Jde to Dobré Wow!

Dobrodružství pana presindenta

Literatura > Sci-fi / Pohádka
...bylo, bude?
DOBRODRUŽSTVÍ PANA PRESINDENTA
 
IV.kapitola
 
 TITANIK A MUCHA
 
 
 
Ráno bylo teploučké jako letní voda v nedalekém koupališti.
Původně tu protékal malinkatý potůček. Tatínek s Titanikem ho však přehradili tisícovkou kamínků, velkých balvanů
a nakonec i chuchvalci mohutných skalisek. Pak do jeho vzdouvající se hladiny nanosili kupice různorodých rybek.
Těm se v novém poklidném a čistém domově tak zalíbilo, že rostly jako z vody. Vesničané začali proto tomuto přírodnímu
zázraku po čase říkat rybník. A děti, které po jeho povrchu v chladných obdobích roku, kdy neměly nic lepšího na práci,
vypouštěly kůrové loďky a pak je pro zábavu zdlouhavě potápěly odmrzajícími kusy ledu, své mrzačené výrobky nadšeně
nazývaly titanici.
Bylo to pěkná odměna svému kamarádovi, který se nemohl těchto radovánek většinou zúčastňovat, protože měl ve svém
rozvrhu jiný program.
Právě dnes nastal takový den. Titanic se rozhodl, že zkusí být malířem překrásných obrazů. Vyšel před chaloupku a rozhlédl
se po okolní krajině. Zalíbil se mu pohled na vysokou skálu, která byla obklopena políčky se zlatavými hlavičkami slunečnic.
Sem tam se na jeho úbočí svažovaly proužky půdy s vinnou révou a kukuřicí. Chlapec prošel kolem jeskyně babičky
kořenářky. Všude kolem se vznášela omamná vůně vařících se rostlinek, zkvašných švestek a sušených hadích kůží.
Vystoupal po kamenité pěšince až k samému vrcholku. Pod sebouměl vesničku, jako na dlani. Stříšky domečků se podobaly
odpočívajícím mravenečkům, rybník uprostřed návsi připomínal krůpěj rosy mezi pavučinkou ulic a uliček.
Hošík se posadil na kus kamene a vytáhl z nůše nádobky s maminčinými líčidly, štětečky z koňských žíní a odstřihnuté
plátno ze starého svátečního ubrusu. Šikovně ho napnul mezi dvě pokroucené statné borovice a začal malovat.
„Nech toho!“, umělecky se rozzlobil po chvíli Titanik, když mu nezbedná mucha již po několikáté přecupitala přes mokvavé
barvičky na jeho obrázku a vytvořila tak na plátně hromady teček a čáranců, které tam vůbec nepatřily. Rozdováděné zvíře
si nedalo říct. Nakonec ještě ke všemu udělalo pár kotrmelců, takže pestré barvy se změnily v uváleně nesouvislé šmouhy.
„Ještě jednou a plácnu tě pořádně po zadečku!“, vyskočil ze sedačkového kamene hošík.
Vousaté zvíře na něj mrklo a vzneslo se do vzduchu, vyzývavě na něj mávajíc svým levým křidýlkem, aby ji následoval.
„Čímpak mně asi tak můžeš ještě překvapit?,“ zvolal na ni roztržitě mládenec. Mucha pokrčila v letu odvážně ramínky,
protože nevěděla, jak mu má jinak srozumitelně odpovědět. Pomaloučku a vytrvale kroužila směrem k cestičce. Rozběhl
se tedy za ní.
Pojednou se před ním objevilo podivné stavení, které doposud nikde neviděl. Zčásti stálo na jakýchsi želvích krunýřích
a z části na dvou žebřiňákových kolech. A protože nemělo žádných
zavřených dveří, darmošlapá mucha vlétla bezostyšně přímo dovnitř. Vypravil se ostražitě za ní. Jen co překročil práh,
dopotácel se k první volné židli a vyjeveně na ni dosedl. Koukal kolem sebe, jako u vytržení. Všude posedávali u stolků,
nebo postávali kolem, trpaslíci v čepičkách, někteří ve slušivých obrovských kloboučcích. Chviličku mu trvalo, než se v příjemně
chladivém prostředí zorientoval.
Ano, pomyslel si, čepičky mají na hlavičkách mládenci a klobouky děvčátka s dlouhými kadeřemi. Mucha prolétla nad
dřevěným schodištěm kamsi na půdu. Už už chtěl vstát a zamířit za ní, když se k jeho stolku přikymácela nevšední postava.
Ihned tuto velikou osobu poznal, přestože byla celá omotaná voňavými obvazy. Pod nánosem obinadel nemohl být tento
cizinec totiž nikdo jiný, než muž-mumie. Strnule se k Titanikovi naklonil.
„Pospíchej, za hodinku zavírám tuhle cukrárnu. Ta omladina kolem se chystá do Ameriky.“
„Tak daleko?“, podivil se hošík.
„Pro ně není nic daleko. Udělají pusou prc, a už jsou frč. Je to, k ďasu, kouzelné zaklínadlo! Zmizí, ani nestačí za zmrzinu
řádně zaplatit.“
„A co ta mucha z půdy?“
„To nic. Ta je jen chudobná místní malířka. Nechal jsem ji tady, protože ji všude odhánějí. Vylétne, nabere někde barvičky
a zase maluje ty svoje panímámy. Kdyby zkusila něco  pořádného, třeba pozlaceného velblouda?!,“ mumie se zasněně
zamyslela.
„ Nemohl bys s tím něco, Titaniku, udělat?“
Chlapec opatrně  prošel mezi pidimužíky a nakoukl otevřeným poklopem na půdu.
Co spatřil, ho náramně překvapilo. Mucha poletovala po napnutém malovacím plátně, které sedláci používali na přikrytí
ustájených koní. Právě do ní ďobala bělostným kravským mlékem. Chvíli poskakovala nalevo, pak napravo. Vypila trošku
šťovíkové šťávy z vydlabaného pařezu
a sosáčkem ji nastříkala přímo namalované paní do vysáté tváře.
Mládenec užasl. Poprvé v životě viděl na vlastní oči přeměnu upírovy dcerušky na vodníkovu maminku. Uslyšel šramot.
Prudce se otočil. Drobný mužíček s malinkatou pochodní se vrtěl obdivně za jeho zády.
„Jsem trpaslík Šudla Svoboda“, představil se vychovaně.
„ A tuto létající malovací hračičku si vezmu sebou do ciziny “, svěřil se Titanikovi, a pořádně se nadechl. Zamával plamínkem
k mušce a mocně zavřískl:
„Frč a prc!“
Jenže se v tom nadšení pořádně popletl. Místo prc a frč, kouzelná slovíčka vyslovil obráceně.
A tak se, budiž pochválen zdařilý omyl, mucha v mžiku stala člověčím malířem Muchou, zatímco  maličký Svoboda 
se proměnil v obrovskou  sochu až kdesi v přístavu daleko za mořem.
Pro přidání komentáře se přihlaste.
  • Kai Autor
    Kai
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 06. září 2009, 17:08
  • 2164 zobrazení
  • 0 oblíbené