Jde to Dobré Wow!

V kapse zažloutlou vzpomínku mám

Literatura > Povídka
Čas ubíhá a pořád nám něco bere. Lásku, zdraví, sílu. Naději, mládí a jistotu. Hezký slunečný den. Každému něco. Ale taky vrací a dává ..
„ Býval to tak dobrej mužském, víte?“ bledě modré oči na mě hledí skrze tlustě hnědé obroučky dioptrických brýlí.
Hledí upřeně, naléhavě, smutně.
„ Ano, ano. Musel to bejt ideální muž, ten váš Karel. To jo, to teda vážně jo,“ usmívám se. Moc nevím, co říct. Uvědomím si, že černobílou fotografii sličného vojáka pořád svírám ve své ruce. Přidám ji k ostatním, ležících na stole. Největší jmění téhle paní. Okamžiky jejího živote zachycené na kouscích papíru. Pomáhají jí pamatovat … a nezapomenout. Mimoděk pomyslím na ty desítky pokojů, které mě ještě čekají.
„ No, víte … moc ráda bych tady s vámi ještě poseděla, ale práce čeká,“ omluvně se zasměju a mokrou utěrkou jí zamávám před obličejem.
„ Ach, jistě. Zdržuju vás. Jsem to ale bába hloupá,“ vzdychá. Usmívá se a úsměv má mi naznačit – Jen běž, vždyť to nevadí. Ale já si všimnu skoro neznatelného zalesknutí slz v těch bledých očích a svěšených ramen.
Jak je křehká, přemýšlím. Vidím útlý pas, drobné ramena, kosti sotva držící pohromadě. Nejsem žádný velikán a ta paní mi dosahuje sotva po krk.
„ Já zase přijdu,“ prohodím ještě při cestě ke dveřím. Slib, aby očistilo se mi svědomí. Slib, aby zahnal ten smutný pohled, stále se mi vynořující před očima.
Stařena neodpoví. Vpíjí pohled do nehybných očí toho muže na fotografii. Prohrabuje se tou hromádkou zažloutlých vzpomínek.
Co nejrychleji za sebou zabouchnu dveře. Zhluboka se nadechnu.
Chodba je tichá a na jejím pravém konci poblikává zářivka.
Musím dát vědět správci, ať ji opraví. Ale nejdřív musím zahnat ten stísněný pocit, který se usadil kdesi uvnitř.
Ta paní byla tak milá … a tak nešťastná.
Nechám bledé oči být a vydám se na pokračování v pouti po lázeňských pokojích šestého patra.
Pohled mi padne na pootevřené dveře s číslem šest set pět. Zlehka do nich kopnu, aby mi škvíra dovolila nahlédnout.
V místnosti je šero, způsobené zataženými závěsy. Jako vždycky.
Je tam taky věčně němý muž. Jako vždycky.
U jeho pojízdného křesla sedí další osoba, žena. Jako vždycky.
A neuvěřitelné ticho proplouvá místností. Čas, vzduch, život … jakoby se tam vše zastavilo. Naprosto vše.
Ani jeden z nich si mě nevšiml. Zlehka dveře zase přivřu a snad nakažená tichem toho tmavého pokoje, vydám se po špičkách, zlehka našlapující, chodbou dál.
Když se do toho pokoje o pár chvil později vrátím, je prázdný.
Přáním obou hostů bylo uklízet pokoj zásadně v jejich nepřítomnosti. A přání hostů se přece plní.
Při práci se bázlivě rozhlížím okolo sebe. Hledám maličkosti, něco co řeklo by mi o nich víc. Ne, že bych je potřebovala nutně znát. To jen zvědavost mi nedává spát.
Mé oči však nezavadí o nic zvláštního. Pár časopisů, noviny. Vedle sebe vzorně naskládané černé kufry v předsíni. V koupelně kvalitní kosmetika a dokonalý pořádek.
Naposledy se rozhlédnu dokola. Snad abych zkontrolovala svou práci a možná taky přeci jen spatřila něco osobního. Z jejich opravdového života.
Nic.
Cestou domů přemýšlím.
O ženě s fotografiemi, o věčně němém páru z šest set pětky. O zahořklé staré dámě, která zítra ráno odjíždí rozdávat své kousavé poznámky zase jinam. O pánovi, pro kterého jsem od první chvíle byla „ žabka“. O jeho vodce schované pod postelí a o bolesti v jeho očích, přes den zakrývané veselými řečmi a vtipkováním, v noci utěšené alkoholem. O paní, pánovi, pánovi a paní … každý tam má něco. Stejně jako kdekoliv jinde.
A mě se zlehka odkrývá jejich svět. Chodím po pokojích, kde stráví několik týdnů svého života, vidím jejich vlastnosti, přednosti a slabosti.
Nahlížím do nich jako do knihy.
Pohledem nepřítomně hledím skrz zaprášené sklo autobusu. Rychlostí rozmazaná krajina, topící se do paprsků letního slunce. To dodává obilí ještě zlatavější barvu, než jakou už samo má.
A ten pokoj se pořád potýká s přítmím, způsobeným tmavě zelenými závěsy.
A když další ráno zase světlo přebije tmu a káva mou rozespalost, čtu v těch knihách života dál.
„ Dobré ránko, slečno,“ mává kdosi už z dálky.
Poznám světlé, kudrnaté vlasy a červený svetr. Viděla jsem ji během pobytu tady vůbec v něčem jiném?
„ Dobrý, dobrý. Jak se dneska máme?“ odpovídám. Ústa se mi roztahují do upřímného úsměvu. Odpovídají na široký úsměv té naproti mně.
Vím, že se teď zastaví a s ní i má práce. Zdržím se nejméně na půl hodiny, ale vůbec mi to nebude vadit. Uslyším, co je nového.A povím, co je nového u mě.
„ Skvěle, děvče. Skvěle. Včera jsem konečně na vlastní oči zažila tu vaši Lysou při západu slunce. Měla jste pravdu, nádhera,“ srší z ní slova stejně jako energie. Pro mě je tahle dáma ve středních letech lepší než deset hrnků silné kávy.
Nakopne do nadcházejícího dne.
„ Opravdu? No vidíte, vždyť co jsem vám říkala,“ směji se a ona se mnou.
Knihu, kterou doteď držela v ruce si přehodí do druhé. Letmo zahlédnu obal - ´Kdo chytá v žitě´, stihnu přečíst. Pousměji se, její nejoblíbenější. Povídala to.
„ Slečno, pojďte, já vám dám něco dobrýho – jogurta, dáte si?“ zve mě dál a ve velké plátěné kabele hledá klíče. Použiji ty své, univerzální, a odemknu.
„ To je dobrý, já před chvílí snídala, víte?“
„ To říkáte vždycky a nakonec si stejně dáte. Pojďte dál, povím vám, co mi včera řekl syn, ten pacholek jeden přelétavá,“ zve a při slovech o svém synovi z legrace zatne ruku v pěst. A já jdu. Tuhle půl hodinku potřebuju.
„ Potřebuju tě na dvanáctce,“ volá později vedoucí.
„ Proč? Mám tady práci,“ křiknu zpátky a dál vybaluju mýdla a šampony.
„ Máme odjezd.“
Trhnu sebou. Odjezd? Na dvanáctce přeci bydlela ta paní s fotografiemi.
„ Dneska ráno odjela.“
Ani se nerozloučila? Mluvila jsem s ní přece.
„ Už jdu,“ houknu a vzpomínám na ty smutné oči. Už je nikdy neuvidím. Úleva nebo lítost? Byla milá.
Při uklízení skříní si povšimnu papíru v kraji zásuvky na prádlo. Otřu mokré ruce do kalhot a po bílém kusu se natáhnu. Je tvrdší než běžný papír. Když ho otočím, zírá na mě ten mladý voják s úsměvem jako z reklamy.
Fotografie! Zapomněla ji tady. A zrovna tuhle.
„ Je to má nejmilejší,“ říkávala a zálibně si ji prohlížela.
Nejprve se s ní vydám za vedoucí. Však ona ji už jistě té paní pošle. Pak ale mé nohy zastaví. Neví.
Váhají.
A nakonec stojí dál. A ruka s fotkou se zasune do kapsy košile. Ani nevím, co dělám, jen mám pocit, že to dělám správně.
Třeba ji tady nechala schválně. A třeba taky ne. Třeba je to tak lepší. Vzpomínky jsou krásné, ale nejsou všechno.
Přišla o hodně, jenže jí toho ještě pořád dost zůstává. Ale co dělat, když to přes samé obrázky minulosti nevidí?
„ Všechno v pohodě?“ nakoukne šedivá hlava druhé pokojské do pokoje.
„ Jo, jasně. Všechno v pohodě,“ sevřu obrázek pevněji v dlani, zastrčené do kapsy.
A svírám ji i když později procházím kolem věčně temného pokoje a zase nakouknu dovnitř. Vše při starém.
Pokračuji chodbou dál a zpoza rohu na mě volá červený svetr a velký úsměv.
„ Slečno, teď letím na rehabilitace, ale pak se za mnou zastavte. Hezký den,“ melodický, silný hlas se rozléhá chodbou.
Je vážně skvělá, přemýšlím.
S jednou cizí vzpomínkou v kapse a stovkami vlastních v hlavě jdu pořád dál.
A na konci zase poblikává světlo. Pitomý správce …
 
Pro přidání komentáře se přihlašte.
mischkaS
kvalita komentáře: 0 mischkaS 17. srpna 2009, 18:53
0.3 Tahle povídka se mi zatím líbí nejvíc!
Trochu jsem se ke konci lekla, aby se nakonec neukázalo, že stará paní s fotkami umřela, čímž by byl na kahánku asi i můj zážitek z textu, asi by mi to přišlo jako zbytečně jednoduchý konec, ale opravdu mne potěšil odstavec:
A nakonec stojí dál. A ruka s fotkou se zasune do kapsy košile. Ani nevím, co dělám, jen mám pocit, že to dělám správně.
Třeba ji tady nechala schválně. A třeba taky ne. Třeba je to tak lepší. Vzpomínky jsou krásné, ale nejsou všechno.
Přišla o hodně, jenže jí toho ještě pořád dost zůstává. Ale co dělat, když to přes samé obrázky minulosti nevidí?

Ježto ten dává tušit, že pointa je trochu někde jinde:)
  • WayWard Autor
    WayWard
  • 0.3 bodů
  • 1 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 17. srpna 2009, 17:50
  • 1328 zobrazení
  • 0 oblíbené
new © 2006 - 2020 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz