Klekání

Střední Evropa, 1904

Vítr zadul, takže jehličnaté stromy v nedalekém lese, dělícím skotačivé rozdováděné děti od jejich domovů v malé vesničce, která byla v údolí, sebou líně potřásly a bílý špagát, jenž držel papírového draka s modrýma očima a ústy roztaženými v širokém úsměvu jakoby na uzdě, se povážlivě napnul. Drak však proudům vzduchu dál vzdoroval se svým nehybným úsměvem, umně namalovaným pevnou a dovednou rukou chlapce, jímž byl vyroben.

„Podívejte,“ řekl ten chlapec a držel silný klacek, na němž byl provázek s drakem namotán, a když ostatní kolem něho ztichli a zpozorněli, drnknul o špagát prstem, takže ten na dotek zareagoval vyluzením krátkého tónu, jako by byl hudebním nástrojem.

„Jů,“ usmála se holčička se zlatavými vlásky spletenými do dvou postranních copů, které ji dosahovaly téměř až k bílé stužce v pase jejích červených šatiček. Hned pak svými drobnými prstíky tahala za provázek a smála se zvukům, které tak vyvolala. Pak zvedla hlavičku a s úctou si prohlédla klidný, rozumný obličej svého staršího bratra, jenž s nepředstíraným zaujetím ovládal pohyby jejich hračky. Protože byl mezi dětmi nejstarší, čtrnáctiletý, považovaly ho všechny za svého vůdce.

„To je škoda, že s náma není Kristýnka, viď?“ prohodila holčička a vzdychla. Věděla, jak velká je náklonnost jejího bratra ke stejně starému děvčeti od nich z vesnice, které zrovna v tuto chvíli leželo doma na posteli a sténalo. Naštěstí prý doktor, který za ní dojel až z Čáslavi, s klidem oznámil, že je mladá dívka silná a z nemoci se jistě vyléčí.

Chlapec přikývl a na chvilku sklopil smutně zrak, přičemž víčky přikryl své jasně modré oči, totožné se sestřinými. Miloval Kristýnku, to růžolící tmavovlasé děvče s překrásnýma velikýma pomněnkovýma očima, a věděl, že jejich láska bude na celý život, dokonce už si slíbili, že se jednoho dne vezmou a budou spolu mít pět dětí.

„Můžu si to také zkusit? Ještě jednou?“ přerušil teskné myšlenky svým dychtivým hlasem rusovlasý chlapec, jehož obličej s velkýma kulatýma hnědýma očima a jizvou na čele, jež ho takto zdobí prý od chlapcova narození, byl poset desítkami drobných pih v barvě nových cihel, které se kupily jako hvězdy na letním nebi. Šouravým krokem přešel k chlapci a jeho sestře a čekal na odpověď.

„Jo, to víš, že jo,“ usmál se na něho modrooký a letmo se podíval na klacek, který sebou občas zacukal, jak se vítr silněji opřel do papíru na druhém konci provázku. „Ale dej si bacha, Pavle, je teď docela silný vítr. Ať ti to naše dračisko nevyletí z ruky. Aby nás pak ještě chtěl sežrat, nebo sežehnout svým hrozivým plamenem,“ dodal s úsměvem a podal Pavlovi klacek.

„Teď jsem měl být já! Byl jsem na řadě!“ vyskočil blonďatý kluk s naducanými tvářemi, který se ještě před chvílí spokojeně válel po zemi, přičemž do sebe házel jeden maminčin makový koláček za druhým, aniž by se s ostatními trochu rozdělil. Vzdorovitě se postavil přímo před oba chlapce, kteří si právě předávali draka, a založil svoje sádelnaté ruce na tlustém těle. „Teď jsem měl být já, Jane.“

Jan jenom pokrčil rameny, načež tlouštíčkovi věnoval pohled plný uspokojení a pohrdání. Syna nejbohatšího statkáře v jejich vsi nemělo žádné z dětí rádo a mezi sebe ho Jan s Eliškou brali pouze proto, že je o to poprosila maminka, chodící na veliký statek za nevelké peníze uklízet a pomáhat tak své rodině lépe žít. Ne, že by byli úplně chudí, to ne, ve vesnici patřili k těm šťastnějším, přesto občas přišlo období, kdy byly spokojení s jedním krajícem chleba na celý den.

„Tak chvíli počkáš, Peťane. Na řadě budeš i za chvilku.“ Petr, jehož světlé obočí se teď v hlubokém zamračení stáhlo takřka do jediné linky, navztekaně pohodil rukama, pak se posadil a závistivě pozoroval nadšením zářícího Pavla, jak tahá za špagát, přičemž do něho tu a tam cvrnkl, aby si taky zahrál několik tónů. Vzdorovat Janovi Petr nemohl, měl z něho strach, když byl o hlavu vyšší. Holčička ještě chvíli postávala mezi chlapci, točícími se kolem draka, než odhopkala zpět ke svým vrstevníkům, kteří o pár metrů dále hráli na slepou bábu a hlasitě se přitom chechtali, když chlapeček, který měl právě přes oči zavázaný šátek, zakopl a padl k zemi. I on však svůj pád vzal se smíchem, postavil se, a znovu honil svoje kamarády, kteří jej posměšně škádlili, aby vzápětí se smíchem uhnuli před jeho nataženýma rukama.

Drak dál proplouval oblohou, do jejíž azurové barvy prosakovala rudá, jak za obzorem pomalu zapadalo slunce. Když se proti němu Jan podíval, zastíniv zrak mozolnatou dlaní, uviděl dravého ptáka, jak bez hnutí visí ve vzduchu, jako by ho tam někdo, možná sám Pánbůh přidělal. „Podívejte,“ upozornil ostatní nadšeně, neboť měl ve veliké oblibě tyto krále nebe, „poštolka. Číhá na kořist.“ A skutečně. Během okamžiku pták takřka střemhlav vystřelil k zemi a ztratil se jim z dohledu. Klacek s drakem po chvíli přecestoval z ruky Pavlovy do té Petrovy, jehož výsostně zahříval pocit zadostiučinění. Hned, jakmile převzal vládu nad drakem, začal špagát z klacku odmotávat, v tváři povýšený úšklebek rozmazlence.

„Co to děláš?!“ obořil se na něho Jan, když spatřil jeho počínání.

„Co bych dělal? Dostávám ho co nejvejš, když vy jste tak ustrašení ho ukázat celému světu,“ smál se škodolibě Petr a dál odmotával. „Třeba doletí až do Nebe, k Pánubohu!“

„Vždyť ho takhle zničíš!“ Jan se pokusil vytrhnout mu draka z rukou, ale Petr se k němu stihl odvrátit zády, čímž dokonale zabránil v úspěchu Janově snaze.

„Nebuď přeci zbabělec, Jane,“ smál se tlouštík dál, ale úsměv mu ve tváři rychle zamrzl, když se do draka znovu opřel silný vítr, takže s ním nebezpečně trhal. Naneštěstí zrovna v tom okamžiku do Petrova ramene strčil rozezlený Jan, ten zaškubnutí provázku neudržel a spadl, přičemž upustil klacek. Ten se díky tomu, že byl špagát již téměř odmotán, vznesl do vzduchu, namísto toho, že by se dál odmotával do vlhnoucí trávy, a proto jej jak zděšený Jan, tak Pavlík, nervózně přihlížející celému sporu, či Petr zvednuvší se ze země, nestihli zachytit.

„Cos to proved?“ křičela holčička, kterou jejich pře vytrhla z her, spěchajíc k chlapcům krátkými, cupitavými krůčky. Všichni teď zděšeně sledovali osvobozeného draka, snad jako by se měla naplnit Janova slova, která z legrace říkal Pavlovi, když mu draka předával. Drak sice neožil, a přesto vypadal jako živý, když jím proudy vzduchu zmítaly tu doprava, tu doleva, nahoru i dolů a všechny děti při tom výjevu netrpělivě zatajovaly dech. Naštěstí pro ně se větry na okamžik uklidnily a drak se počal zvolna klesat, až se pohodlně uvelebil na jedné z vrchních chundelatých větví jednoho z nejbližších smrků. Vítr znovu zavál a stromy líně pokyvovaly svá pozdravení tomu pomalovanému kusu papíru, který tak mezi sebe vítaly jako ztraceného bratra.

Většina dětí záhy odvrátila svůj pohled z kraje lesa a s napětím sledovala Janovu reakci. Byl přeci téměř patnáctiletý, měl by teď vědět, co budou dělat. Měl by rozhodnout.

Od vesnice, z mohutného železného, rzí pokrytého zvonu, na jehož spodní hraně se tkvěla malá prasklinka, se do širého okolí rozlehlo řezavé odbíjení.

„Kolik vlastně je?“ zeptal se ten mladší chlapeček, který před tím při hře na slepou bábu upadl a tak teď jeho kolena zdobila zelená kola.

„Já nevím,“ odpověděl Jan popravdě. „Byli jsme tu dlouho a já zvony nijak nevnímal. Ale může být tak šest hodin.“

Nastala chvíle ticha, při níž všichni upínali svou pozornost na počítání úderů zvonu.

„Ne,“ vytušil Petr ustrašeně roztřeseným hlasem. „Je sedm. Za chvíli bude odbíjet klekání.“ A skutečně. Okamžik po odeznění posledního, sedm hodin oznamujícího zvonu, během něhož stihlo dětské srdce dvakrát udeřit a oči jednou mrknout, se do ticha probudil mladší, živější bratr starého železa, jenž svým radostným hlasem oznamoval světu svoji vůli, své klekání.

„Klekání!“ vyhrklo současně hned několik dětiček, jejich růžové tvářičky se třásly rozrušením, v očích kdejakého se zaleskl ustrašený třpyt vlhkosti.

„Jane! Jane!“ tahala holčička svého staršího bratra za rukáv košile, snažíc se tak na sebe upoutat jeho pozornost, a když se jí té dostalo, přiznala: „Já se bojím.“ Bradička se jí třásla.

„Ale ne, Eliško,“ chlácholil ji. Poklekl k ní a pohladil její zlaté vlasy. „Věř mi, není se čeho bát. Sundáme toho draka a pak půjdeme domů.“

„A co klekánice?“ Petr nahlas vyhrkl jako první myšlenku, která teď trnula v myslích všech jako nevytažitelný obrovský hřeb. Ostatní začali souhlasně přikyvovat a brumlali si mezi sebou svá ustrašená slova. Jan se usmál a postavil se.

„Poslouchejte. Poslouchejte mě všichni,“ zažádal o klid, který nastal hned vzápětí. „Není čeho se bát, ano? Není čeho se bát! Žádné klekánice neexistují. Jsou to jenom pověry, které nám naše rodiče vštěpují, abychom byli večer doma. Žádné klekánice nejsou.“ Klidný, bezpečný tón jeho hlasu je uklidnil, tak jako dokáže plačícího kojence uklidnit známý tep matčina srdce. Napětí a strach ve všech dětech se jeho slovy pomalu rozpouštěly do nicoty.

„Tak pojďme. Sundáme ho z toho stromu a půjdeme domů,“ pokynul rukou nejstarší chlapec a rozhodným krokem se vydal směrem k místu, kam drak spadl.

„Já ti nevěřím,“ oponoval vzdorovitě Petr. „Nevěřím ti a půjdu domů, hned teď.“

„Počkej, počkej. To ty jsi toho draka upustil, je to tvoje vina, že je na tom stromě!“ Jan zrudl rozhořčením.

„Moje vina? Moje vina?!“ podivoval se Petr, jako by ani trochu nechápal, o čem to Jan mluví. „Kdybys do mě nestrčil, nic z toho by se nestalo!“

Jan se vrhl proti svému soku. Krev v něm vřela a rozmazlený statkářův syn byl pro to katalyzátorem i ohněm, který podněcoval vztek, aby rychleji proudil v jeho žilách. Jeho dlaně se zaťaly v pěst. „Co to říkáš? O čem to k čertu mluvíš?!“ Strčil do něho a Petr se skácel k zemi jako shnilá švestka.

„Nestrkej do mě!“ zafňukal. „Nebo to na tebe povím!“

„Já tě-“ rozpřáhl se Jan, aby mohl udeřit tu buclatou tvář, která se mu teď tolik příčila.

„Dost!“ Eliška do Jana strčila. „Nechte toho. Jane, prosím tě, měj rozum!“ Křičela svým vysokým, pisklavým hláskem, tónem, jakým vydávají myši, když si s nimi pohrává kočka svou mrštnou hrozivou prackou s nabroušenými drápy. Její jekot však zafungoval dobře, Jan se uklidnil, a když se Petr konečně po několikátém zafňukání postavil, řekl mu suše:

„Běž si, jestli chceš. My musíme sundat draka.“ Ovládl svoje emoce, ale vida bohorovné zadostiučinění v očích Petrových okamžitě politoval, že jej alespoň jednou nepraštil. Jeho protivník se opovržlivě usmál, na místě otočil a odcházel, aniž by pronesl jedinou hlásku.

„Já,“ ozval se Pavel, do té chvíle zamlkle stojící po Eliščině boku, strachem roztřeseným hlasem. „Já bych chtěl jít s ním, Jane.“

„Ano?“ Jan dal svoje překvapení znát vykoulenýma očima. „S ním?“

„Ano.“

„Tak běž, když chceš. Ale věř mi, vážně se není čeho bát. Klekánice neexistujou, dobře? Ony prostě nejsou.“ Mladší z chlapců rezignovaně sklopil zrak a povolil ramena. Přesto z něho napětí jenom čišelo. „Tak pojďte, jdeme ho sundat.“ Všechny děti Jana následovaly jako ovce svého pastýře.

Stáli pod stromem, na němž byl usazený drak, jejich překážka v cestě domů. Oči všech na zemi nervózně prohlížely les, co chvíli pak sledovaly Jana, prodírajícího se větvemi s drsným pichlavým jehličím, jako by měl smrk tisíce paží pokrytých chlupy, načež se zase upřely mezi stromy, aby zpozorovaly cokoliv podezřelého.

Jan se pokoušel nevnímat bolest, kterou mu způsoboval průlez hustě zarostlým stromem a dál postupoval až téměř ke špici, kde trůnil usmívající se papír.

„Hlavně nespadni!“ zavolala Eliška snad podesáté, s napnutými dlaněmi přiloženými ke koutkům drobných úst jako hlásnou troubu, protože si myslela, že tak ji Jan bude lépe slyšet.

„Neboj,“ odpověděl nezaujatě. Zbývalo už jenom tak málo. Stačí se jenom trochu natáhnout a půjdou domů. Tolik se těšil, snad ještě dnes uvidí Kristýnku.

Odkudsi z hlouby lesa se roznesl hlasitý, naříkavý a bolestný jek, který však hned záhy umlkl. Všichni sebou trhli leknutím, Jan dokonce pustil větev, za kterou se právě držel a s křikem padal. Ve chvíli, kdy dopadl na zem, s úžasem shledal, že nemá žádné zranění vyjma natlučeného zadku a odřených údů, v duchu proto požehnal všem těm větvím, které mu tolik překážely při cestě nahoru, a naštěstí i dolů.

„Jane! Jane!“ přispěchala k němu Eliška jako první a hned se vrhla na kolenou k němu, aby jej zkontrolovala. „Není ti nic?“

„Je to dobrý, Eli,“ pomalu se zvedal. Škrábance na rukou, které utržil při tomto souboji s gravitací, ho tolik pálily. Jako by mu všichni pekelní čerti olizovali ruce svými žhnoucími jazyky. V očích pocítil vlhko, jak se mu do nich vedraly slzy nejen bolesti, ale i šoku. Setřel je rozedraným cípem své zelené košile a snažil se co nejklidněji odpovědět. „Nic mi není,“ řekl, ale hlas se mu zlomil a sklouzl kamsi do prázdna, které bylo přeplněno strachem. Odkašlal si proto a svou větu zopakoval, nyní již úspěšněji.

„Vážně?“ nevěřila mu.

„Vážně.“

„Co to bylo?“ vmísili se ostatní do další její starostlivé otázky a dali jim tak připomenout na strašlivý zvuk, ozývající se ze směru od vesnice. „Co byl ten křik?“

„No,“ Jan se snažil zachovat klid. „Nejspíše nějaké zvíře, nebo-“

„Já vím, co to bylo.“ Pavel, třesoucí se strachy, bledý jako okvětní lístky kopretin, které tak rády pokládají stařenky z jejich vesnice na rodinné hroby, skočil Janovy do řeči. „Petra chytily klekánice a zabily ho.“ Jeho slova, přestože potvrdila myšlenku, která jako varovný vykřičník trčela všem v hlavách, je přesto dočista vyděsila.

„Já chci domů, k mamince,“ rozplakali se ti mladší naříkavě a snažili se přitisknout k Janovi, v jehož osobě hledali klid a bezpečí. Pavel se schoulil do dřepu a nepříčetně sebou pokyvoval, jeho zuby drkotaly jako kopyta starého valacha na vysušené kamenité cestě.

„Žádné klekánice nejsou, ano?! Nejsou ani polednice, čerti, Mikuláš, nebo dokonce Ježíšek! To všechno jsou jenom výmysly, rozumíte mi?!“ Jan křičel a napěchované pocity se z něho ventilovaly skrz hlasitá a ostrá slova.

„Honzo?“ Eliška jej pozorovala rozslzenýma očima, její třesoucí se tělo Jana uklidnilo a obměkčilo.

„Ne, Eli,“ vrhl se chlapec k jejím nohám a pevně ji objal. Dlaní přejížděl po jejích vláskách, hebkých jako maminčina nejkrásnější sváteční sukénka. „Já to tak nemyslel. Lhal jsem.“ Potom, když se přestala chvět, vstal. Jeho tvář osvětlovaly poslední paprsky zapadajícího slunce. „Nemějte strach.“ Mluvil klidně a svým slovům věřil. „Určitě to bylo jenom nějaké zvíře, které Petra vyděsilo. Proto tak křičel.“ Mluvil klidně a pohledem při tom přejížděl po všech těch ustrašených tvářích, které k němu upínaly svůj zděšený pohled.

„Víte přeci, jaký je to sralbotka,“ dodal s úsměvem, aby je rozesmál. Podařilo se. Napětí, které všechny tlačilo k zemi jako neviditelná noha titánova, postupně zmírňovalo svůj tlak. Přesto nezmizelo úplně, stále byly jeho proudy cítit ve vzduchu.

„Pojďte, půjdeme domů. Drak tu snad do rána vydrží a zítra se pro něho vrátíme.“

V lese bylo daleko větší šero než na louce, ze které se šest malých postav vydalo na cestu domů, necelé dva kilometry dlouhou. Mezitím tma, strašlivá, tísnivá a tajemná součást noci pomalu překrývala svět pod svůj neprůstupný háv. Ten však, jakoby nebral pražádné ohledy na čas, padal na les mnohem rychleji.

Jan vedl v čele tu skupinu rozklepaných človíčků, pozorně sledujících okolí. V pravé ruce zřetelně cítil třesoucí se levou dlaň své mladší sestry, sám se však snažil zachovat klid, udržet svůj strach na uzdě. Přesto cítil, jak mu po spáncích a napnutých lících stékaly kapky potu, zanechávaje za sebou stopy v podobě vlhkých proužků. Jenom samotná cesta lesem by byla strašidelná, děti byly navíc zatížené strachem z příšer, které zcela jistě zavinily ten strašlivý křik, a teď na ně číhaly v temnotě. Mezi kmeny stromů se povalovaly chuchvalce mlhy. Náhle to strašidelné ticho rozřízl nelidský křik. Děti nadskočily a jejich sinalé obličeje ještě zbledly hrůzou. Ty nejmladší začaly bez okolků plakat.

„Sakra! Sakra! Panebože!“ panikařil Pavel. Začínal být nepříčetný. Po celém těle se třásl a jeho okrová košile byla úplně propocená.

„Nerouhej se Pavle!“ napomenula jej Eliška.

„Ty mlč!“

„Tak dost! Ticho,“ rozkázal Jan a podtrhl svá slova varovně napřímeným ukazovákem. Nesnášel tmu. Člověk nikdy neví, co se v ní může skrývat a jediné smysly, na které se pak může bezvýhradně spolehnout, jsou sluch a čich. Zrak je tmou zcela vyřazen a do propasti s sebou ve strachu strhává i hmat – vždyť lopuchový list děsem rozrušený člověk snadno zamění za chladný dotek mrtvolného těla a kůra stromů může býti v prvním okamžiku kůží netvora.

„Já jdu za mámou!“ zakřičel Pavel nedbaje předchozí Janovy výzvy a rozběhl se směrem, kterým byla vesnice.

„Ne Pavle, ztratíš se, nebo-“ Jan se ho pokoušel zastavit, ale marně. Během okamžiku zmizel z dohledu.

„Co nebo?“ obrátila se Eliška na svého bratra a ještě stiskla jeho ruku.

„Prosím?“ otočil se na ni s překvapeným výrazem.

„Říkal jsi: ,Ztratíš se, nebo-‘, co jsi potom myslel tím nebo?“ Tvářila se vyděšeně. Neodpovídal hned, ticho však nenastalo, bylo zahnáno do kouta nářkem dětí.

„Nebo narazíš na divočáka a ten tě zraní. V tomhle lese jich je hodně,“ dokončil svou předchozí větu rozčarovaně. Eliška vycítila jeho lež, neřekla však nic.

„Áááááá!!“ hrdelní řev se rozlehl lesem jako předzvěst jejich zkázy a zmlkl tak rychle, jak předtím protnul nehybný vzduch.

„To byl Pavel! Bylo to tím směrem!“ křičel naříkavě malý chlapeček úplně vzadu a nervózně si mačkal ušní boltec. Jan neodpověděl věda, že má chlapec pravdu. Nechtěl ještě víc rozdmychávat strach, který je pevně sevřel do svých klepet.

„Honzo, já mám strach!“ Eliška svého bratra objala v pase, její tenké prstíčky ho křečovitě štípaly do kůže na břiše, až mu na ní natékaly zarudlé kroužky.

Poklekl k ní a znovu ji objal. Tentokrát však nevnímal ten třas, který se zcela zmocnil jejího já, sám se totiž poděšeně klepal. Srdce jako by mu chtělo vyskočit z hrudi. Opřel svou tvář o její a pocítil tu jemnou kůži, prochladlou strachem a vlhkou od slz. Nejraději by ji láskou na místě umačkal, pak by mu ji nemohl nikdo vzít. Tolik svou sestřičku miloval. Pohled se mu zamlžil, jak do jeho očí vstoupily slzy. Ty hned vzápětí opustily oční víčka a stékaly po jeho lících, jako by závodily, která z nich první skane na límci Janovy košile. Zvedl svůj zrak a strnul. Z hlouby tmy se před ním vynořila dvě světýlka. Nejprve v nich shledal dvě světlušky, jež se nejspíše odtrhly od svého roje, aby vysvítily alespoň malinkou naději ztraceným, po chvíli, kdy se světýlka přiblížila a zůstala nehybně viset ve vzduchu, s pocitem přívalu nové vlny děsu pochopil, že ho pozorují dvě svítící oči.

„Musíme jít,“ zvedl se zprudka. Ve zpocené dlani odhodlaně svíral mohutný klacek, který sebral ze země a jímž se hodlal bránit jako mečem. „Rychle. Následujte mě.“ Volnou rukou sevřel Elišku a spěšně vyrazil. Světla pohasla.

Co chvíli se Jan ohlížel, zda se znovu někde nevynoří, a když se neobjevovala, pochyboval o svém zdravém rozumu. Cosi pak zašumělo v klestí a napravo od nich na zemi praskla větev. Všichni zkoprněli.

„Co to bylo?“ zeptala se Eliška jako první.

„Já-já nevím,“ zakoktal Jan. „Nejspíš nějaké zvíře, které jsme vyděsili.“ Sám tomu však nevěřil.

„Kde je Karlík?“ zabědovalo jedno z děvčátek za nimi a začalo se panicky svíjet, zatímco druhé nahlas vzlykalo. Jan svraštil obočí, když uviděl, že chlapec, který si třel ucho, zmizel kdesi v hlubinách noci.

„Kde je?!“ Janův hlas zněl smutně a rezignovaně.

„Nevím,“ blekotalo vzlykající děvče. „Celou dobu byl za námi a najednou nebyl.“

„Určitě byl za tebou?“

„Určitě. Slyšela jsem ho.“ Čelíčko měla stažené strachy, ale vlastní hlas ji trochu uklidnil, takže se sklonila nad svou kamarádkou, válející se na zemi, aby ji uklidnila. Jan mlčky přikývl.

„Musíme jít,“ vykročil. Odpřísahal by, že ještě před tím, než se otočil, uviděl několik metrů za Eliščinými zády problesknout dvě světýlka. Jeho prsty ještě pevněji sevřely klacek.

Po chvíli všichni pociťovali, že se blíží domovu. Světýlko naděje se pomalu rozhořívalo v jejich srdcích a vytěsňovalo strach a smutek. A pak došli na tu malou mýtinku.

