Kult učitele - podruhé a líp

Rozhostí se ticho – tedy poklid o přestávce, kdy všichni studenti vzorně sedí na místech, na lavici připravené učení na další hodinu, a za polohlasné, velice sofistikované konverzace se spolusedícím konzumují doma připravenou svačinu, vystřídá ten strašný tlak, který zaplní uši, když se třicet lidí v náhlém nábožném vytržení zahledí ke dveřím. Všichni se zcela synchronizovaně postaví a vzápětí už hledí před sebe, jako cvičení vojáci vyžívající se v dokonalosti, do které dovedou dovést svoji vnější stejnorodost. Nikdo ani nemukne, neodváží se ani se pohnout. Kantor právě vstoupil do třídy.

Předstoupí před katedru a rozhlédne se po třídě. Všichni vzorně učesaní, čistě oblečení, inteligentně se tvářící a přímo bažící po vědomostech. Lehké, důstojné pokynutí hlavou a studenti se mohou posadit.

„Absence?“ hledí do třídnice, teď z ještě pevnější a jistější pozice, kterou mu umožňuje umístění pozadí na jediné vypolstrované židli v místnosti.

„Kubátová.“

„Kde je?“ zeptá se obezřetně. Student téměř v posvátné hrůze, kterou si učitel mylně vykládá jako výraz přiměřené úcty, vykoktá něco o tom, že spolužačka utrpěla zápal plic a tak se dnes zotavuje doma. Kantor pokývá hlavou, leč netváří se spokojeně, protože Kubátová u něj má jednu dvojku a jedno dvě méně, což jí automaticky přilepí štítek „Flákačka“. Určitě zevluje někde mimo školu a dělá nějaké nepravosti, jako je třeba chůze po špatné straně chodníku a podobné příšernosti!

Zavře třídnici a přistoupí k výuce. Studenti lačně polykají každé jeho slůvko a propisky jezdí po papírech ze strany na stranu. Nikdo si nedovolí jediné slovo ani pohyb navíc, studenti se vzorně hlásí – pokud seberou odvahu k narušení plynulosti dokonalého učitelova výkladu – a pokud se projdete po třídě a nahlédnete do sešitů, zjistíte, že je jeden téměř jako druhý – žádné obrázky po okrajích! Co kdyby přišla inspekce! Všichni píší přesně podle normy! A žádné karikatury páně profesorské!

Ačkoliv je už dávno po zvonění a fronta ve školní jídelně se s každou další vteřinou prodlužuje, ačkoliv při běhu na dálkový autobus je každá minuta důležitá, protože zpoždění znamená hodinu až dvě čekání na další spoj, nikdo se netváří netrpělivě, nikdo si neskládá. Všichni klidně sedí a poslouchají, jak ten úžasný člověk před tabulí mluví o koloběhu života běžného prvoka, který zajímá všechny bez rozdílu, protože každý v místnosti je vzorným studentem se zájmem o všechno.

Chybí dvě minuty do začátku další hodiny. Profesor si všimne, o kolik přetáhl a zbylý čas přestávky věnuje nadávání na téma „Zase jste mě tím svým otravováním zdrželi!“. Nakonec sebere do náruče svůj sešit s poznámkami k výkladu a klasifikaci, přitiskne si ho na prsa a s hlavou hrdě vstyčenou vypochouje ze třídy.

Někdy se zdá, že právě takhle by to mělo při ideální hodině na ideálním všeobecném gymnáziu vypadat – nebo si to snad alespoň většina učitelů myslí, či se jen snaží vypadat, že si to myslí. Touto šílenou vizí trpí ve většině jen dva z mnohých druhů učitelských, a právě o těchto dvou bych dnes chtěla hovořit.

Prvním z nich jsou příslušníci tzv. „Staré gardy“. Jedná se o ty jedince, kteří na našich ústavech prožili většinu svého dlouhého života a kteří mají příští víkend spolu s ostatními kolegy oslavit své padesáté až sedmdesáté narzeniny. Většinu jejich problémů s žatstvem způsobuje jeden z podivných příznaků, doprovázející dospívání a stárnutí všech lidí – nedokáží se smířit s tím, že stejně tak jako se vyvíjí oni, vyvíjí se i společnost a na prohlášení „Dnes je jiná doba“ je opravdu něco pravdy, ať už je to doba více či méně šílená. Tito kantoři zažili tu krásnou éru, kdy chlapci do školy chodili ve vyžehlených košilích a v sáčcích, kdy se slečny předháněly v tom, která bude mít bělejší podkolenky a kdy se na některých vsích dívalo s podivem i na někoho, kdo ovládal velkou násobilku. Pan učitel, to byl terminus technikus, pod kterým si každý představil nadpozemskou bytost disponující nesmírnou inteligencí a množstvím nejrůznějších vědomostí, tudíž je třeba vyjadřovat jí nejvyšší úctu, jaké je daný ubohý jedinec, nedosahující panu učiteli ani po kotníky, schopen.

S postupujícím věkem tito lidé neztrácejí nic ze svých vědomostí – protože pokud něco opakujete tlupě děcek dnes a denně už nějaký ten rok, nevypaří se to tak jednoduše a rychle jako to, co se naučíte o svaťáku během posledních dvou dnů. Bohužel ale ubývá jejich váženosti, studenti si z nich mile rádi dělají legraci a své povedené vtípky jim bez okolků vmetou rovnou do tváře, což dříve prostě neexistovalo a nebohý učitel navíc zjišťuje, že čím dál méně stačí pokroku, který zachvátil všechny a všechno a mnohé z jejich jistých pravd už nejsou zas až tolik pravdivé, systém názvosloví se změnil a máme tu úžasné nové metody a systémy, podle kterých, jak se těmto váženým pánům a paním zdá, by mohl učit jen naprostý pitomec, protože tenhle způsob nezachází se studenty jako se studenty (čti: obrovskými kouzelnými nádobami na informace a skřítky, stvořenými k tomu, aby se vzdělávali), ale jako s lidmi (fuj).

Druhý typ není o nic méně úsměvný – úsměvný tedy pro ty, kteří už nepociťují tvrdý dopad jejich majestátné arogance. Tito generálové přišli ke svým hvězdičkám zřejmě následujícím způsobem: na střední, či dokonce vysoké škole, zakoušeli s profesory stejná muka, jaká zakouší většina mých vrstevníků, mě nevyjímaje (ten ***zl si na mě zased‘! Tu sůvu vůbec nezajímalo, že už dneska píšeme čtvrtletou z matiky a musíme vypracovat elaborát k biologie, klidně nám ještě napaří písemku ze slovíček a když mi zabaví tahák se vzorečkama na chemii, kterej jsem si preventivně připravoval, donese ho chemikáři a domluví mi u něj ještě zkoušeníčko! No nezabil bys ji?!). Teď, když je sám v pozici, v jaké byli jedni z jeho největších nepřátel v době dospívání, zachvátí ho pocit absolutní moci a touha po pomstě, vychutnání si toho, co tak dlouho musel snášet, tak trochu z druhé strany.

A tak tu máme mladičké profesory, kteří zkoumají, jaké to je, potrápit pár studentíků a kteří si pomalu, s každým dalším pokusem, přišívají hvězdičky na výložky a zatloukají hřebíčky do rakve, kterou by jim jistě vytesali ochránci všeho možného, kdyby zjistili, že dotyčný dělá pokusy na živých (myslících!) bytostech.

Samozřejmě – na jednu stranu se není čemu divit, že občas pánům a profesorům trochu přeskočí – nebo to tak alespoň vypadá. Vždyť všichni víme, co taková skvadra znuděných teenagerů s nenávistí k většině autorit dokáže. Já osobně bych nechtěla být učitelkou ani za milion, když vidím, že i v gymnaziální třídě se můžou v třídnici zrodit poznámky typu „Peterka chodí po stole“ – a to učitel, který to napsal, nebyl pod vlivem nějakých omamných látek a netrpěl halucinacemi. Šejk Peterka po stole opravdu chodil!

Zkuste se postavit před tabuli a snažit se něco předat lidem, kteří vás sotva poslouchají, kteří se smějí tomu, že jste ráno zaspal a nestihl se učesat a teď máte na hlavě vrabčí hnízdo, kteří jako měřítko frajeřiny považují míru drzosti urážek, jaké si k vám dovolí. Ani tento těžký úkol, na bedra profesorská naložený, by ale neměl být podmětem k pocitu „já=bůh s diktátorskými sklony“, i když věru, často není vůbec lehké se tomu ubránit.