Jde to Dobré Wow!

On snad žárlí!

Literatura > Povídka
Někdy je snaha holt marná...

„Bůhví, kde teď skončil.“ „Na to nechci raději ani pomyslet!“ „Možná v blázinci...“ „To by na tom byl ještě dobře.“ daly se dvě dojičky do smíchu. „Byl to zvláštní chlap. Když jsem přišla poprvé do práce, on už tu byl o hodinu dřív a třídil kakaové boby. Musím podotknout, že velmi hekticky. A když jsem se ho zeptala, proč chodí do práce tak brzo a tak hekticky třídí ty boby, vždy mi jen odfrkl: „Co se staráte!“ a zabýval se dál svou prací. Tak jsem ho nechala. Ať si třídí jak chce.“ „Stejně mu to ale nebylo nic platný, čím víc toho dělal, tím víc mu toho přibývalo. No logicky...“zaťukala si jedna dojička na čelo a dojila dál. „Přesně tak. A když se mělo jít večer domů, on néé, že tu zůstane, dokud to nedodělá.“ „Paličák jeden. Druhý den se ovšem opakovalo to samé. Přišel o hodinu do práce dřív, sedl ke svým bobům a třídil. Mám takový pocit, že si kvůli nim nezašel ani na záchod.“ „Takovou oběť bych teda nikdy nepodstoupila.“ opět se obě daly do smíchu... „Jdu to mléko vylít, jdeš taky?“ zeptala se jedna druhé. „Ale jo, je to téměř plný, dnes mi ta kráva málo dojí.“ „To je určitě tím, že vzpomínáme na něj, na toho nekňubu.“ ...

 

„Dobrý den, pane Vejplato! Tak jakpak jste se dnes vyspal?“ řekla provokativně vrátná, když vešel do továrny. On se na ni jen ušklíbl a zmizel v šatně. Začala se chichotat. Takto ho provokuje od samého začátku, co tu nastoupil. Moc dobře ví, že on se nikdy dobře vyspat nemůže, když tu vysedává dlouho do noci. U svých kakaových bobů.

Sotva se za panem Vejplatou zabouchly dveře od šatny, už byl u pásu a měl boby v rukách. Ten samolibý úsměv na jeho tváři se tam objevil pokaždé. Různě je prohmatával, sem tam k nim čichal, někdy ochutnával. Jednoduše to byl pro něj ráj a jeden velký sen...

 

„Prý sen...každý přece víme, že z našich kakaových bobů lze vyrobit jen tu pravou českou čokoládu.“ „A z našeho pravého českého mlíčka, mimochodem.“nabrala jedna z dojiček do hrnku trochu mléka a napila se. „Už mi to ani nechutná, jak to pořád piju.“ušklíbla se. „Ukaž..“vytrhla ji hrnek z ruky a upila též. „No to je to tvé pravé české mlíčko..“ dopila hrnek a dala ho zpět na své místo...

 

Pro splnění svého snu dělal pan Vejplata co nejvíc. Boby třídil na dvě hromádky. Těch horších bobů a těch lepších. Samozřejmě, hromádka s lepšími boby byla vždy větší. Měl pocit, že jedině tak toho může docílit.

„Máme na Vás čekat s obědem?“ zeptal se ho jeho spolupracovník. Pan Vejplata přestal ohmatávat své boby a podíval se na něj. „Dnes opět nemám hlad.“ řekl s trochou ironie, sklopil hlavu a ohmatával dál...

 

„Jo ty jeho obědy...vždy si je zaplatil, ale nikdy na ně nechodil. Možná, že kdybych ho požádala o ty jeho stravenky, mohla sem chodit na obědy za něj. Bylo by to prospěšné pro oba, jak pro mě tak pro něj. Pro nás, obyčejné dojičky, jsou obědy příliš drahé.“ „Máš pravdu, nemohly jsme si je dovolit, ale já si nemyslím, že by byl na tebe tak hodný.“ „Tak jsem mu je měla vzít z šatny. Vždyť v ní vůbec nebyl. Prostě bych mu je ukradla a nepřišel by na to.“ „Měl on vůbec někdy hlad?..“

 

Byl už večer a všichni továrníci začali postupně chodit domů. I paní vrátná se už pomalu balila. Jen pan Vejplata stále třídil své boby. Domů se nechystal. „Jste tu zase poslední, pane. To Vás tu mám zamknout??“vyčítala mu. „Klidně zamkněte, já to tu musím dodělat!“řekl ostře a snažil se ji nevnímat. „Pane Vejplata, já Vás žádám, abyste okamžitě opustil prostor této továrny nebo na vás zavolám policii.“ „Vyhrožovat, to vy umíte, co?“dal pečlivě poslední bob na hromádku. „Ale zítra tady budu, ať se vám to líbí nebo ne!“ odešel do šatny a za minutu byl venku z továrny.