Sem si děti nejčastěji chodí hrát, především na schovávanou. V této části lesa z neznámého důvodu nevyrostl jediný strom, ale bylo tu zase ohromné množství vysoké trávy a jeden téměř naskrz povalený kmen, který nejednou sloužil jako kůň malým rytířům a princeznám. Tady také rostly ty nejkrásnější houby, což věděl každý z vesnice. Když čtyři stíny spatřily místo, kde již strávily tolik času, strach z nich téměř opadl – ještě dvě stě metrů a jsou z lesa venku! A pak už je to jenom kousek.

Jan mnohem radostněji a lehčeji vykročil skrz mýtinku. Chtělo se mu běžet, ale nemohl děvčata nechat za sebou. Po pár metrech však zakopl o cosi měkkého a dopadl na tvrdou zem. V zápěstí levé ruky, kterou zabránil pádu na obličej, ucítil zapraskání a musel se kousnout do rtu, aby nezavyl bolestí.

„Jane!“ vrhla se mu Eliška na pomoc. „Není ti nic?“

„Ne dobrý,“ lhal a několikrát sykl, jak skrz zápěstí zažíval obrovská muka. „Co to-“

Nedopověděl. Jeho otázku přerušil další křik, tentokráte obou děvčat. Spěšně vyskočil nevnímaje tepavou bolest v ruce, aby zjistil příčinu jejich jekotu, a když k nim přispěchal a spatřil ji, slabostí se mu podlomila kolena.

Překážka v cestě, která zavinila jeho tvrdý pád, bylo mrtvé tělo Pavlovo. Leželo tváří k nebi, s očima otevřenýma a ústy široce dokořán. Téměř to vypadalo, jako by pozoroval hvězdy a bylo to strašidelné. Nejděsivější na něm však bylo, že mělo vytržené, nebo vykousnuté hrdlo, takže v krku zela prázdná díra. Janův žaludek sebou divoce zazmítal a vyvrhl svůj obsah do keříku, který se nekontrolovatelně rozpínal do všech stran hned několik centimetrů od místa, kde na zemi ležely bezvládné nohy. Chlapec se narovnal, roztřesenou rukou si otřel ústa a přešel k tělu svého kamaráda. Naposledy se podíval na jeho bledý obličej a zatlačil mu oči tak, jak to viděl dělat otce dědečkovi, když ten předloni zemřel.

Nářek obou děvčat pomalu přešel ve vzlykavý pláč. Eliška mlčela, ale její oči byly skelné a její kůže téměř tak světlá, jako kůže mrtvoly. Obě holčičky pak znovu zaječely a Jan zvedl hlavu.

Kolem nich svítilo hned několik párů týchž světýlek, o kterých předtím tolik pochyboval. Teď si byl jistý, že to jsou pozorující oči těch netvorů zabíjejících jeho malé přátele. Děti teď byly v pasti.

Nerozhodoval se dlouho.

„Ááá!“ Hrdelním výkřikem si dodal odvahu a rozběhl se směrem k nejbližšímu páru očí. Klackem, který svíral v nezraněné ruce, se napřahoval k ráně, do níž hodlal vložit veškerou svou sílu, a udeřil.

Jeho zbraň narazila na pevné tělo a síla toho úderu nepřítele odhodila. To Janovi poskytlo přesně ten čas, který potřeboval, aby popadl svou sestru do náručí a utíkal pryč. Bohužel musel směrem od vesnice, protože právě tam bylo jediné volné místo v kruhu očí. Holčičky už ho nezajímaly, hlavně Eliška musí přežít. Pro to hodlal podstoupit oběť nejvyšší. Když už se zdálo, že jsou v relativně bezpečné vzdálenosti, zamířil Jan opět k vesnici, takže mýtinku i její obyvatele obešli. Odtamtud pak také uslyšeli bolestný nářek jedné z holčiček.

Postupně ztrácel síly, hlava se mu točila. Postavil proto Elišku zpět na zem a vláčel ji dál. Vtom mu však cosi podrazilo nohy. Sletěl na zem změkčenou opadaným jehličím, a vyrazil si dech o pohozenou větev. Naštěstí ne poprvé, takže věděl, že nemá panikařit a musí dýchat pomalu. Rychle se to zlepšilo.

Tři páry světel se probudily do tmy a směřovaly k nim. Sevřely je, nebylo kam utéci.

