Legenda - z-z-z-zima

Daleko od míst první ukázky božích schopností vedl Frigon své druhy.  Až do krajů, kde se hory nebezpečně přibližovaly obloze, takže hrozilo, že do ní protrhnou díru, která do sebe následně vtáhne celý svět. Alespoň tomu věřili pozdější obyvatelé této části světa a právě to je přimělo všemožnými způsoby osekávat kusy skály, aby tak hory zmenšili a tomuto neštěstí zabránili. Ne náhodou se pak z těchto malých lidí, všeobecně  známých pod pojmem „trpaslíci“, stali mistři v oboru kamenictví a metalurgie.

Touto krajinou se linula podivná a pro zbylé tři bohy neznámá vůně. Diana se otřásla chladem a spolu s ostatními vyčkávala. Nebyli netrpěliví; čas pro ně nic neznamenal.

„Podívejte se,“ natáhla Diana ruku a ukázala na umělecky modelovaný, pomalu se snášející krystalek ledu. Působil až neskutečně elegantním dojmem, vzbuzoval pocit, že se tu musí dít něco kouzelného, že tato chvíle je naprosto výjimečná, jedinečná. Celí rozčarovaní pozorovali, jak krystalek přistává na Dianině nose. Překvapeně sykla – v místě, kde se její kůže setkala s tou křišťálovou vločkou, ji zaštípal mráz; sice krátce, za to ale intenzivně a nervy pod kůží jako by ještě chvilku nemohly zapomenout a udržovaly si v paměti to jemné kousnutí.

Led se pozvolna usazoval, až se začal roztékat. Byl to led pohodář, nikam nespěchal, nebál se a nepodléhal teplu Dianina těla tak rychle, jako naše běžné „lidské“ sněhové vločky. Dianu dokonce na zlomeček vteřiny napadlo, jestli to není živé, tahle myšlenka ale odešla stejně rychle jako přišla a na rozdíl od ledu po sobě nezanechala stopy.

Zvedl se vítr a Diana cítila nezměrný chlad, jaký s sebou přinášel. Podívala se směrem, odkud závan přicházel a dech se jí zatajil. Směrem k nim se hnalo pulsující mračno drobných ledových krystalů a jejich cinkání o sebe tvořilo úžasnou melodii, při níž i samotné bohy silně mrazilo v zádech. Blíží se to! zaregistroval dříve či později každý z nich a toto poznání bylo doprovozeno přívalem obav a fascinace zároveň.

Břinkot sílil, rozrůstal se. Neznělo to ale jako normální hudba, jako běžné ťukání rampouchů o sebe. Nikdo z bohů nedokázal říct, v čem to spočívalo, ale ten zvuk byl jaksi prázdný, přízračný a dutý. Způsob, jakým vířil led a sníh, jakým se to všechno pohybovalo směrem k nim, vyjadřoval hlad, nezvladatelnou touhu po jídle. Bylo to jako dítě, které už dna dny nemělo nic čokoládového ani smaženého, které potřebovalo jedno lízátko či bonbon teď hned, nebo se zvencne. Rozvířené hejno ledu se ale nemělo zvencnout, nýbrž provézt něco mnohem, mnohem horšího. Všichni čtyři to cítili a tři z nich si ten pocit nedokázali vysvětlit, nedokázali říct, co by to mělo být.

 Mračno se přehnalo přes čtveřici oněmělých pozorovatelů a zanechalo je za sebou; obalené ledem, nehybné. Čtyři sochy, strnulé ve chvíli absolutní hrůzy a překvapení.

Frigon zakročil. Jeho ulita se začala měnit. Nejprve v ní nastalo jen slabé pnutí, které ale sílilo a sílilo. Na straně se objevila dlouhá puklina, táhnoucí se od vršku hlavy až do výše Frigonových kolen. Rozervala se jako špatně zašitá rána na břiše, když pacient po operaci dostane příšerný záchvat kašle, ozvalo se hlasité PRÁSK a kokon se rozletěl na tisíce kousků. Nedokážu říct proč a jak je to vůbec možné, ale zdálo se, že se ty kousíčky ledu, ty střípky, tváří provinile, v jejich výrazu byla naprosto jasně čitelná omluva. Sama si připadám jako blázen, když se odvažuji něco takového tvrdit, ale věřte nevěřte, bylo to tak, jak povídám.

