Sklo

„Cvak,“ odbíjí hodiny vteřinu. Sedím a pozoruji profesora. Dnes poznávám ihned, tohle je sen! Pozoruji, protože poslouchat se nedá. Pohledem sjíždím přes zadek spolužačky přímo na okno, možná ještě poprsí. „Cvak,“ vyhnaly mne z perverzních myšlenek hodiny. Za oknem - svítí slunce, musí být krásně teplo, poletuje zpěvné letectvo, listy si hrají s větrem, nebo vítr s listy? „Cvak,“ vrací mne do hodiny cvakací stroj. Čárky spojují písmena, kolem nakreslena čísla, arabská i řecká, rituál, zaklínání kabaly, prý exaktní věda. „Větší dvojcvak,“ hodiny vyhání můj pohled z tabule. Pohled na bílé stěny bojkotujícího studenta běžným studiem. Profesor v bílem plášti stále senilně či sarkasticky přeskakuje od chemie k fotbalu, přes ekonomickoiu krizi k vlně tsunami. Nechybí moralistický výklad o dotecích na chodbě a jeho tvrdém mládí, některé věty nemají tečku, některé přísudek. Výklad však stále nedostává smyslu, učivo, jak je zvykem, také ne. „Křup,“ schroustl profesor hodiny. Kolečka se zavrtaly v postarší sliznici. Proč by ne, je to přeci sen. Chvilkové ticho vystřídalo dupání na pomoc běžících dobrotivých spolužáků. Už neběží, zmizeli, tady sním já! Po chvíli pohlížím po další kratochvíli. Vylétám z okna plynulým průletem, sklivec ani zubní sklovina neporušena okenním sklem. Velkým obloukem nabírám výšku táhnoucím se snem, a pak opodál nicotně na pevném podloží přímo před Tebou přistávám. Ležíš tu na pruhovaném prostěradle, ulehám vedle tebe rychle bolavým pádem. V rámci pravidel snů, z přání svého a touhy své, tasím láhev vínem plněnou. Otvírák, v nelogice snů, vyrůstá mi z malíčku. A skleničky? Ty tu prostě leží, od teď! Líbám Tě a hladím po ramenou, líbám Tě a hladím po prsou, miluji Tě, ty můj svévolný nitrolebeční sebeklame. Narážím hlavou o sklo, auto brzdí. Copak to dnes skončí takhle?