Jde to Dobré Wow!

Všechno nejlepší!

Literatura > Biografie / Úvaha / Povídka
(ne)veselé narozeniny

6.9.2009, V Českých Budějovicích

 

Dnes slavím své narozeniny, které podle občanského průkazu jsou prý jednadvacáté, ale já jsem přesvědčen o tom, že tohoto věku dosáhnu teprve až za rok. Důvodem je totiž jedno mé tajemství. To pochopíte až poté, co vás seznámím s několika útržky vzpomínek z mé minulosti.

 

„Zab ho!“ kříčím do mikrofonu.

„Nemůžu, došla mi mana.“ ozve se z repráků.

„Proboha, tak to sme v prdeli. Dělej, napiš do guildy, že potřebujem, aby přišel ještě alespoň jeden Priest!“ rozkazuju rychle a zuřivě mlátím do klávesnice.

„Pojď si pro večeři, udělala sem tvoje oblíbený kuře na kari,“ ozývá se z kuchyně ženský hlas.

„Nemůžu!“ odesknu nevrle a dál zabíjím destíky mumií a oživlých koster.

 

Po deseti minutách mi mamka položí jídlo na stůl a zavírá za sebou dveře, aniž bych řekl jediné slovo.. třeba děkuji.

 

O 4 hodiny později vypínám počítač, celá rodina už dávno spí. „Do školy sem zase nic neudělal“ bleskne mi hlavou. „No co, od čeho mám přestávky“ nacházím si pro sebe omluvu a jdu spát s dobrým pocitem, že jsem si skvěle zahrál. Jako obvykle, solidních 8 hodin zábavy.

 

Druhého dne mě zastihne nepříjemný pocit, že mám na víc, než na 4 z testu z dějepisu, který právě dostávám do rukou, ale jakmile se po 6-ti hodinách vracím zpět domů ze školy, zapínám počítač a strávím u něj další odpoledne a noc.

 

***

Dny strávené u mé oblíbené hry se mění v týdny. Týdny v měsíce a za chvíli se za okny začne měnit počasí, což já si sotva všímám. Mám důležitější věci na práci, musím hrát.

 

„Ahoj Luky! Nepůjdeš s náma venčit Sárinu?“ volá mi kamarádka.

„Víš, já zrovna nemůžu, mám něco rozdělanýho na počítači.“ odpovím stručně a těším se, až hovor skončí, nemůžu přece umřít!

„Sorry kluci, musel sem výřidit hovor,“ omlouvám se spoluhráčům za celých 30 vteřin nepřítomnosti.

 

***

„Tak už tomu budou 2 roky, co hraju Ragnarok.“ přemýšlím v sobotu ve čtyři ráno, chvíli poté, co jsem vypl počítač. Je víkend a to znamená, že jsem mohl hrát celých 16 hodin a nic mě nerušilo! „Zvládl jsem toho dost. Vypracoval jsem se na jednoho z nejlepších hráčů, dalo by se říct, že u většiny z nich budím respekt.“ shrnuji si v hlavě vše, co jsem dokázal. Ještě půl hodiny přemýšlím, co budu zítra celý den dělat. Samozřejmě ve hře. Na nic jiného nemám ani pomyšlení.

 

„Sakra!“ zrovna si vzpomínám, že zítra je oslava dědových narozenin. To znamená, že budu muset na rodinný oběd a minimálně 2 hodiny strávit ve společnosti celého příbuzenstva. Druhý den, zrovna po skvělém zákusku, se koukám na hodinky. Je čas vyrazit. Prarodiče se diví, že odjíždím hodinu a půl poté, co jsme s rodinou dorazili, ale mě to nezajímá - já domu téměř běžím.

 

***

„Neboj, za chvilku tu bude záchranka,“ utěšuje mě mamka, zatímco já ležím ztuhle v posteli. Nemůžu téměř dýchat, sebemenší pohyb nebo hlubší nádech mi způsobují obrovské bolesti. Za chvíli se začínám dusit. Vidím strach v očích mé mamky. Už dlouho jsem se do jejích očí nedíval.. Za 20 minut už sedím v nemocnici, kde mě vyšetřují a dojdou k jednoduché diagnóze – zaseknuté žebro.

 

Může za to mé křeslo, ve kterém denně sedím.. respektive téměř ležím již skoro 4 roky a hraju Ragnarok. Jeden by řekl, že mi dojde, že něco není v pořádku. Žádné procitnutí se ovšem nekoná. Místo přemýšlením nad stavem, do kterého jsem se dostal, myslím jen na návrat domů ke svému počítači.

 

***

U něj strávím ještě jeden rok. Poté s Ragnarokem končím. Ptáte se proč? Uvědomil jsem si konečně, co špatného tahle obsese do mého života přinesla? Rozmluvil mi to nějaký kamarád? Nebo snad rodiče? Poznal sem lásku, kvůli které bych se hraní vzdal?