„Ne!“ Jan se odhodlaně postavil před děvče a zaštítil je tak vlastním tělem. Ji ne! Ona musí přežít!

Jeden z netvorů se začal přibližovat.

„Honzo!“ křičela Eliška a snažila se držet pasu svého bratra. Ten se vznesl do vzduchu, jak ho jakási síla nadzvedla. Pár svítících očí se přiblížil těsně k jeho obličeji a díky tomu, že byl tím svitem Jan ozářen, neviděl na obličej svého nepřítele. Zazmítal sebou, jeho tělo se však nepohnulo ani o píď, nebylo teď v jeho moci. Pak ucítil, jak se cosi dere do jeho mysli. Bolelo to. Myslel, že mu pukne hlava a zatoužil, aby pukla a ukončila tak všechnu tuhle bolest. Prosil smrt o milost, prosil ji, ať si jej s sebou odvede.

Chtěl zakřičet, ale nevydal jedinou hlásku. Jeho ústa byla jako bezhlučná propast. Kdyby dokázal cokoliv říci, poprosil by je, ať ho zabijí.

V tu chvíli ucítil pevnější stisk Elišky, držící se jeho lýtka. Výš nedosáhla, jak vysoko nad zemí byl držen. Její blízkost mu dodávala odvahy.

To cosi v jeho hlavě začalo vyvolávat vzpomínky, až se nad jednou z nich zastavilo. Celá teď proběhla před Janovýma očima:

Jan klečí na seně v jejich starém seníku, proti němu je Kristýnka. Je krásná a on ji bezmezně miluje.

Kristýnka sesune ruce k pasu, uchopí lem svojí růžové košilky a spěšně si ji přetáhne přes hlavu. Teď sedí před Janem dočista nahá a dává mu tak podivovat svým rostoucím ňadrům. Její tvář rudne studem, poprvé ji takhle někdo vidí. Ruměnce v jejím obličeji si Jan všímá až za chvíli, protože jeho soustředění se zprvu upíná pouze na Týnčina prsa.

Jsou navýsost hebká a její bradavky ztvrdly vlivem studu, vzrušení a chladu. Jan zvolna natahuje paži a hladí hrot pravého prsu. To pak celé svírá do své dlaně. Nato se zvedá, položí Kristýnku do sena a přilehá k ní.

Janova hlava se začala zvolna vyprazdňovat a on pocítil rostoucí úlevu. Jeho tělo klesalo k zemi. Oni ho nechtějí, protože již není dítětem…

Když se jeho noha opět dotkla pevné země, ono cosi jej vrhlo stranou.

„Janééé!“ naříkala Eliška a její hlas se rychle vzdaloval.

Eliško! Proboha vezměte si mě! Mě! Křičel varovný hlas v Janově hlavě a on ho napodoboval. „Eliško! Eliško! Eli!“ Světla dočista zmizela, přesto Jan v dáli zachytil pohyb. Rozběhl se tím směrem, stále volaje svou sestru. Tma však způsobila, že neviděl na cestu, a proto narazil do mohutné větve. Spadl k zemi a bez pohnutí tam ležel. Cítil krev vytékající z nosu, v puse měl její hořkou pachuť. Jeho tělo mu pro tu chvíli vypovědělo službu. Než omdlel, uslyšel poslední Eliščino zavolání o pomoc, přerušené nervydrásajícím křupnutím.

„Honzíku! Eliško! Děti!“

Probral se. Okolo stále byla tma.

„Eliško,“ zasípal. Hlas jej ještě neposlouchal a hlava mu třeštila. Slyšel před chvílí hlasy, nebo se mu to pouze zdálo? Zvedl hlavu a setřel si z obličeje krev.

Temnotě před ním vévodila dvě světla.

Pojďte si pro mě, prosil v duchu. Vezměte si i mě, udělejte to! Ale věděl, že on dnešní noc přežije a styděl se za to. Světla se ani nepohnula.

„No tak! Zabijte mě!“ zakřičel nakonec. Pak jej síly znovu opustily a jeho hlava opět poklesla.

„Jane? Honziku!“ vrhla se k jeho nehybnému tělu matka a přitiskla ho do své náruče. Za jejími zády stál bledý otec a za ním několik dalších vesničanů, rodičů dětí, které dnes šly pouštět draka. Dva z nich v ruce drželi planoucí pochodeň.

Konec