 

„Teď to přijde. Zase ta pitomá reklama. Pokaždé ho rozzuřila k nepříčetnosti.“ „To byl mazec...“

 

Další den byl pan Vejplata opět jako první v práci. To aby honem dokončil, co včera začal. Tentokráte s malou pauzičkou. Už mu asi došlo, že bez jídla se opravdu nedá žít. Na oběd sice nešel, protože přece nemohl tolik času promeškat. Zašel si jen do své šatny pro svačinu.

.....Čokoláda Milka, nový dar rakouských Alp. Jemná, z toho nejkvalitnějšího mléka a pečlivě vybraných kakaových bobů...

Pan Vejplata už rázem neměl hlad. Zůstal stát na jednom místě. Obličej se mu divně křivil, pak dokonce i červenal, pěsti se mu zaťaly. Začal se třást tak silně, že se třepaly i obrazy na stěnách. Všichni přítomní, co se v šatně dívali na televizi, se na něj udiveně podívali. „Je Vám  něco?“ zeptal se ho jeden brýlatý kolega s vousem. „On snad žárlí!“špitla jedna mladá dojička. „Na čokoládu?“špitla druhá. Podívaly se na sebe. Pan Vejplata se otočil na podpadku a rychlým krokem se vytratil z šatny...

 

„Chudák...“ „Ale víš ty, jaké to pro něj muselo být utrpení? Snažit se dosáhnout podobného výsledku, který se ne a ne dostavit? Navíc ten den se opět ochutnávala naše čokoláda.“...

 

Pan Vejplata rychlostí blesku byl zase zpět u svých bobů, ale tentokráte už to nebylo jen hektické třídění bobů. Třásly se mu ruce tak, že lítaly všude kolem. Byly všude na zemi, u pana Vejplaty v košili, silou je nevědomky drtil ve svých rukách. Byl nadmíru rozčilen a potupen rakouskou technikou, kterou viděl před chvílí v televizi. Jakto, že on neroztřídí boby tak aby následná čokoláda chutnala jako ta rakouská??

Bral boby do hrstí, všude s nimi třískal a rozhazoval, až je rozházel úplně všechny. Pak se posadil na zem a zhluboka oddechoval. Jeho snaha se vypařila někam do vzduchu a to on jako poctivec nemohl rozdýchat. Rozbrečel se jako želva.

Po půl hodině se konečně uklidnil, vstal ze země a otřel si svůj hnědý zadek od rozmačkaných bobů. Najednou si ale vzpomněl...dnes se přece ochutnává čokoláda!...

Rozutíkal se tam, kde čokoláda vřela v plných kotlech. Degustátoři tam už stáli se svými nastraženými prsty k ochutnávání. Nemohl je přece nechat, aby i tentokrát ochutnali první. Vběhl mezi ně, ještě je naschvál žduchnul, chytl se za okraj kotle a strčil svůj prst do vařící čokolády. „Vidím, že se pan Vejplata už nemohl dočkat ochutnávání.“usmál se jeden z degustátorů. „Nechme ho tedy, pro dnešek bude našim „ochutnavačem“.“ Celý svůj prst olízal do jediného kousíčku, až byl celý červený. Jen.... „Tak jak vám chutná, pane?“ Pan Vejplata se na všechny podíval a řekl: „Proč je rakouská čokoláda lepší?“ Nikdo nechápal. Všichni mlčeli. „Tak se tu mějte...“sklopil hlavu a odešel...

 

„Tak a pohádky je konec.“spráskla ruce jedna dojička a vydala se směrem ke krávám na další dojení. „Druhý den pan Vejplata nepřišel do práce a od té doby se už nikdy neukázal.“přicupitala za ní druhá. „Ani vidu, ani slechu.“ „Přesně tak.“ „Možná odjel do rakouska za krávou Milkou.“ „Zkoumat tajnou recepturu pravé rakouské čokolády.“ „Myslíš, že by ho tam vzali jako pracovníka?“ „Proč ne, myslím, že by byl spokojený nejen on, ale i jeho zaměstnavatel.“ „Proč myslíš?“ „Byl by spokojenost sama, už by nežárlil a kdyby mu dovolili ochutnávat čokoládu, sen by byl splněn a jeho zaměstnavatel by si jistě pochvaloval, že jsou čeští pracovníci tak pilní.“zasedly ke kravám, daly pod vemena hrnce a začali znovu dojit. „ A co když by toho jen využil pro své potřeby, zjistil, jak se ta pravá rakouská čokoláda připravuje a pak si ji připravoval doma?“ „Moc fantazíruješ.“...

Pro přidání komentáře se přihlašte.
  • Liskulka Autor
    Liskulka
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 15. května 2009, 16:44
  • 1276 zobrazení
  • 0 oblíbené
new © 2006 - 2020 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz