V blázinci

Seděla tam a já se na ni díval. Jen tak. Prostě se mi líbila a vůbec mi nevadilo, že se na mě lidi dívají jak na blázna, který se zamiloval. Byla opravdu krásná. A já jako nesmělý člověk, tenkrát jsem udělal první krok. Vstoupil jsem do kavárny…seděla u stolku sama a jen popíjela kafe. Dělala takové roztomilé malé hltíky. Dokázala si je vychutnat. I to nasvědčovalo její povaze. Hned mi tím byla sympatická. Přišel jsem pomalu za ní a požádal ji, jestli bych si nemohl přisednout. Tak mile se usmála a ukázala na místo naproti ní. Všiml jsem si hned jejích očí. Takové kukadla. Už nevím ani jak, ale dali jsme se hned do řeči. Měl jsem si s ní , co říct. Hodně mě zajímala a zdálo se, že i já ji. Povídali jsme si dlouho a při tom vypili každý asi 3 kafe. Nebyla to ta fanynka, že by se hned spustila do nesnesitelného křiku, že mě vidí. Byla ráda,ale tak jinak. Co jsem se dozvěděl, neměla to v životě lehké, tak byla ráda za vše hezké, co se jí v životě přihodilo. I za to, že si může se mnou jen povídat…….Nabídl jsem jí, že ji doprovodím, musela ještě někam zajít. Souhlasila a opět se na mě tak krásně usmála. Její úsměv byl tak krásně nevyzpytatelný, nevěděl jsem, jestli se do mě zamilovala taky nebo jestli mě bere jen jako kamaráda. Nevyznal jsem se v ní, ale to mě pobízelo k tomu, abych ji poznával čím dál víc….Když jsme došli na ono místo, požádal jsem ji o číslo. Nesměle sklopila hlavu a řekla , že žádné nemá. Že nemá telefon ani nic, čím by mi mohla dát o sobě vědět. Ano,trochu mě to zaskočilo. Řekla mi, že už opravdu musí, že už trochu spěchá a chtěla odejít. Já tak trochu tvrdohlavej člověk jsem ji prostě zastavil a řekl, že se to určitě nějak vyřeší abychom se zase mohli někdy sejít. Co třeba její adresa, určitě musí někde bydlet. Přikývla sice ,že někde bydlí, ale nechtěla mi říct kde. Tolik jsem ji prosil, ale ona se najednou rozplakala. Nevěděl jsem, jestli jsem ji tím prošením ublížil, že se rozplakala nebo……omluvil jsem se jí a žádal, aby mi řekla, proč pláče. Že mě to trápí, když ji tak vidím. A ona na to, že mě přece ještě nezná, tak jak mě to může trápit. Odpověděl jsem jí, že dnešní posezení v kavárně mi docela stačilo k tomu, abych ji poznal aspoň z poloviny. Ona ale kroutila hlavou, že ne. Já ale zakroutil hlavou, že ano. Usmála se a já se opovážil ji utřít slzy z tváře. Znovu jsem ji prosil, aby mi řekla, kde bydlí. Opět se trochu zdráhala, ale nakonec mi to řekla……………..Viděla to překvapení v mých očích, nevěděl jsem, že to dám tak moc najevo. Jen smutně sklopila hlavu a řekla, že věděla, že budu tak reagovat a že se nebude divit, když už mě nikdy neuvidí. Ale já hned na to, ať na to zapomene, že si pro ni určitě přijdu. Nevěřila a zalezla rychle do dveří.

Druhý den jsem šel za ní. Nedalo mi to, prostě jsem musel, vždyť jsem ji to slíbil a navíc, to že je z dětského domova mě neodradilo od lásky, kterou jsem k ní cítil a cítím pořád. Zazvonil jsem na zvonek a čekal , až někdo vyjde za dveří…Po chvíli vylezla jedna paní. Byla to asi jejich pečovatelka. Zeptala se, co si přeji a já, že bych chtěl, aby ji pustili na chvíli se mnou ven.Ona ale zakroutila hlavou,že to není možné. Zeptal jsem se proč a ta paní, že cizím lidem děti z domova nedávají. Já se hned ohradil, protože jsem k ní nebyl až tak cizí. Žádal jsem znova.V tom, ale vyběhla ven za námi. Ta paní ji hned napomenula, ať jde hezky zpátky, ale ona ji vysvětlila, že mě zná, že už jsem spolu venku byli a že by se mnou moc chtěla být aspoň ještě dnes. Nechápal jsem, co myslí tím aspoň ještě dnes, ale moc jsem to neřešil, protože jsem na ni mohl oči nechat….Paní teda svolila, ale dala jí přesnou hodinu, do které musí být zpátky. Slíbila a utíkala hned zase zpět do budovy se převléct. Ta paní tam se mnou ještě venku stála. Čekala až přijde. Neuběhlo ani 5 minut a ona byla zpátky. Vyšla z branky a zavřela ji. Pak mě vzala za ruku začala utíkat někam pryč.

Doběhli jsme až do takové zapadlé uličky. Řekla mi, že tady chodila vždy, když ji bylo nejhůř nebo když se nudila. Chápal jsem to, protože vím, jaké to je. Vždyť to právě prožívám. Podívala se mi hluboko do očí a začala mě líbat. Tak přece jen byla do mě zamilovaná. Cítil jsem to v jejích polibcích. Prožívala každý tak moc, že mě to až děsilo. Nevěděl jsem proč, mohli jsme se líbat přece kdykoliv, každý den, jenže jsem nevěděl, co bude. Dávala mi to tak najevo, ale já to prostě nepochopil. Byl jsem zaslepen láskou….Pak jsme se jen tak procházeli a povídali si.Občas se i zasmáli.Byla to neobyčejná holka,chtěl jsem s ní být pořád.(najednou se rozbrečel). Dali jsme si zmrzlinu. Platila ona.(usmál se v tom breku). Svěřila se mi, že nemá ráda, když za ní kluk něco platí, že prostě pokaždé musí platit ona. A já na to, jestli ji teda vadilo, že jsem za ní včera zaplatil to kafe, že je to přece proti etiketě, aby holka za něco platila, když je s ní kluk.Řekla , že ví, ale že nemůže jinak, že je na to už od malička háklivá, ale taky se mi svěřila, že ji to nevadilo, protože jsem to platil já. Protože byla se mnou a když byla se mnou, byla v úplně jiném světě. Ve světě normálních lidí, kteří žijí život plný etikety. Usmál jsem se, přišlo mi to pěkné. Pak jsem si najednou vzpomněl ,že mi zapomněla říct, jednu moc důležitou informaci. A ona se hned v mžiku zeptala jakou. Když jsem jí to řekl, zase tak nesměle sklopila hlavu. Po té řekla, že mi to nechce říct, k čemu by mi to prý bylo. A já na to, že k něčemu určitě. Vždyť narozeniny, to je pěkná věc. Jednou prostě jsi a už s tím nic nenaděláš. Ona přikývla a zvedla hlavu. Opět se mi hluboce zadívala do očí a řekla něco, co mě opět dostalo a překvapilo. Smutně sklopila hlavu a odešla ode mě pár kroků. Neví,kdy má narozeniny a nikdy to nevěděla, věděla jen, kolik jí je let. Přišel jsem k ní a otočil k sobě. Pořád se dívala do země. Zeptal jsem se jí, jestli ji můžu jakkoliv pomoct, v té její strašlivé situaci, ve které se nacházela už 16 let. Odmítla, řekla že s tím nic neudělám, že už to nemá cenu. Opět jsem nechápala a zeptal se, proč to nemá cenu. Řekla, že to nestojí za řeč. Tak jsme se o tom pak už dál nebavili a znova se procházeli ruku v ruce po sídlišti. Najednou se zastavila a řekla mi, že už musí jít. Chtěl jsem jí doprovodit, ale odmítla. Tak jsem jí do toho nenutil. Políbila mě a odběhla.

Šel jsem domů sám a přemýšlel o ní. V noci mi kolikrát nedala i spát. Napadlo mě tak, že bych ji mohl něčím udělat radost. Bál jsem se, že to ji to pečovatelky zabaví, ale riskl jsem to a hned druhý den ji koupil mobil. Byl jsem z toho nápadu nadšený, byl jsem přesvědčen, že se ji ten můj dárek bude líbit a tak jsem jí to hned šel dát….Zazvonil jsem na zvonek, vyšla opět ta samá pečovatelka. Už mě poznala. Zeptala se , co tu zase chci a já, že mám pro ní dárek. Té dost zachmuřené paní, najednou začaly téct slzy. Sklopila hlavu, pak ji zvedla podívala se na můj dárek, pak na mě a jen řekla: Ted už ji to můžete dát jen na hrobeček.Je MRTVÁ…….(rozbrečel se a nebyl schopen slova).

V tu chvíli jsem nevěděl, co mám dělat, říkal jsem si, že určitě lže, jen aby mě k ní nepustila. Ale zároveň jsem věděl, že je to skutečnost. Od té chvíle, co jsem slyšel její slova, se mi změnil život od základu. Jak vidíte,žiji zde, celý pomatený, ale pořád zaláskovaný. A když se dívám v televizi na ty lidí, kteří umírají, vždy si vzpomenu na ni, na její oči a úsměv…jo docela jsem se zbláznil, ale ještě nejsem úplný blázen. Víte, ono to s vámi udělá hodně. Ta smrt,zvlášť blízkého člověka. Už nikdy nebude stejní. Nebudete schopni žít jako dřív. Jenže s tím nic neuděláte. Jediné, co vám zbývá je se s tím smířit.A to navždy….