Jde to Dobré Wow!
inspirováno zamotaností osoby samé, kdysy dávno v roce 2005

Sluneční paprsky dopadají na mou tvář skrze okolní stromoví, vnímám zvuky kolem, šumění trávy, zpěv ptactva, líně se vlnící hladinu řeky. Je sucho a dusno, ale já cítím blížící se bouřku.
Usilovné myšlení mi křiví obličej, možná bych se měla uchýlit do úkrytu, ale co když pršet nebude? Náhle se mi v mysli vybaví čerstvě pověšené prádlo a je mi téměř do breku, ach ne, mě se to ale nebude chtít prát znovu, ručně, hloupé polní podmínky, ale ten vzduch, opět se usmívám a je mi vlastně uplně jedno jaký bude osud, zajisté ještě mokrého, prádla, je mi uplně fuk, jestli zmoknu, vlastně je mi i fuk jestli ta bouřka přijde nebo ne.

Lehce přivřenýma očima sleduji tančící mraky, je tak jasno a teplo, vždyť to vůbec nevypadá na bouřku, sedám si a rozhlížím se po obloze, z čeho by tu asi tak pršelo, slunce sebejistě pálí, k mým uším doléhá křik skotačících dětí. Pohoda okamžiku mne zcela pohlcuje, zvedám se, otáčím se proti lehkému vánku, kterému dala vzniknout pouze ona výška, v které se nacházím, vánek mi skotačí ve vlasech a lechtá mě pod trikem. Cítím jak se mi zaklání hlava, najednou se cítím tak volná, zavírám oči a....

.... nebýt pohotovosti kolemjdoucí slečny, zcela jistě bych upadla, což by v této výšce znamenalo několik měsíců na jednotce intenzivní péče. Chvilku mi trvalo, než mi došlo co se stalo, nebyla jsem vůbec vyděšená, jen jsem si připadala trapně, musela jsem vypadat jako naprostý blázen, nebo hůř, sebevrah. Styděla jsem se a přála si co nejrychleji zmizet. Držela mě pevně, snažila jsem se nabrat sílu a zapřít se nohama o zem, pochopila o co mi jde, usmála se a povolila sevření. Jenže jak se ukázalo, můj postoj nebyl zdaleka tak silný, jak bych si přála, zahlédla jsem na kratičký okamžik její úsměv a zavrávorala. S poníženou grimasou jsem padala k zemi. Vztáhla ke mě obě ruce, ale rychlost, jakou jsem stačila nabrat, ji stáhla k zemi spolu se mnou.

Opírala jsem se loktem o zem a druhou rukou si mnula tvořící se bouli na hlavě, měla jsem natlučený zadek a bolestivý výraz ve tváři. Vzdálenost mezi námi byla více než nehodící se, klečela nade mnou a usmívala se, jako by ji pád absolutně vůbec nepoznamenal. Pohlédla jsem jí do očí, nemohla jsem se vůbec pohnout, cítila jsem, jak se začínám červenat, byla jsem plna rozpaků a otázek. Přivřela oči a její rty se nebezpečně přibližovaly. Srdce mi div nevyskočilo z hrudi, zavřela jsem oči a uvolnila sevřené rty.

Na nos mi dopadla studená kapka, trhla jsem sebou a otevřela oči, v tom okamžiku jsem nad námi spatřila ohromný bouřkový mrak, to snad není pravda, vždyť ještě před chvílí pálilo slunce. Znatelně se ochladilo. Pohlédla jsem ji do očí, zvedla se a pomohla mi na nohy. Utíkaly jsme lesem, ledový déšť nás bičoval do tváří. Neúprosný vichr nám ztěžoval vidění i sestup. Držela mě pevně za ruku, hnaly jsme se kupředu a snažily se nevnímat sílící déšť i elektřinou nabitý vzduch.

Pro přidání komentáře se přihlaste.
FionaK
kvalita komentáře: 0 FionaK 14. prosince 2008, 19:43
Poklop: proto je to v kategorii próza na pokračování, má to víc než jeden kus
Poklop
kvalita komentáře: 0 Poklop 13. prosince 2008, 16:13
No mně osobně se to zdá uplně o ničem. Je to sice kvalitně napsaný, ale nic to neřiká. Chtělo by to aspoň nějakej konec.
  • FionaK Autor
    FionaK
  • 0 bodů
  • 2 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 20. října 2008, 00:12
  • 1586 zobrazení
  • 0 oblíbené