O počasí a o žábách

Procházel tou oblastí světa, kde místní obyvatelé (samozřejmě za předpokladu, že se tu nějací vyskytují) neměli nikdy tu možnost ráno vylézt na zápraží a říct si „Ááá, brzy přijde léto!“ – popřípadě zima, podzim, nebo cokoli jiného vyjma jara. Tady totiž bylo jako pořád – teda jeho prvo-fáze, máme-li být přesní.

Víte, tento svět není tak úplně stejný jako ten váš, na který jste zvyklí. Tady nefungují tropické a subtropické a další podobné podnebné pásy, tady se nestřídají roční období. Může za to fakt, že Mäya, tato planetka, leží mezi dvěma téměř identickými slunci (nic není absolutní), která se pro větší přehlednost jmenovala stejně* a točila se přesně podle své podélné osy konstantní rychlostí. Místní podnebné pásy by se tedy daly vylíčit asi takto:

(viz obrázek: http://www.dustbin.xf.cz/obr_planet_podneb_haha.JPG - časem ho předělám v počítači. Teď ne. Tak snad to poluštíte)

Marlon se tedy mohl v klidu brouzdat nekonečnými potůčky tajícího sněhu, propadat se až do kolena ve věčných mokřadech a proklínat všechno a všechny, sebe zejména.

Co bylo ale snad jedinou pozitivní věcí – navzdory tomu, že v posledních dnech by na něm jen sotva někdo našel suchou nitku, ruka, zavřená v rukavici jako v inkubátoru, neměla s vlhkostí nebo chladem nejmenší problém – což se ovšem nedalo říci o drobné motorice.

Právě ve chvíli, kdy mu v botě přistála žába a odmítala se vzdát svého nového stanoviště dřív, než Marlona přivede k šílenství, drtivá většina místní zvěře usoudila, že je na čase se někde schovat. Jejich paniku a zběsilý úprk zřejmě zavinila stahující se mračna, začínající se pomalu roztáčet a nabírat na rychlosti. Ale kdo ví, možná jen všichni najednou zatoužili po drobném tělocviku, nebo právě odstartoval nějaký zvířecí závod. Marlon by to určitě zaznamenal, kdyby byl jen v trochu lepší kondici a kdyby se nemusel zabývat tou ohavnou zelenou zrůdou.

Zvedl se prudký vítr a do vzduchu vynesl snad celé tuny vody. Pohrával si s jejich jednotlivými kapkami, obaloval je vzduchem a spolu s nimi se točil v decentním, ale o nich méně impozantním tornádu. Ozvalo se vzdychnutí, jako když mladá dívka prudce vyžene vzduch z plic, čímž naznačuje něco mezi úlevou a čímsi blíže jen těžko specifikovatelným**, a před totálně zmáčeným Marlonem stanula Torillia. Tenhle výraz lehkého nadšení dodává jejímu obličeji ještě o trochu stupidnější vzezření, než když nepřítomně kouká do dálky, napadlo Marlona. Raději ale mlčel a jen na bohyni nevrle zahlížel.

„Mám plán,“ hlásila Torillia vzrušeně.

Marlon mlčel.

„Slyšíš mě, člověče?“

„Nemám náladu na nějaké vaše žerty. Já znám vás bohy! A nemyslete si, že vám na tohle skočím. Neexistuje žádný plán, který by měl naději na úspěch. To už jsme jednou řešili. Jednou jste mi to vysvětlila, jednou jste mě vyhodila, tak už mi jednou dejte pokoj.“

„Ty to zase nechápeš.“

„Samozřejmě, že nechápu, jsem přece jen hloupý člověk! Nechápu nikdy nic!“ promlouvalo Marlonovo ego a všeobecně známá mužská ješitnost.

„Nechovej se jako hlupák,“ ušklíbla se Torillia netrpělivě. Zkus mě chvíli poslouchat.“

____________________________________

* Tedy vlastně Slunce Jedna a Slunce Dvě. Ale kdo v dnešní době myslí na takové prkotiny, jako nějaké nedůležité číslovky? Nutno podotknout, že je tu velice, velice nízká pravděpodobnost, že v této oblasti vesmíru kdy zavedou telefon.

**Na téma „vzdychající dívky“ už toho bylo sepsáno hodně. Pro lepší představu toho, co mám právě na mysli, doporučuji například publikaci „Achich ouvej a ach jéé, anebo tisíceré nářky“ od De Bill-Nyho, básníka. Pozor! Nezaměňovat s projevy v těch filmech, ve kterých se obecně moc nemluví!