Posmrtný život

Otevřu oči. Ráno jako každé jiné. Vše je postavené tak jak má být, vše funguje tak jak má, vše čisté a uklizené jako obvykle, jen je tu ticho. Posadím se a chvíli se tak na vše dívám. Mám trochu bledý pokoj, zdá se mi. Postavím se, vezmu peřinu do rukou a začnu si stlát svou bílou postel. Pak prohrábnu i polštář a položím ho zpět. Chvíli tak nehybně stojím a dívám se do vybledlých stěn. Následně mé oči upoutá okno. Venku je zima, fouká vítr. Jdu k němu a na chvíli ho otevřu. Snad potřebuji k životu ještě nějaký čerstvý vzduch. Pak mlčky odejdu z pokoje do kuchyně a postavím si na kávu. Snídaně jako vždy. Vytáhnu ze špízu suchý rohlík a položím ho na stůl. A káva se uvaří přesně za 3 minuty. Zamířím do obývacího pokoje. Vždy po ránu obcházím každý pokoj, podívat se, jestli je vše tak, jak má být. Televize vypnutá, tak ji v momentě zapnu. Žaluzie zatažené, tak v pokoji rozedním. Hned to tu vypadá lépe, i když....je to tu nějaké bledé. Chvíli se tak nad tím zamyslím, ale pak z ničeho nic odejdu do koupelny. Vezmu kartáček s pastou, naliji si do kelímku krapet vody a začnu si mlčky čistit zuby. A trvá mi to přesně minutu. Vyplivnu směsici do umyvadla, uložím vše na původní místo a odeberu se do kuchyně. Voda už je uvařená, tak si jí zaliju kávu, vezmu ji ke stolu a posadím se. Na stole už na mě čeká rohlík. Ukousnu mu špičku a usrknu kávy. Taková ranní pohodka. Nikam nespěchám, čas mě netlačí. V klidu dojím, dopiju kávu, hrnek dám do umyvadla a jdu se podívat ,co dávají v televizi. Když uvidím hrát moji oblíbenou pohádku, jasně je přeci neděle, uvelebím se do sedačky ještě víc a na klín si položím polštář, který jsem dostala od mé babičky ,když mi bylo 9 let. Ale jak je vybledlý. Tak nešťastně se na něj podívám, ale hned se začnu věnovat televizi. Usměji se. Tu pohádku jsem neviděla nejmíň sto let.