Jde to Dobré Wow!

Policista

Literatura > Povídka

            Otevřel jsem oči a kolem mě byla tma. Vedle mě se převalilo manželčino objemné tělo. Do uší mě stále řezal ten ostrý zvuk.  „Tak to zvedni, Mirku. Chci spát.“ Jako bys měla něco ráno na práci, řekl jsem si.

            Zvedl jsem se a šel ke dveřím. Sáhl jsem po sluchátku a se zavřenýma očima jsem tiše nesrozumitelně řekl: „ Svobodný, prosím.“

            „No, ahoj. Mirku, promiň, že tě budím, ale myslím, že bys měl být první ze stanice, kdo se to dozví -“

 

            „Mirku, proč nejdeš spát? Jsi v pořádku? Kdo to byl takhle v noci?“

            Seděl jsem na křesle u okna a díval se na světla okolních panelových domů. „Jdi spát, Aničko. Jdi spát.Já si tu ještě posedím.“

            Manželka přišla blíž. Stála u pravého opěradla a rozespale se na mě dívala. Mnula si oči jako malá holka. „A co se stalo, Mirečku ?“

            „Teď ne, Aničko. Jdi spát.“

            Pokrčila rameny a odešla zpět do ložnice. Zvedl jsem se z křesla a šel k barové skříni. Do whiskové sklenky jsem hodil led a na něj nalil pořádnou dávku whisky, kterou jsem dostal, když jsem odcházel před čtrnácti dny ze stanice. Do zaslouženého důchodu. Dvaadvacet let u policie. Kdo by to byl vydržel.

            Sedl jsem si zpět.

            Chtěl jsem vlastně odejít už před pěti lety, ale dělal se nábor. Přece neodejdu, když mám poslední možnost někomu předat, co jsem se za ta léta naučil. Zůstal jsem. A když přišli kluci z akademie, dostal jsem Davida. Byl to dobrý policajt. Na rozdíl od ostatních mladíků, kteří si přišli jen pro peníze a rentu. Bohužel jsem předem věděl, že jeho smysl pro spravedlnost se v téhle zemi uplatnit nedá. Dříve nebo později se musel dostat se zákonem do slepé uličky.

            Neměl jsem ho tam nechávat. Možná, kdybych odešel o těch blbých čtrnáct dní později… do prdele. Tuhle whisky mi předával on. Byl mi synem. Byl mi vším, co jsem kdy postrádal.

            Věřil jsem, že je připravený. Že už zvládne mít vlastního parťáka. Chtěl se dostat na kriminálku a on by na to měl. Jen by potřeboval čas. Když jsem odcházel, říkal mi, že ho velí na zásahovku. Měl jsem strach. Nejeden přišel k úrazu. Ale tohle?

Proboha, vždyť já ho neměl pouštět. Měl jsem mu to rozmluvit. Zatahal bych na správných místech a nikam by nešel. V klidu by se připravoval na kriminálku.

            „Kurva,“ řekl jsem tiše a po tváři mi stekla slza. Chytil jsem hlavu do dlaní a zavřel oči. Vypil jsem zbytek whisky ve sklence a šel pro další. Radši jsem si vzal celou láhev.

            Mizela ve mně sklenka za sklenkou. Pak mi vypadla sklenka z ruky a já se ztratil v jakémsi tranzu.

 

            Šel naproti mně. Jak jsem ho znával roky. Při každé větší akci se objevil v noci vždy na stanici v klepetech. Vysoké kožené boty s bílými tkaničkami, holá hlava a ten jeho vzdorující nasraný výraz.

            Motal se naproti mně jako jsem se motal já. Hajzl jeden. Jindy bych mu, jako všechna ta léta, když jsem mu nemohl nikdy nic dokázat, dal aspoň přes hubu. Ale dneska jsem nechtěl. Byl jsem s ním smířený. Byl jsem natolik smířený s tím, co má přijít, že jsem předem nedokázal ani litovat.

 

 

            Byla asi jedna hodina ráno. Sídlištěm se ozvaly dva ostré zvuky a tichý tlumený výkřik. V oknech se začala rozsvěcovat světla a lid vykláněli zděšené obličeje.

            Mně hlavou zněl dnešní noční telefonát.

            „Mirku, promiň, že tě budím, ale myslím si, že bys měl být první ze stanice, kdo se to dozví.“

            „Co se stalo? Ani v důchodu nemůžu mít klid?“

            „Mirku, klid. Ještě jednou se omlouvám, ale tohle je fakt důležitý.“ V telefonu se ozvala dramatická pauza. Klid před bouří. „David je mrtvej.“

            „Cože? David? Jak to?“ Neuvědomoval jsem si, o čem mluví. Byl jsem rozespalý a nedocházelo mi, co se stalo.

            „Zemřel před hodinou.“

            Podíval jsem se na hodiny. Bylo před půlnocí.Je to hodina. A já spal. Měl jsem být u něj? A pak přišla rána. Byl jsem dlouho zticha a jen si uvědomoval, o co v tom  telefonu jde.

            „Mirku, jsi tam? Hej, co se děje?“

            „Proboha, co se stalo?“

            „Včera byla v Praze nacistická demonstrace a David byl povolanej do služby. Holohlavý začali v půlce cesty rozbalovat standardu Třetí říše. David na jednoho co jí drželi vystartoval. Bohužel netušil, že jeden z jeho kolegů těžkooděnců s tou demonstrací sympatizuje. A ten ho bez milosti srazil k zemi a během chvíle se David válel v kaluži krve -“

 

 

 

 

 

            „- válel v kaluži krve-“

            „-válel v kaluži krve-“

            „-válel v kaluži krve-,“ znělo mi v hlavě.

            Přede mnou leželo bezvládné tělo. Válelo se v kaluži krve, v níž byly zřetelné zbytky hmoty, která dříve tvořila mozek. Vylétla z hlavy otvorem, z něhož nyní unikal slabý potůček temně rudé krve.

            Upustil jsem zbraň a padl na kolena. Namočil jsem ruce do té krve a spustil do nich svoji tvář. Chtěl jsem litovat, ale nemohl jsem. Udělal jsem, co jsem udělat musel. Zdálo se mi, že přede mnou leží David. Máčel jsem ruce v krvi člověka, který za to nemohl, ale rozhodl se sám.

Pro přidání komentáře se přihlašte.
  • GaGaGa Autor
    GaGaGa
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 18. května 2009, 20:21
  • 1506 zobrazení
  • 0 oblíbené
new © 2006 - 2020 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz