básníkům

ty hordy básníků
bijících na brány věčnosti
a jejich vypnutá těla
snažící se dosáhnout
na piedestal vavřínů

přemnoho perel mezi nimi
toliko many pryštící z jejich per
a můzy ryze zlaté...
nevyslyšené
nepochopené
a ztracené

jen těch pár gigantů svých dob
jen těch pár blyštivých hvězd
na nebi nekonečna
jen těch pár z nás všech
rozsvítili tmu

né silní
né mocní
ale noví a sví
ve svém osobitém osudu
držící prapor revoluce
držící svou hlavu v dlaních šílenství
prožití a děraví
nevěrní a nezměrní
živí...
stále tak živí!

a my u svého neonu
nemáme odvahu
nahlédnout do hrobů
ležící před námi

u brány věčnosti
u fiktivních představ zbabělců
nedotýkáme se země
a míjíme lidi jako vzduch
který nedýcháme