 

Ne. Prostě mě ta hra přestala bavit. 5 let mi Ragnarok zaplňoval veškerý volný čas, nebylo dne, kdy bych hru nepustil a minimálně 4 hodiny u ní nestrávil. Co jsem dělal den před maturitou, abych nebyl nervózní? Hrál jsem. Jak jsem trávil Vánoce a ostatní svátky posledních 5 let? Tušíte to. Kde jsem byl, když mí kamarádi měnili partnery a prožívali své letní lásky? Kde jsem prznil svůj volný čas,  zatímco rodina jezdila za příbuznými? Kde jsem vysedával celé dny, zatímco mí spolužáci vyrazili na víkendovou chatu? Všechny tyto okamžiky jsem promeškal ve společnosti počítače a mých virtuálních přátel.

 

Závislost má mnoho podob. Někteří kvůli alkoholu v zimě umrznou na vlastním prahu, protože se v noci netrefili klíčem do dírky. Jiní rozprodají rodinný majetek, aby nakrmili hrací automat a přijdou o své blízké a svobodu. Jsou také závisláci, kteří si propíchají žílly, aby za pár chvil bludného potěšení vyměnili své zdraví a rozum. Já byl závislý stejně jako oni. A co je mojím trestem? Sociální fóbie, díky které je pro mě poznávání nových lidí stejně příjemné jako ruka ve vosím hnízde a pocit, že jsem zahodil pár let svého života zcela nesmyslně.. Možná vás napadne – kolik hodin sem celkově mohl hraním jedné hry strávit?  8700 hodin, což je, převedeno na jiné jednotky, více než rok nonstop hraní..

To je tedy ono tajemství, proč jsem dnes neslavil své 21. narozeniny, ale 20té.

Pro přidání komentáře se přihlašte.
Saetri-Ihn
kvalita komentáře: 0 Saetri-Ihn 13. září 2009, 16:32
Šokující fakt příkazu /played :jo: Docela dobrý, ikdyž je fakt, že ten konec by to chtělo trošku zlepšit.
chocobo
kvalita komentáře: 0 chocobo 13. září 2009, 15:33
mischkaS: dekuju za komentar. sem rad, ze muj autorsky zamer se vydaril a ze to vyznelo tak, jak melo.. strhujici pribeh to neni, protoze to vlastne ani poradne pribeh byt nema, ale spis takove zamysleni. jinak diky za prani :)
mischkaS
kvalita komentáře: 0 mischkaS 12. září 2009, 10:17
Stručné, jednoduché, výstižné. Strhující příběh to asi není, ale jako nějaká zpětná reflexe vlastního života to funguje dobře. Líbilo se mi, jak píšeš, žes přestal hrát, protože tě to prostě přestalo bavit. To je... děsivý:) Jinak dodatečně všechno nejlepší!
chocobo
kvalita komentáře: 0 chocobo 12. září 2009, 09:50
tak predne je to cele pravda.
takze vzhledem k tomu, ze jsem stale zivy, tak jsem bohuzel hrdinu umrit nechat nemohl :D
zminit svou matku ve 2 bodech byl zamer... nepsal sem o tom, jak moje hraccstvi ovlivnilo muj vztah s rodinou, to by chtelo samostatnej text.
zamerem bylo ukazat v utrzcich, ceho vseho se to dotklo.. rodiny, skoly, pratel, meho zdravi, me budoucnosti (viz socialni fobie).

poznamku se zaverem beru - musim to tam jeste trochu prepracovat, tohle je v podstate pouze pracovni verze.

ale vsech pripominak si vazim a budu premyslet, jak svuj text zlepsit. dik
gorik
kvalita komentáře: 0 gorik 11. září 2009, 16:10
Njn, ze svého okolí bych aspoň o jednom borcoj, co je maniak do W3, WoW apod. věděla... obsahově beru. Četlo se to fajn, začátek mě navedl na to, že borec bude mít asi nějaký ty flashbacky. Skoro jsem doufala, že hlavní postava umře nebo magoří, když ležela v posteli a nemohla se ani pohnout. Bylo příjemné překvapení, když přežila. Sem tam, si litoval jeho rodinu, víceméně matku dvěmi zmíňkami o přinesenym dlabanci a strachu v očích - to by chtělo maličko rozpracovat a nezmiňovat se o tom jen tak letmo. Výčet byl taky celkem dobrej, co, proč, a jak. Ale teda ta poslední věta se fakt nepovedla. Na začátku jsi navodil atmosféru toho, že to bude nějakej boom. Ale zakončení a vlastně rozuzlení celej zápletky jednou chabou větou, není moc dobrý, aspoň pro mě ne... Na chyby jsem nekoukala. Jako celek hodnotím průměr.
  • chocobo Autor
    chocobo
  • 0 bodů
  • 5 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 06. září 2009, 22:41
  • 2364 zobrazení
  • 0 oblíbené
new © 2006 - 2020 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz