Povedené narozeniny "Dva"

Během necelé půlhodiny se prázdný tichý dům, prosycený těžkou nedočkavostí, zaplnil spoustou maličkých lidiček se směšnými čepičkami na hlavách a malými balíčky všech možných i nemožných tvarů i patvarů v rukou.

Vchodové dveře, chodba i obývací pokoj, všechno bylo vyzdobené balonky a všude se válely konfety, misky s bonbony a maličké čokoládky. Hlavní centrum dění se ale nacházelo na zahradě- Děti po sobě právě metaly čokoládovými koulemi, střílely kapslíkovkami a tvářily se nanejvýš spokojeně. Nejšťastněji ale vypadal oslavenec, který právě obdržel pusinku od tolik obdivované Janičky.

„To nemáš za to, že máš narozeniny. Ale za to, že tě mám ráda, Vendelínku,“ prohlásila dívenka a zakřenila se úsměvem plným čokolády a mletého kokosu. Líbila se mu.

„Děti, koukejte, kdo přišel!“ ohlásila Silvie slavnostně a ustoupila, aby si děti mohly prohlédnout posledního hosta v celé jeho kráse.

Postava zdaleka převyšovala všechny přítomné. Vendelínek věděl, po kom je tak dobrý – jeho rodiče neměli ani jeden víc než 165 centimetrů a Vendelínek spolu se svými vrstevníky už teprve ne. Oproti tomu tahle osoba, celá v bílém až na pár červených doplňků, dosahovala výšky okolo dvou metrů. Na hlavě jí seděla čepice se dvěma vycpanými cípy po stranách, na jejichž koncích visely rolničky, dávající o sobě znát vytrvalým cinkáním při sebemenším pohybu. Bílý frak se stojáčkem zdobily obrovské krvavě rudé knoflíky a dlouhé bílé kalhoty jakoby plynule přecházely v boty se zahnutými špičkami, taktéž zakončenými rolničkami, už ale o poznání menšími, než byly ty na čepici. Přes oči měl vysoký muž jako škrabošku uvázaný kus červené látky – pro větší tajemnost a podnícení dětské fantazie, jak vysvětloval rodičům.

Děti nejdřív ztuhly. Na zem dopadla poslední čokoládová koule, která předtím zapomněla respektovat gravitaci. Atmosféra by se dala krájet.

O zlomek vteřiny později – který se ale táhl jako vyžvýkaná žvýkačka – však tato mutace klauna, mima a jokera vytáhla odnikud bílého králíka a široce se usmála. Děti se rozřehtaly a seběhly se okolo muže, tahaly ho za šosy fraku, drtily králíčka drobnýma ručkama bez citu pro jemnou motoriku a prosily o další kouzla. A klaun kouzlil a nikoho ani nenapadlo, že by tu mohlo být něco v nepořádku.

„Vendelínku! Dort!“ zvolala maminka, když usoudila, že přišel čas posunout se k dalšímu bodu dnešního programu.

„Pane klaun, nakrájíte to?“ zamrkal Vendelínek obrovskýma očima.

„To víš, že ano.“ Nejdřív dort, pak tebe.

Silvii přišlo něco divného na tom, jak se ten člověk usmíval, když bral do ruky nůž. Nevěnovala tomu ale příliš pozornosti -  už se viděla uvnitř v domě, sama, pouze ve společnosti svého manžela. A tenhle dospělý pán se o děti jistě dobře postará, jinak by jí ho agentura nenabízela a neměl by taková doporučení. Navíc opravdu vypadal, že má děti moc rád.

Silvie se tedy bez obav vzdálila a tentokráte si už sama ohlídala, aby byly dveře zamčené; pro jistotu zatáhla i žaluzie, aby nic nemohlo rušit krocení divé zvěře.

A právě teď mohl klauno-mimo-joker rozbalit svá největší kouzla, která si celou tu dobu šetřil na pravou chvíli.