Rozmázlej rulík

Literatura > Poezie

Za borovicí skysle leží
nezdařené tělo vnučky
budoucnost jí černí kněží
prodrápali svými krůčky.

Preparuje z očí třísky
spadané po řezbě citů
za poli a za křovisky
číši jedu do rtů vlitu.

..............................

Kleště kostnaté
škrtí marlborku,
temnota úst
dusí její dým.
Drží ho v sobě,
žvýká ho,
jako čas,
který tu zemřel.
Polyká onu mršinu.
Chce si uchovat ten pocit.

Být tak cigaretou.
Prosáknout žlutou oprýskaností
v očních bulvách,
v zubech, ve vlasech,
v tkáni svých
i transplantovaných plic.
Páchnout kysele,
tak trochu omšele,
hořce a dechtově,
jak živá zdechlina.

ONA by mě milovala.
Vždyť jedinou její něžností
je ranní políbení tabáku.
A pak by mě típla.
Utopila ve vlastním popelu.
Ale to by už nebolelo.
Smrt v kávové mlhovině
a s jejím dechem na čele.

Konečně vydechla.
V agonii zasýpala.
Žár krvácející marlborky
uhasila jediným zarýpnutím do země.
Být tak tou cigaretou.

Koukne na polomrtvýho vajgla.
Na metaforu jejího vlastního já.
Je zapíchnutej do vnitřností
nevinně procházejícího střevlíka.

Za její zbabělost, umře jinej brouk...

..................................

Jen prosím za dotyk poetična
trhá jí komár kůži z těla
zvrací jilm slova pryskyřičná
prý chryzantéma posmutněla.

A netýkavka ji svým pylem
plácá teskně po rameni
jsou křoví stinná, však zhynul Vilém
jsou dekadenti spokojeni.