Ptačí oko

Vítr mu fouká do peří. Silně a přitom jemně zároveň. Jeho hnědé peří si zpívá píseň o strašných chvílích, které zažil, které viděl. Jednou vysoko, podruhé zase nízko. To podle pocitu, který mu při tom děsivém zážitku proletěl celým tělem. Pocit viny snad či neúspěchu. Mohl tam být i dříve a všemu zabránit. Podat pomocnou ruku, říct alespoň jedno slůvko, které by dalo všemu konec. Ale teď si opět jen tak plachtí. Jeho radar mlčí. Červená se odložila do klidného nerušeného spánku.... Zavře oči a spustí se bezhlavě dolů. Miluje adrenalin a napětí visící ve vzduchu. Udělá pár vrutů a vybere to zase zpět do širého okolí. Křídla si protáhne ještě víc a pomalu otevře oči. Doletěl opět na to známé místo. Ten starý kamenný most, co na něj lidé chodí dávat květiny každý den. I dnes tam leží bílé lilie..... Nechá se prudce strhnout větrem pryč. Ta vzpomínka ho ničí. Jeho oko poprvé v jeho životě zklamalo a on se marně snaží najít odpověď na otázku: Proč?..... Vidí skrz stromy, domy i skrz oblaka na míle daleko. Vidí skrz lidi samotné i tomu největšímu lumpovi pod kůži. I do jemné duše narozeného mláděte...... Tiše přistane na větvi smrku a jen tak pozoruje okolí. A zase je všude přítmí. Vše je tmavé, skoro bez barev, jen smečka dětí si venku hraje za každého počasí. Poznává ji. Vždy se na ni díval. Vždy s radostí, ale teď je vše jinak. Může jen doufat, že příště bude tím, kým vždy byl. Ptákem se vší silou a odvahou, statečností, nebojácností...... Stydí se. Tak strašně moc se stydí.... Podívá se na své hnědé peří a spatří první znak stáří. První našedlé pírko přímo uprostřed křídla. Zlostí ho vyškubne a hodí na zem. A pírko letí a letí, plachtí si vzduchem sem a tam. Dívá se za ním, jako by mu chtělo něco říct. Proč jen nezazpívá?....... Poslední ladný pohyb se změní v nemotorné žuchnutí přímo doprostřed těch bílých lilií. Ano, vidí to dobře, do samého detailu. Vždyť vidí přece na míle daleko...... Pírko se ale ani nepohne. Ani nešpitne, jen celé zšedíví a uvadne ještě víc než předtím....... Sklopí smutně hlavu a znovu vzlétne. Už se rozhodl. Poznal znamení, které mu jeho vlastní pírko dalo. Letí domů. Tam, kde se narodil, tam, kde vyrůstal, tam, kde taky už navždy zůstane.......Není to daleko. Jen jedna míle....... Dosedne do hnízda a hned se schoulí do klubíčka. Už tu pro něj není místo. Už nemůže být silný, odvážný, statečný a nebojácný. Už nemůže zabránit všemu zlému. Jeho oko už nevidí...