Jde to Dobré Wow!

Nebe na dosah...

Literatura > Povídka
***
Pocit, že snad už nemůže být hůř. Ta bolest. Copak to nikdy neskončí? Cítí, jak mu rosa máčí obličej i tělo. Hadry by se na něm daly ždímat. A ta bolest!
V žaludku ho pálí až má pocit, že musí mít v břiše díru. Vnitřnosti se v něm svíjejí jako úlisní hadi. Velké klubko hadů. Vidí je. Opravdu je má před očima. Hadi. Nebo to je snad jen sen? Halucinace. Plazí se kolem jeho těla. Nemá rád hady. Nemá.
Cítí neuvěřitelně vyschlo v krku. Pokusí se odkašlat si, zdá se ovšem, že plíce se mu rozskočí na tisíc miniaturních částic. Plive krev.
Tak to je konec? Takové to je? Honilo se mu hlavou. Tady, kdesi v té nejtemnější uličce Ostravy, v mrazivé podzimní noci?
A není na to příliš brzy?!
Pootočí hlavu, aby mohl vidět řadu popelnic a staré rozbité sklepní okénko. Jinak nic. Tma. Ani hvězdy nesvítí, koukne mimoděk nahoru k obloze.
Před očima mu vyvstávají jednotlivé obrazy dnešní noci. Kdy mu to jen do toho pití vsypali? Všiváci. Mrchy. Hajzlové! A to jen pro Evu. Jen? Myslel sis přece, že ji miluješ. Bránil si ji, před matkou, před světem. I před Pavlem. A jak to dopadlo.
Tehdy u podchodu. Tma, hustá tak, že by se dala krájet. A ty sám. Sluchátka na uších. Mohly by kolem tebe lítat bomby a ty by sis ani nepovšiml. Lehkovážnost.
A najednou ostrá hrana nože pod krkem.
„ Pohni se a seš bezhlavej rytíř, frajere,“ procedil neznámý skrz zuby. Jeho hlas zněl těsně u ucha. Cítil jeho horký dech na tváři. A jeho silnou ruku kolem ramen.
„ Nehýbu se, klid.“ Měl strach. Neuvěřitelný. Srdce mu tepalo až v krku.
„ Já jsem úplně klidný. Jen si chci trošičku popovídat,“ pokračuje hlas.
„ O čem?“ On si snaží zachovat chladnou hlavu. Spolupracovat, co to jen půjde. A pak třeba udeřit. Hlavně nepanikařit.
„ O čem?“ zasměje se hořce útočník. „ O tom, jak mi přebíráš holku, parchante,“ zakřičí. Ozvěna hlasu neznámého mu zní v uších. Polkne a cítí, že hrana nože nějak více přiléhá k jeho hrdlu. Přitlačil.
„ Nevím o čem to mluvíš. Spíš omyl, ne?“
„ Já se hošánku nepletu. Sakra nikdy ne!“ odhodí ho na studenou, kamennou stěnu a dvěma silnými ranami udeří do obličeje. Pachuť krve mu zaplaví ústa.
„ Říkám ti, ruce pryč od Evy. Jinak bys o ně taky moh přijít. A já si srandu nedělám. Sakra nikdy ne,“ štěkne znovu. Zase jeho horký dech u své tváře. Výhružný hlas. Poslední dobře mířená rána do břicha. A byl pryč.
Tak tedy Eva někoho má?
„ Já jsem se s ním už dávno rozešla. Věř mi, prosím,“ brečela mu později v náručí. Tělo se jí třáslo. Vzlyky a snad i strachem? Na poraněný nos mu dávala uslzené polibky.
„ Tak proč …“ řekne těžce on. Nenechá ho domluvit.
„ Je to magor. Nechce si ten rozchod připustit. Už to trvá měsíce. Telefony, noční návštěvy, křik před dveřmi našeho bytu,“ vypočítává tiše. On ji jen pevněji obejme. Proč mu to neřekla. Oba dva mlčí a tramvaj kdesi v dálce osaměle zazvoní do noci.
Tramvaj kdesi v dálce. A taky zvuky aut.
Kam se to vůbec dostal? Neví. Z baru se vypotácel napůl v bezvědomí. Prudká křeč ho zasáhne do břicha. Svine se do klubka. Kolena pod bradu. Ať už to alespoň skončí. Ať už je konec. Na co to protahovat?Ahoj mami, ahoj tati. Ahoj Evo, měl jsem tě rád. A neměl bys raději říct „ miloval jsem tě“? Ozve se druhý hlas v jeho hlavě. Asi neměl – zapudí ho hlas první. Nemiloval ji. Teď, kdy upřímnost jeho vlastního já se v posledních minutách dere na povrch, cítí, že láska to nebyla. Měl ji rád, to ano. Ale milovat? Najednou moc silná slova.
A přece tady teď leží kvůli ní. Umírá. Ironie. Pro lásku i na smrt. Jen kdyby ta láska byla pravá.
„ Miluju tě,“ šeptávala mu do ucha, když spolu nad ránem usínali u něj v posteli. Pramínkem vlasů ho šimrala na tváři dokud ji to bavilo. Pak povzdechla, lehla si, přitisknutá svým tělem k jeho, a usnula. Čekala odpověď. On odpovídal. Miluju tě taky, Evičko. Miluju tě, miluju tě, miluju.Hlavou mu ta slova zní. Pronikavě. Skoro to píská.
Přitlačí ruku na levé ucho. Ticho! Ať ty zvuky přestanou. Dost už s tím. Bolest celého těla se stávala nepředstavitelnou. Obsah jeho žaludku se dral ven. Udusí se tím. Už není schopen postavit se, alespoň na kolena.
Pak už jen leží. Odevzdaně. Smířeně. Představuj si něco hezkého. Co jsi chtěl vždycky zažít, ale život ti k tomu dal tak příliš málo času?
Najednou to vidí. Kupovitá, bílá oblaka, oslňující modř pod nimi. A v dálce? Kdesi vysoko? Obrys balónu. Jak si tam pluje, po ničem a po všem zároveň. Povznesený nad světem. Vedený rukou větru. A neví kam.
A v něm stojím já, z posledních sil se usměje. Tak blízko slunci. A mrakům. Jen natáhnout ruku. Skočit do té sněhobílé vaty.
Vítr profukuje mu vlasy. A jeho zvuk ozývá se hluboko v hlavě. Pohádka. Slastně přivře víčka.
Náhle však má pod nohama prázdno!
Dno proutěného koše kamsi zmizelo. Propadá se těmi mraky. Níž a níž. Na žádném z nich se nezachytí. Tak to přeci jen není jako skákat do vaty. Prázdno pod ním je téměř nekonečné.
Níž a níž a níž a níž. Dnu stále blíž. Padá. Zdá se mu, že slyší sirénu? A lidské hlasy? Pořád padá.
Znenadání tma!
„ Pane Stránský, slyšíte mě? Probuďte se,“ hlas kdesi z dálky. Milý hlas. Ztěžka otevře oči, strachem z dopadu na dno té nicoty pevně k sobě přitisknuté.
Zář bílé barvy stěn a denního světla ho udeří do očí. Pálí to. Nadechne se. Jde to špatně.
A náhle kouká do těch nejmodřejších očí, jaké kdy spatřil. Jako ty oblaka. A úsměv, až se mu hlava zatočila. Napadají ho scény z knih a filmů, kdy hrdina myslíval si, že dostal se do nebe. A ona to byla jen nemocnice.
„ No, vítám vás zpátky,“ usměje se mladá sestřička, majitelka modrých očí.
„ Kde…“ snaží se ptát, ale hlas nespolupracuje. Zakašle.
Znovu.
„ Kde to jsem?“ dýchá se mu těžce.
„ V nemocnici, pane Stránský. A hlavně mezi živýma,“ usmívá se. A pořád se dívá.
On se usměje taky. Vyprahlé, popraskané rty se mu pomalu pohybují.
„ S vámi bych teda, sestřičko, balónem letěl až na konec světa.“
„ Prosím?“ zarazí se modrooká.
„ Ale nic,“ mávnul by rukou, kdyby měl tolik síly. Ale pořád se usmívá. Ví o čem mluví. A co bude dál?
 
Pro přidání komentáře se přihlašte.
WayWard
kvalita komentáře: 0 WayWard 17. srpna 2009, 18:05
mischkaS: Díky za upozornění na nadměrné množství těch krátkých,strohých vět. Pravda, méně je někdy víc:) ..
Ten konec možná ani realistický být neměl,rozhodně to nebylo cílem. Ani modrooká sestřička nebyla to hlavní, rozhodně jsem ji nechtěla stavět do role jak říkáš "spasitele" .. nemělo z toho vyplynout, že se do ní na místě zbláznil a usoudil, že ona je ta pravá. Druhá věc je ale to, že to tak na Tebe jako na čtenáře mohlo působit a potom je to má chyba, že jsem to nedokázala sepsat tak, aby byl můj záměr jasný .. máš pravdu, že v Rosničce to bylo mým záměrem, takovou pohádkou:) .. vehnat jí ho téměř do náruče..
mischkaS
kvalita komentáře: 0 mischkaS 14. srpna 2009, 19:30
Máš docela hezký styl psaní. Ty krátké, často jen jednočlenné věty zaujmou, i když v některých částech tvých prací jich je asi až nadměrně - působí to pak trochu rozsekaně a ztrácí to efekt.

Je to druhá věc, kterou jsem si tu od tebe přečetla, a všimla jsem si, že mají stejný typ konce... Pokaždý se objeví postava, která svým příchodem jako by "spasí" tvýho hlavního hrdinu a dovede příběh ke konci. Líbí se mi, že je v tom přítomno hodně naděje, ale byla bych asi opatrná ohledně té míry. V téhle povídce to není vidět tak hodně jako v Rosničce, ale stejně. Celou dobu to dobře šlape a pak najednou se mladý pan Stránský probere a hned je až nadměrně vyplesklej z modrooké sestřičky... Působí to hrozně nerealisticky. Stačilo by mnohem míň, aby čtenář pochopil, co se stalo, nemusí s ní hned létat na konec světa:kuk:
Nicméně to je na tobě... Jsem zvědavá na další!
  • WayWard Autor
    WayWard
  • 0 bodů
  • 2 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 14. srpna 2009, 17:33
  • 1139 zobrazení
  • 0 oblíbené
new © 2006 - 2020 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz