Povedené narozeniny (Jedna)

Literatura > Pohádka

Bylo nebylo, žil-nežil na okraji jednoho malého města jeden malý chlapec. Jmenoval se Vendelín a dnešek byl pro něho velice šťastný den - alespoň si to myslel. Slavil totiž narozeniny! V tuhle chvíli se ale tvářil poměrně zmateně, i když by se od něj očekávala spíše maximálně vyjuchaná grimasa. Většina ochránců dětí by měla za to, že malý Vendelín by podle všech regulí mel právě ležet ve své postýlce, zachumlaný v peřinách s oblíbeným medvídkem Pů a v tuhle chvíli by se mu měly hlavou honit sny, jejichž hlavním aktérem by zajisté byl obrovský dort se spoustou marcipánu a sedmi rozžnutými svíčkami.
Ano, tak by to mělo být. Realita se ale poměrně lišila. Vendelínkovi se skutečně zdálo o dortu a vypadal přesně tak, jak vypadají všechny dokonalé narozeninové dorty - už od prvního pohledu chutné, ale zároveň tak krásné, že je člověku až líto je ničit a zabíjet krájením. Jenže právě tento sen malého chlapce probudil už v pět ráno, donutil ho vstát a vnukl mu myšlenku, že nezáleží na tom, že ještě ani slunce nevyšlo - slavit by se mělo začít okamžitě, protože nějakým čekáním na rozednění by se všechno jistě jen pokazilo.
Vendelín stál ve dveřích ložnice svých rodičů, papulu do kořán a zíral na maminku a tatínka, jak spolu dělají nějakou velice podivnou věc. Chvíli to vypadalo spíš zajímavě, než nebezpečně, potom ale maminka hlasitě vykřikla. To byl pro chlapečka jasný signál.
"Zlý! Zlý! Nech! Aaaaa!" začalo dítě ječet, vrhlo se k manželské posteli, skočilo na tatínka a drobné ručky mu omotalo okolo krku v nepovedené kravatě, jakou mohl odkoukat jedině a pouze od Chucka Norrise.
"Ježíšikriste!" vydral se z otcova hrdla zděšený výkřik.
"Vendelínku! Vendelínku!" vřískala matka a pokoušela se co nejvíce separovat od svého manžela. Děcko dál ječelo jako pominuté, což inspirovalo jeho rodiče, kteří spustili spolu s ním a vzápětí to v ložnici vypadalo jako ve zkušebně improvizované vokální skupiny, která kromě svých hlasů využívá i zvuky, jenž vydávají nejrůznější předměty, padající z nočního stolku na zem.
Rodiče se holt rozhodli slavit narozeniny svého dítěte zaděláním na bratříčka, popř. sestřičku a nepočítali s malým voyerem, ochotným nasadit vlastní život pro záchranu fyzického zdraví své matky.
Po nekonečných dvou minutách naprostého chaosu se podařilo všechny uklidnit alespoň natolik, že Vendelín povolil sevření, nechal matku, aby ho demontovala z otcova krku, byl ochoten uvěřit, že se tatínek nepokusil zabít maminku a dokonce přistoupil i na návrh, že se odebere do obýváku, sledovat ranní pohádky.
Felix se Silvií už neměli nejmenší chuť pokračovat v předchozí činnosti a Silvie rozhodla, že si o tom, co se právě stalo, někdo musí s Vendelínem co nejdříve promluvit. Tuhle výchovnou lekci ale rozhodně nehodlala synovi dávat sama. "Ty jsi jeho otec. Ty bys s ním měl o takových věcech mluvit. Kdybychom měli dceru, udělala bych to já, ale..."
"Vždyť je mu teprve pět let!" zhrozil se Felix. "Takovéhle věci se s dětmi probírají až v pubertě, nebo nejlépe nikdy! Přijdou na to prostě samy."
"Nevymlouvej se. Stejně za to můžeš ty. Měl jsi zamknout. A už o tom nehodlám diskutovat, prostě se vzmuž a jdi!"
Zatímco Silvie připravovala snídani, Felix nafukoval početné balonky a promýšlel svoji řeč. Došel k závěru, že to skončí fiaskem, ať už svému synkovi nabulíkuje cokoliv, a tak se přesunul do obýváku, postrádaje jakoukoli představu o tom, co tomu malému kazišukovi vlastně řekne.
"Vendelínku?"
"Tatíí! Tati, koukej, to je to auto! To je vono!" ukazoval chlapeček nadšeně na televizní obrazovku, po které se prohánělo sice hezky barevné, jinak ale naprosto obyčejné auto na dálkové ovládání, za které Felix před týdnem vyskládal na pult v hračkářství těžce vydělané dva tisíce korun. Nesnášel tu věc už teď, když si představil, jak se bude neustále válet v cestě, jako všechny synovy hračky, připravené kdykoliv mu zlomit palec u nohy.
Odvrátil se od obrazovky a pohlédl na synáčka. "Víš, to, cos dnes ráno viděl dělat mě a maminku..."
"Já vím," přerušil ho Vendelínek. "Hráli jste si na kovboje!"
"My.. cože?!"
"Jo, já to poznal! Maminka byla divoký býk a tys ji krotil!" vyprávělo dítě se samozřejmostí, s jakou by popisovalo děj posledního dílu Krkonošských pohádek. "Ve školce to hrajeme taky, ale na větší dálku a jsme u toho oblečení.""No, tos odhadl dobře," uchechtl se otec nervózně. Vendelínek vypadal, že už ho dále nevnímá - právě začínal další díl Strýčka skrblíka, což si vyžádalo veškerou jeho pozornost.
A tak se Felix mohl zvednout a s klidným srdcem odejít na zahradu, připravovat altán pro dnešní oslavu. Vždyť synovi nakonec ani nemusel lhát. To dítě situaci odhadlo víc než dobře.