"Něco"

Bylo to kdysi dávno. Něco. A najednou jsem stál. Nademnou svítila bílá koule papírová, a podemnou stínil, na dřevěné podlaze, jsem já. Sešel jsem dolů po schodech a vyběhl na zelený trávník, vzduchem se nesly motory, seschlá tráva, sucho a teplo, takhle u nás bývalo, když jsem vyrůstal.

Od toho „něco“ se věci posunuly k lepšímu, žil jsem si dobře, jen se mi občas hlavou ozývaly nějaké hlasy, mluvily celé dny, hrozně pomalu a láskyplně, a když se pak odmlčely, měsíce se znovu neozvaly. Žilo se mi dobře a tak jsem nerad vzpomínal na cokoliv před tím „něco“, začal jsem odznova.

Zajímavé bylo, jak se vše opravdu dařilo, potkal jsem slečnu, která se mi moc líbila, řekl jsem si, s touhle chci být a vydařilo se to mezi námi, na ulicích jsem jen tak nacházel peníze, jindy jsem v obchodě prostě nemusel platit, na semaforech bývala zelená, došel jsem na zastávku a v zápětí dojel autobus, možné náhody se sunuly jedna za druhou a musím říct, že jsem si nestěžoval.

Po určité době jsem si to uvědomil, že když tu něco chci, tak to i dostanu. A tak jsem začal chtít, chtít víc a víc a dařilo se to, letní dny střídaly jarní, podzim zimu, sníh padal a zase nepadal, chvíli pršelo a pak zase svítilo slunce, obloha měla barvu na přání a mraky na ní malovaly pozoruhodné výjevy, s trochou přípravy a sebepřemáhání jsem mohl snad cokoliv. Připadal jsem si jako ve snu.

Jednou jsem byl na střeše paneláku, ve kterém jsem, snad z nostalgie, stále bydlel. Měl jsem na té střeše takové své tajné území, do kterého člověk může zmizet a relaxovat. Ani nevím jak jsem k němu došel, spadl jsem z jejího okraje. Hrůzný pocit blížící se smrti, pět pater strachu. Najednou už nešlo přát si létat, strach mě přemohl a já snad zapomněl přát si.

S dopadem na zem přišlo „něco“ a já stál pod bílým papírovým svítidlem. Od té doby se mi hlasy mé rodiny ozývají hlavou celé měsíce, mluví ještě pomaleji a pořád stejně láskyplně, a když se pak odmlčí, roky se znovu neozvou.