přízrak

má polomrtvá milenko
ty co žiješ rozkladem
a voníš rajskou hnilobou
tvé objetí je led
a jedovaté bělmo očí
je peklem příšeří
a tichým svědkem zvěrstev
vlastního těla

má přespříšerná
rokokorozivní lásko
rozpouštíme se v kyselinách svých žaludků
a vykotlanými ústy
sténáme jako nevěstinec v plamenech

sám osud nás proklel
a naše bezbřehé plenění neplodnosti
je pouhými sedativy
na tupou bolest svědomí
jenž jako ztracená ozvěna
léta bloudí v našich hluchých lebkách

mé tepny vyschly do hladka
a z šrámů a ran
nevymačkám
byť jedinou kapku krve
kterou bych se za lehký závan něhy
bez váhání upsal ďáblu

má bleděmodrá spektro
vydechni své všechno
a zdechni