DOBRODRUŽSTVÍ PANA PRESINDENTA
VIII.kapitola
POLÉVKA PRAVDY A UPÍR
Byly hodiny, kdy chlapeček nebyl k nalezení.
Stávalo se tak většinou, když se tatínek ještě nevrátil z lovu ryb nebo hub
a maminka vařila společně se sousedkami večerní čaj ze starodávných
kamenů sesbíraných u skály, které se říkalo podle souseda Dina, tedy
Dinosauří.
Ten vlastně tuto dobrotu, která si nic nezadala se sladkým medem, vymyslel.
Napadlo ho, že když bude topit dlouho pod kotlem s kostnatými šutříky
a pramenitou vodou, bude to levnější a příjemnější, než být pobodaný
od zuřivých včel.
Titanik využíval tyto dny klidu po svém. Nikdo ho nesměl vyrušovat, protože
by ho ani nenašel.
Byl schovaný se svými hračkami na hvězdě kousek od Měsíce. Ne že by se mu
doma v nově postavené chaloupce s malým koupališťátkem a nevelikou zvířecí
zahrádkou nelíbilo, ale právě dnes chtěl mít naprostý klid od všeho pozemského.
Rozhodl se, že se pokusí připravit na vesmírných kamnech moc dobrou zelenou
polévku.
Nebylo to vůbec tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo.
Sice rozmíchal v kosmickém prachu kousek maminčina koláče a tatínkových
prašivých hub, ale důležitá byla hlavně ta správná barva bublavé tekutiny.
Musela být totiž přesně tak zelená, jako když upadne mléčný zoubek
do nečerstvě vyrostlé brčálové travičky. A to se mu po dlouhé době mělo
právě dnes podařit, protože už tušil, jak na to. Nahradil přerostlou trávu
přerostlými vlásky prozelenalých planetárních mužíčků, které jim ustřihával,
aby je občas pobavil. Takto upravení chlapíci z nekonečného vesmíru pak
radostně poskakovali před velikým maminčiným zrcadlem a pokřikovali
po sobě vtipnými jmény jako například otrhanče, zavšivenče nebo zkažené
jelito.
Zkušeně otáčel vznášejícím se hrnečkem sem a tam. A přitom kvedlal
vařečkou tak či onak. Vůně čerstvého kakaa nakonec prozradila, že je
zelenobílá polévka pravdy hotová.
Když se o půlnoci maminka vrátila od kamarádek a tatínek z přírody, zastihli
už Titanika doma. Chystal se právě vylézt po žebříku na půdu.
„Jdu nakrmit netopýra,“ řekl mládenec a zatřepal záhadně brumlajícím
hrnečkem.
Vyšplhal opatrně vzhůru a protáhl se kolem komínu. Pěkně zde bylo cítit
naskládané seno, na šnůře pověšené uzené maso a kouř z nového krbu.
Jakoby se právě ocitl v krámku u řezníka Dina.
Za malinkatým kulatým okénkem byly vidět probleskující zlatavé hvězdičky.
Na trámu vedle pověšeného prádla viselo zjizvenou hlavičkou dolů roztomilé
ušaté zvířátko. Z malinkaté pusinky mu vyčuhovaly droboulinké ostré
zoubky bez nejmenšího kazu.
Titanik se mu podíval zpříma do očí: „Nesu ti trošku polívky, aby ti nebylo
smutno.“
Pověšenec samou radostí zatřepetal křídélky, až se chlapec ulekl.
Tekutina prudce vystříkla přímo netopýrovi do tlamičky.
„Co blbneš!“, zavýskal rozčileně, „chceš mě opařit? My, netopýři si
neubližujeme, my jsme totiž všichni kamarádi.“
„Proč najednou tak nepřátelsky?!“, pohladil ho po růžových ouškách
jemně Titanik.
„Proč? Protože se musím hájit. Já nejsem obyčejný zvíře! Já jsem upír
Drákula ze země Valašské,“ zasalutoval pravým křidýlkem a pověsil
se vzpřímeně do leteckého pozoru.
„A to si piš! V noci jednou za týden se proměním v pěkně oblečeného
velkozubého úředníka s křídly. Najdu si někde otevřené okno, za kterým
je v postýlce mladinká slečna, co vypadá, že by mohla být moje
kamarádka, a šup, už jsem uvnitř. Protože jsem v těch dlouhých zubech
nemotorný, většinou na něco v té tmě narazím a rozbiju to.
Probuzené princezny si mě vždycky v tom úleku pletou se zlodějem.
Hází po mé hlavě, co jim přijde pod ruku. Přiletím pak s pláčem ke své
babičce.“
Netopýrek při té představě pokyvoval šťastně svým rozbolavělým tělíčkem.
Očička se mu roztomile zúžila, takže v ten okamžik vypadal, jako nějaká
švidravá houpačka.
„Je to přísná, ale čistotná vychovatelka. Vždycky si musím krvavé rány
ihned pečlivě vysát, aby do nich nepronikla lidská zašpiněnost, a pořádně
daleko si odplivnout. Pak mně odřeniny babička ještě pro jistotu posype
pálivou paprikou a solí. A mám tak týden na to, aby mě ta příšerná bolest
přešla.
„To je ale zajímavý příběh,“ zamyslel se nahlas Titanik.
„Ty musíš mít, přes všechna ta utrpení a zklamání, co prožíváš, lidi moc
rád, že?“
Netopýr zamával nadšeně svými křidélky: „ Ani ne. Lidi nejsou moc zajímavý.
Ale s dětmi je velká legrace. Chtěl bych být jejich tatínek.“