Frigon vyprostil své druhy z ledových schránek – vypadalo to celkem jednoduše, stačilo mu jen tak ledabyle máchnout rukou; když si to ale zkoušela Ignis, která byla kupodivu osvobozena jako první, výsledek se nedostavil. Pokrčila rameny a zašklebila se, když k nim Frigon promluvil arogantním tónem, který by leckterého smrtelníka k smrti vyděsil a zdeptal: „Bratři moji a sestry mé, jistě jste viděli sílu, kterou má bouře disponuje a věříte, že kdyby se mi zachtělo, již nikdy by se nenašla síla, která by vás mohla osvobodit – samozřejmě až na tu moji. Já vás chci ale porazit v čestném boji a proto vám nehodlám takto škodit. Věřím, že moji práci a moji laskavost budete schopni ocenit.“

„Och Frigone, jak jsi čestný a spravedlivý,“ ušklíbla se Igis. „A jak přirozená je mluva tvá! Na co si to hraješ?“ smála se. „Ty se jen snažíš nás nějak oslnit sám sebou, když jsi nevymyslel nic lepšího, než takovou malou bouřku. Nebo pro nás máš ještě nějaké překvapení? Velké tajemství? Co, Frigone? No povídej,“ šklebila se dál.

„Netajím se ničím, jen se mi zatím nedostává možnosti vám vše předvést, protože tuto planetu jsme zatím neosídlili, nestvořili na ní život. Už teď ale zápolíme v umění, jak jej brát, což se mi sice zprvu nezdálo nijak nesmyslné, teď už ale poznávám absurditu uspořádání naší hry.

Můj výtvor čerpá sílu ze svých obětí – a zatím není v okolí žádná vhodná oběť. V dalším vývoji se ale patřičně změní jak její síla, tak vzezření:

Ve chvíli, kdy se tělo oběti pokryje ledem, jenž Bouře přináší, vtiskne do něj svoji duši. Ta přejde do Bouře, dá jí sílu a stane se její součástí a navždy ji bude provázet, berouce na sebe podobu své pečlivě zapečetěné tělesné schránky.“

„Ó páni, a to‘s vymyslel sám?“ počkala jen kratičký okamžik, aby si mohla vychutnat nenávistný pohled, jenž jí věnoval, a zase pokračovala. „Nejspíš ano, je ti to totiž dost podobné. Ale uznávám, že je to krásné, všechen ten led a tak podobně. A co teprve až to někoho zabije.“

„Ale přesně o to tady přece jde, drahá Ignis. O zabíjení.“

„Hm, no jistě, to se hodí,“ nenechala se vyvést z míry.

„Škoda, Frigone,“ ozvala se Diana a všichni se otočili k ní a napjatě poslouchali. Udělali to úplně automaticky, z Diany totiž vyzařovalo něco, co jim ani nedovolovalo na  momentík zapochybovat o tom, že by měli věnovat veškerou pozornost každému jejímu slovu. „Škoda, že si to nemůžeme prohlédnout pořádně, v celé kráse. To jsi měl domyslet, takhle to asi nemůžeme docenit.“

„Nepřekvapuj mě, že nedokážete docenit mí dílo,“ odsekl Frigon. „Nebudeme se tím již dále zabývat, možná, že někdo z vás bude mít sám záhy možnost sílu mého díla na vlastní kůži okusit.“

„Och jistě, leč tedy nechťme k mému výtvoru přistoupiti,“ zašklebila se Ignis a Frigonův podrážděný výraz pro ni byl už teď takovou malou soukromou výhrou.