Mission impossible-Amsterdam

 ?Mission impossible?

 Horký průvan, prsty kloužou po klávesnici, a to bez většího zájmu, jako vždy, když vlastně nemám co lepšího na práci. Chaty přes Skype se spřízněnou duší ze Švédska Sandrou se staly takřka stereotypem posledních měsíců, přesto však věřím, že mne dokáže zaujmout čímkoli, co mi poví, či navrhne. Jsme si až neuvěřitelně podobné. I tentokráte ožívám, když kliknu na odkaz, který mi poslala. Prý ať si to poslechnu, že jsem nic podobného nikdy neslyšela...

 Nebudu nikoho násilně přesvědčovat, aby tomuto příběhu věřil. Taky nikoho nepopravím, pokud mne bude považovat za lhářku. Stačí mi vlastní vědomí, že je pravdivý, jako každý den, jen možná trochu neobvyklý... Doufám však, že alespoň zčásti poslouží svému účelu a ukáže mým rovesníkům, že nic, nic není nemožné, pokud to dostatečně chcete a vytrváte v boji.

To, co se rozeznělo místností, bylo vskutku mně prozatím neznámé. Zpíval muž, ale... nikoliv v tenoru, či baritonu, nýbrž v obvykle ženském sopránu. Na Sandřinu otázku, zda mi to nepřijde děsivé, jsem odvětila krátce; „Je to nádherné...“

O dvacet let starší operní pěvec Javier pochází z Mexika a jeho unikátní hlas má na svědomí fakt, že je ve skutečnosti eunuch. Několik měsíců jsem si potřebovala dokola a dokola přehrávat jeho árie a dokola a dokola prohlížet několik fotek, aby mi bylo jasné, že... Nu, že bez něj prostě nemůžu žít. Že ho musím zkontaktovat za každou cenu a on mi musí patřit. Jenom mně.

Aby bylo jasno, on má do průměrného vzhledu mužských na ulici daleko. Je obézní a neřku-li, nehezký. Ale pro mne byl dokonalý. Ne a ne ho vyhnat z hlavy, kudy jsem chodila. Byla jsem přesvědčena, že po tolika zklamáních mi tohle musí vyjít...

Kolik z vás nyní posměšně kroutí hlavou? Jistě mnoho... Nezažít tohle, asi bych se k vám přidala...

Koncem posledního Listopadu se mi vskutku podařilo najít něco, jako diskuzní fórum, na němž byl přihlášen. Evidentně, na nedostatek patolízalů si stěžovat nemohl tehdy ani nyní... S vypětím všech sil jsem tam napsala článek, na jehož konec jsem připsala zprávu pro něj a doufala, že si jí všimne.

Mé čekání trvalo téměř měsíc. Za tu dobu jsem byla odrazována jak ostatními členy fóra, tak i svým okolím. Jednou, když jsem nenašla odpověď, jsem se zoufalstvím i rozbrečela. Když pak napsal, byla jsem pochopitelně celá bez sebe z toho, jak byl otevřený a bezprostřední. Osmělená a nadšená, nechala jsem mu ve schránce dlouhý e-mail a odešla prožít povánoční pohodu za Sandrou do Skandinávie, zatímco však má mysl zůstávala na opačném konci světa.

Pořád jsem přemýšlela, co asi dělá. Zdali právě zpívá, či si čte, anebo se prochází po venku? Neřešila jsem otázku, zda někoho nemá, vždyť která ženská by dokázala překousnout jeho deficit? Myšlenka na něj ve mně vzbuzovala zvlášní druh mateřského pudu, potřebu ho ochraňovat před surovým světem, je-li tak osamělý, jak mi tehdy psal...

Po švédském Silvestru a spoustě úžasných vzpomínek jsem se vrátila do Česka a škola začala nanovo. Snažila jsem se mysl koncentrovat na učení a povinnosti, a to upřímně, ale copak to šlo, když On mlčel a mlčel?

Netu vlasně nevěřím, jako technice vůbec. Fajn, že existuje, ale spoleh na elektroniku rozhodně není. Raději než maily píši dopisy, ostatně je i pečetím. To však do úvahy nepřišlo, jako ani na net zanevřít, ostatně jen díky němu jsem se dostala tam, kde jsem byla...

Ale co když ten mail ani nedostal?

Ve společnosti jsem se snažila o své vnitřní rozervanosti mlčet, jak jen to šlo, ostatně jsem v těch týdnech měla pocit, že je zde jediný člověk, s nímž se mohu o své duševní trápení podělit a tím byla Sandra. I u ní jsem však již pociťovala určitou přejedenost tématem, kdykoli jsem začala své představy vypisovat do zpráv. Nicméně však ona byla jedinou osobou, která věřila, že svého cíle dosáhnu a já jí byla vděčná za jakékoli sebemenší povzbuzení.

On byl ten cíl ale velmi vzdálen a vzdaloval se každým dnem víc a víc. Po pěti týdnech čekání, oceánu slz, ale nehasnoucí naděje a touhy jsem se od moderátora fóra dozvěděla, že je adresa, na niž jsem Javierovi psala, nejspíš dávno zrušena a jiný kontakt že na něj nemá... Na ty tři hodiny, co jsem poté proseděla v křesle a prolkala, jako nikdy, nezapomenu. To byla téměř hysterie, celkem se za svůj tehdejší výstup stydím, ale jednoduše to byly chvíle, kdy mi bylo všechno ostatní jedno. Nenáviděla jsem svět, sebe, vše. Pevně věřím, že něco podobného co nejdéle nezažiji. Ale nevzdala jsem to a ten dost osobní dopis jsem uveřejnila na fóru jako poslední možnost.

Valentýna jsem nikdy neslavila a také jsem nikdy neměla důvod si ho nějak oblíbit. Kytku jsem dostala maximálně od taťky a stejně mi vždy uschla během několika týdnů... Obzvláště tento rok jsem se modlila, aby byl ten odporný 14. únor už konečně za mnou! Kdybych nebyla psychicky tolik na dně, vlastně by mi ani tak nevadil...

Poslední dny před Valentýnem jsem si odklepala celkem flegmaticky, až náhle, v průběhu večera dne D, otevřu svou věčně prádnou schránku a zcela upřímně mi spadne čelist.

On mne prosil o setkání! Psal, že v létě bude v Holandsku a že by byl rád, kdybychom se tam mohli sejít! Také se ze srdce omlouval za čekací dobu, údajně měl zdravotní potíže. Za jeho diagnózu může leukemie, s níž žije již třicet let. Psal toho ještě mnohem více a byl neuvěřitelně milý a snad i zaujatý, ale pro mne byla podstata jeho odpovědi jasná. Chce mne vidět! A já udělám vše proto, aby k tomu došlo...

Vytoužená změna proběhla jako zázrakem. Od toho dne jsem byla zarytým optimistou a byla jsem přesvědčena, že všechna ta smůla v mezilidských vztazích, jež mne pronásledovala jako můra celý můj dosavadní život, šetřila všechno mé štěstí na tohle období. Ještě nikdy jsem si nic tak nezasloužila, jako tuto překypující radost.

Jenže ono se celé to zoufalství vrátilo po několika týdnech. Bála jsem se, že si celým tím utrpením projdu znovu, ač jsem se snažila koncentrovat na svůj dosavadní úspěch. Jenže celá kauza byla jako spirála. Abych stoupla, musila jsem rozhodně také klesnout. Další odpověď jsem dostala za pět týdnů a ač obsahovala jeho mobilní číslo a dodatek, že se těší až mne uvidí, poskytla mi pouze letmou slast na dobu, než jsem přišla na to, že se do Mexika nedovolám.

Psal mi pokaždé ve spěchu z turné po Kolumbii, když se k tomu na chvilku dostal, jenže když se pak odmlčel na dva měsíce, nastal Červen a já jsem pořád ještě nevěděla, kdy přesně bude v Holandsku, propadla jsem panice. Jenže dělat jsem nemohla nic. Nicméně nečinnost mi osobně někdy, jako třeba zrovna tehdy, prospívá.

Kontrolovala jsem už jen mailovou schránku, na fórum jsem neměla důvod se vracet. A to byla chyba. Tak se tomu pak stalo jednoho sobotního odpoledne, že jsem tam náhodou zabloudila a co nevidím? Zprávu pro mne, nad ní další, omluvu za to, že sem Javier omylem poslal obobní dopis. Vše bylo téměř týden staré...Stálo tam vlastně vše, co jsem potřebovala vědět, ovšem ta fakta byla šokující; chci-li ho vidět v muzikálu, budu muset do Amsterdamu přiletět hned příští týden! Pokud by se mi nepodařilo přijít, prý se zaručeně vynasnaží náš kontakt uchovat.

Šílenstvím jsem se vyznačovala odjakživa. Zde se již nevzdám. Ať už to dopadne jak chce... Od té chvíle jsem prakticky nejedla, čistě z nervozity.

Následující hodinu jsem se jako divá proklikávala holandskými formuláři a modlila se, abych ještě dostala lístky. Vše bylo. Lístky, letenky, i hotelový pokoj. Teď už jen sehnat někoho, kdo se mnou půjde. Rodičům jsem to pochopitelně říci musela, alespoň to nejnutnější a ti usoudili, že tam bez dospoělého doprovodu nesmím. Což tak trochu chápu... Přesto jsem obvolávala známé a kamarády a prosila a žadonila, ale pro všechny bylo již pozdě. Vlastně i pro mne. Bylo mi jasné, že pokud budu zrovna ve středu a čtvrtek chybět ve škole, vše nerozhodné mi bude uzavřeno na tu horší variantu. Bylo mi to jedno, ač se jednalo o čtyři předměty...

Své máti onu obětavost nikdy nezapomenu. Svolila, že se mnou půjde a ač mi dala nelibost místy trochu pocítit, vděčná jí budu nadosmrti.

Po vídeňské třicítce se mi zdál vzduch, jenž mne v Amsterdamu prvně ovál, téměř zimní. Mnozí by jistě řekli, že jsem v těch chvílích musela pociťovat nespoutané štěstí. Ono to však zdaleka nebylo tak jednoduché. Uvažovala jsem, zda mé rozhodnutí nebylo přecijen trochu neuvážené, byla jsem zmatená a náhle jsem to vše chtěla mít za sebou.

Na letišti jsem pořídila velký pugét lilií, ale spontánně mnou začínala manipulovat protivná nervozita.

Čas byl pečlivě vypočítán. Jen co jsme dorazily do hotelu, akorát jsme pohodily věci na postel, prohrábly vlasy a uháněly do divadla, elektronickým vstupenkám totiž platnost vyprší mnohem dříve. Javier sice navrhoval, že by mi sehnal lepší místa, ale nespoléhala jsem na to.

Od prvotního zdvižení opony uplynulo téměř půl hodiny, než jsem ho směla spatřit na vlastní oči. Doteď si pamatuji onen úplně první dojem, bez brýlí a z velké dálky: on je tak malý..?

Byla jsem však v sedmém nebi. Hledá si mne očima v publiku? Myslí na to, že jsem zde? Je rád, že jsem zde? Nehty jsem zarývala do semiše sedátka a zvedala se, abych lépe viděla. Ani jsem se nepokoušela utlačit blažený úsměv, když jsem poprvé uslyšela jeho úžasný, vřelý hlas naživo. Byl až příliš dokonalý. A zpíval nesrovnatelně lépe, než na kterékoli z nahrávek. Byl to prostě živý anděl...

Když se na úplném konci sešli na podiu všichni herci, aby se posledně uklonili, nastala moje chvíle. Nohy jsem měla jako z olova, v hrdle citrón a žaludek se snad i vypařil, přesto jsem si jistým krokem protlačila cestu pomezi přítomnými kameramany a vystoupala na jeviště, spolu s liliemi, skoro, jako na popraviště. To, že Javier mou fotku neviděl, nejspíše podotýkám pozdě, ale lépe, nežli vůbec.

Náhle jsem na sobě cítila stovky pohledů, včetně jeho. Herců moc nebylo, co si pamatuji, asi sedm, či devět. On stál uprostřed, na tváři měl zbytky líčení, vlasy mu stály na všechny strany, se zájmem si mne prohlížel a když viděl, že mířím k němu, roztáhl ústa do širokého úsměvu. Byla jsem v rozpacích, cítila jsem, že mne nepoznává. Ještě, že jsem mu do květin napsala malé věnování a jméno, snad si ho všimne.

Podali jsme si ruce, předala jsem mu lilie a on se mi klaněl téměř až k zemi, jak to bývalo kdysi dávno. Hlasem dítěte mi rozmile děkoval. Byl jen o fous vyšší, než já, ale i to mne potěšilo. Jenže pak jsem seběhla dolů a k ničemu více nedošlo. To jsem si uvědomila až po nějakém čase. Úplně mne zamrazilo.

Ne, tohle nemůže být vše, vždyť ví, že jsem tady! Nevěřícně jsem koukala na nyní už prázdné podium, zatímco kolem mne proudily davy lidí ven. Někteří si mne prohlíželi a šeptali si. Nevěnovala jsem jim pozornost. Máti do mne dloubala, prý ať už jdu, že to nemá cenu.

Měla jsem na krajíčku a bylo mi hrozně. Dole jsem pádila do šaten a ptala se přítomné dámy, zda neví, kdy a kudy herci odcházejí. Jednoduše jsem to nevzdávala. K mé úlevě mi řekla, že si přidou posedět k baru, jen co se dají do pořádku.

Totéž jsme ostatně měly v plánu také já a máti, takže vlastně nebylo co řešit.

„Ty jsi do něj zamilovaná, že? Jsi vůbec normální?!“ pustila se do mě máma. „Ten chlap je ubožák, vždyť se na něj podívej!“

Prakticky jsem to ignorovala, díky Bohu zde byly důležitější elementy zaměstnávající mé smysly.

„...Doufám, že tě to brzo přejde, jako všechny tvé mánie... Dokázala by sis představit, že bys s ním chodila?!“

„Nikdy jsem neměla důvod si to představovat...“ odvrkla jsem, jako nevděčný puberťák a dodala: „A vůbec, tohle je můj život, tohle je moje věc.“

Za dvacet minut se ozval aplaus zbývajících diváků a do přítmí sálu vpochodovala kompletní výprava z jeviště spolu s kostyméry a manažery.

Jemu jsem stála zády, náhle jsem nevěděla, co dál. Přešel kolem mě... a nic. Ač dostal více květin, u sebe měl jen ty moje. Dal se na odchod, když tu ho zastavila skupinka lidí, což byla vlastně má záchrana. Otočil se a spatřil mě. Viděla jsem rozmazaně, ale tušila jsem, že se jen omluvil, než přišel ke mně. V té chvíli jsem plnými doušky vychutnávala onen triumfální pocit, že nastává chvíle, která nejspíš změní můj dosavadní život.

Ani jsem nepovstala, nedošlo mi, že by to byla bývala slušnost. Seděla jsem, jako přikovaná.

„To ty jsi Eleonora, že ano?“ tázal se mě s úsměvem.

„Jsem...“ pípla jsem, ve skutečnosti bez sebe.

„Omlouvám se, nepoznal jsem tě...“

Zde podotýkám, že jsem s ním ve skutečnosti hovořila anglicky a protože angličtina nevyká, tento problém jsem tam neměla. I zde ho vynechám a využiji výhody, již mi cizí jazyk poskytl.

„Nechceš se posadit?“ navrhla jsem, jelikož mě v té chvíli nic chytřejšího nenapadalo. Nenáviděla jsem se za to.

„Určitě...“ posadil se naproti mně, pousmál se, pohlédl na květiny a pak na mě. „Jak jsi uhodla, že mám lilie nejraději ze všeho?“

...Ulevilo se mi, když máti nedělala další scény a dokonce mu podala ruku.

Tentokráte se lidé obraceli otevřeně a vypadalo to, že všichni sledují dění u našeho stolu s nejvyšším možným zájmem.

Rozpovídali jsme se jako staří známí, překvapivě uvolněně a bez jakýchkoli zábran. Javier však musel ustavičně odbíhat, tu kvůli interview, jindy zas kvůli reportáži. Ale já z něj byla dočista nadšená a říkala jsem si, že tohle přeci nemůže být realita, ta ještě nikdy tak úžasná nebyla.

Nakonec jsme se domluvili na následující den dopoledne. Ještě než jsme se rozešli, snad třikrát po sobě mi poděkoval za to, že jsem tu a činil tak tónem tak upřímným, místy až dojatým, že jsem měla sto chutí se mu přímo tam vrhnout do náruče, jen kdyby tam nebylo tolik lidí...

Pryč mne máma musela téměř tahat. Ač byla téměř půlnoc, já byla oživlá více, než kterýkoli běžný den trávený třeba ve škole... Tak mne napadá, ona živost mohla být mimo jiné způsobena také půllitrem koly, který jsem u baru spořádala.

Nicméně jsem celou noc probděla. Buďto jsem hypnotizovala strop, anebo hodiny na malé televizi. Počítala jsem každou minutu, která mne dělila od našeho opětovného setkání. Ano, to jsem už šťastná byla. Holt, chemie... Chemie působila, že mi ta noc připadala tak dlouhá...

Ne, vážně mi nepřipadal hezký, to vůbec. Ale ten abnormálně zženštilý obličej mi byl v ty chvíle dražší nade vše. Možná mne považujete za vyšinutého šílence, ale mně by vážně nevadilo, že je... řekněme, o dvacet deka lehčí, chápete li?

...Ještě osm hodin... Taková doba... Rozčarovaně si pohrávám s mobilem a s myšlenkou, že bych napsala spolužačce, jen tak, jak se jí spí... Pak jsem však uznala za vhodnější její cholerickou povahu nepokoušet. A tak jsem dále snila, tu a tam jsem se nachytala s oním přihlouplým úsměvem, či s blahem svraštělým čelem. Ještě, že mne nikdo nemohl vidět... Jednoduše jsem si naprosto vážně představovala, jaké by asi bylo, kdyby se mě pokusil políbit a... a tak dále. Má fantazie dělala divy. Co bych za to dala! Byl to první muž v mém životě, před nímž jsem padla na kolena z celého srdce, první, jehož jsem...píše se mi to divně...skutečně milovala...a...ostatně stále miluji. Nebudu si nic namlouvat.

Takto uplynula celá noc. Ráno jsem do sebe silou cpala půl toastu. Pohled upřen doslova nikam. Srdce jako splašený hřebec, ten tlukot téměř bolel. Co by asi řekl, kdyby věděl, co teď prožívám? A co vůbec prožívá on? Třeba...možná, že mi to poví...

Venku pršelo a mohlo být tak dvanáct stupňů nanejvýš. V tenkém svetru a s vysoce nereprezentativním deštníkem jsem se uchýlila pod loubí Rijksmusea. Prohlížela jsem si kolemdoucí. Kam asi jdou? Někteří nejspíš do musea, jiní, kdo ví, kam? Je teď někdo z nich stejně vynervovaný, jako já? Vysoce nepavděpodobně...

Opozdil se o deset minut, přiběhl celý mokrý a udýchaný a omlouval se, že trochu zabloudil.

Dobře se mi s ním držel krok a nakonec se i ta výška prokázala býti ideální. V dešti nerada k někomu vzhlížím.

Zapadli jsme do první kavárny. Ve dveřích mne pustil napřed a dokonce sklonil hlavu. Dnes již vzácného gentlemanství si u mužů fakt moc cením.

Stoly byly malé a lidí celkem dost, evidentně jsme nebyli jediní, kteří prchali před nepřízní počasí. Stoly však byly tak malé, že se nám pod ně nohy moc nevešly. Mně to nicméně vyhovovalo, neboť tato skutečnost zajišťovala téměř neustálý fyzický kontakt.

Mluvil hodně a rád. Vlastně byl na chlapa vyloženě ukecaný a když na mne pak po pětiminutovém monologu vybalil otázku, chvíli mi trvalo, než jsem se zmohla odvětit. Gestikuloval měkce a elegantně. Často si prohlížel mé ruce, jež zvolna spočívaly na stole a objímaly hrnek s kávou. Hlavou mi problesklo, že bych jednu ruku mohla uvolnit, složit opodál a čekat, co se stane. Ale neudělala jsem to.

V jeho společnosti jsem se cítila tak, jak by se žena cítit měla; jako královna. Čas od času se na mne jen tak zadíval a pak se krásně usmál. Byl první, s nímž jsem svedla tak dlouho udržet oční kontakt a když jsem mu úsměv opětovala, učiněně jsem mrzla, a to zespodu nahoru... Vše, o co jsem šest měsíců bojovala, bylo nyní na dosah ruky, bylo to jednoduše k neuvěření.

Podrobně jsem zkoumala jeho dětský obličej, na němž kromě obočí a řas nikdy žádné ochlupení nerostlo, jeho mimiku, jež pomalu prokazovala jeho věk, jeho dokonalé zuby, zdravé a lesklé vlasy, stále ještě zvlněné deštěm, jeho hladké ruce... Ty ruce, které jsem tolikráte obdivovala na těch fotografiích a říkala si, jaký asi je jejich dotek...

...Ten byl překrásný. Několikráte se mne jen letmo dotkl, či mi položil ruku na rameno, ale já z toho byla v tu chvíli dočista hotová. Bylo to vlastně dokonalé až do chvíle, kdy jsme se po krátké procházce městem posadili na zídce a v hovoru pokračovali tam. Jeho čas se pomalu chýlil ke konci a já si začínala říkat, že by se tedy mohl konečně k něčemu odhodlat.

„...Stává se, že prostě jdeš po ulici a najednou vedle tebe spadne budova. Ohlédneš se a ona spadne další. Tohle se stává hlavně po zemětřeseních...“ povídal, poté si mne opět začal prohlížet. „Kdykoli budeš v Mexiku, mé dveře jsou ti otevřené, myslím to vážně... Sice je tam docela těsno, ale čisto.“

A pak to přišlo.

„Bydlíš tedy sám?“

„...Co? E...ne, bydlím s... no, řekněme s... manželem? Prostě partner.“

Tak to jsem opravdu nečekala. Představte si ráj v noci, kdy jsou hvězdy tak krásné, že od nich nemůžete odtrhnout zraky a prohlížíte si je tak upřeně, že najednou zakopnete o nečekanou díru a padáte a padáte, až dopadnete na odporný amsterdamský beton. Tak asi tak mi bylo, akorát já jsem se nerozplácla, jen jsem seděla a pomalu absorbovala tu skutečnost, která náhle všechno mé snažení uvrhla do nicoty a do neuvěřitelného zahanbení. Tak jsem ho asi trochu podcenila... Měla jsem na krajíčku, ale podařilo se mi to maskovat. Zuby jsem měla zaťaté a třásla jsem se, ale ne zimou.

Ledva jsem poslouchala, přesto slovo od slova vím, co mi říkal:

„...Je taky umělec. Pokouší se o umělecké fotky, ale moc mu to nejde... Jednou jsem byl pryč skoro měsíc, tehdy mi moc chyběl... Jsme spolu už... šestnáct let?“

„Tolik..?“ vydechla jsem, nejspíš ne moc nadšeně.

„Ano...on je můj druhý partner, já jeho první...“

Ok, to už by stačilo, říkala jsem si, fajn, beru, tebe nedostanu, ale ksakru mluv už o něčem jiném!!

Mé přání bylo záhy splněno. Přešel k popisu sousedů a jejich absurdních dětí. Vlastně jsme toho za zbývajících deset minut namluvili ještě velkou spoustu. Místy jsem i zapomínala na ten horibilní fakt, ale návrat do reality byl pak vždy o to horší.

Měli jsme společnou cestu do centra, kde byl jeho hotel. Tam na něj měla čekat herecká eskorta a vzít ho za povinnostmi. Před vchodem se ke mně otočil.

„Tak, a teď se o tebe budu bát.“ pravil.

„O mě? Proč?“ nechápala jsem, ve skutečnosti však přese všechno polichocena.

„Zkřížil jsem ti plány. Nechci, aby se ti něco stalo...“

„To je v pohodě... Mám mapu, mobil a jiné vymoženosti, akorát se s máti domluvím, kde se sejdeme, nic se mi nestane...“

Gestem naznačil úlevu.

Proč? Proč zrovna on musí být tak dokonalý?!

„Nemám s tebou fotku...“ využila jsem poslední příležitosti.

„Máš foťák?“

„Mimo jiné,“

Zavedl mne dovnitř, přes dvě recepce až k té poslední, kde čekali prakticky všichni ti, co jsem je den předtím viděla vystupovat.

Usmívali se a zdravili mne. Myslím, že to, co jsem na jevišti předvedla, nebylo každodenní, když si mne tak pamatují...

Javier si mne vzal kolem pasu a podal tu miniaturní věc s objektivem své pohledné kolegyni. Z nějakého důvodu pro mne mnoho znamenal moment, kdy mne jen tak držel a náhle si mě přitáhl ještě blíž, vyloženě mě objal a opřel se o mě hlavou. Ta fotka mi visí nad postelí, je totiž dost povedená...

Poslední společné minuty jsme strávili u jakéhosi stolu, kde mi napsal on adresu, já jemu číslo. Několikrát mi zopakoval, že mi vážně děkuje, že tu jsem a že k němu můžu kdykoli přijít. Čí spíše k nim... Prohlásil dokonce, že až bude ke konci roku na turné ve Slovinsku, vezme to oklikou a staví se u mě. Ještě pořád si myslím, že by to bylo úžasné...

Když mu naše předešlá fotografka oznámila, že je čas jít... na ten jeho pohled nikdy nezapomenu. Už jen proto, že se mu náhle velmi zaleskly oči... Pak jsem si splnila část svého snu. Otevřel mi náruč a já se do ní doslova svezla, opřela se o něj a užívala si ten pocit, že mě k sobě tiskne tak upřímně, že skoro nemůžu dýchat, ale přesto cítím, že ve volbě parfémů máme nejspíš dost podobný vkus. Bylo to snad nejdelší rozlučkové objetí mého života. Tvář mi pohladil letmým polibkem a náhle mne pustil. Nechtěla jsem, byla bych se ho nejraději držela jako klíště do aleluja, ale chápala jsem, že už tak pro mě udělal více, než je obvyklé. Berouc tohle na vědomí, přecijen mnou prolétla vlna radosti.

„Brzy se uvidíme...“ ujistil mě, naposledy zamával a byl pryč...

Y eso era el fine de mi amor a la mexicana.

Své někdejší potenciální štěstí jsem patřičně obrečela. Marně jsem se v něm pokoušela najít tu nejmenší chybičku. Trvalo několik dní, než mi oschly oči. Neuklidnil mne ani fakt, že mi napsal hned, jen co se dostal domů. Člověk v sobě nemůže ze dne na den ušlapat lásku, kterou si choval a pěstoval tolik dní a nocí... Ale jak se říká, čas zahojí všechny rány. Ještě teď si tak docela nepřipouštím to, co bych si nejspíš připustit měla. Ale... proč to vlastně dělat..?

Spokojeně odložím časopis, v němž jsem právě náhodně přečetla článek o Adině Mandlové. Herečka dožila na Maltě ve spokojeném manželství s Benem Pearsonem, o němž bylo všeobecně známo, že je zaručeně homosexuál...

Co je tedy nemožné..?