Jde to Dobré Wow!

Hrouskovic Poltergaist - Tumulus puparum 1

Literatura > Povídka
Smraďoch nenávistně vrčel, kmital komicky krátkými končetinami a přežvykoval Martinu tvář. S každým douškem krve, který polknul, s každým kousíčkem horkého masa, který si uždíbnul, stával se duch, ovládající ohavnou hračku, silnější a silnější.

Marta ležela natažená na velké posteli a civěla do stropu. Kdyby teď do místnosti někdo vstoupil, asi by se pořádně vyděsil, protože žena vypadala, jako kdyby její tvář byla v rozkladu. Mohla za to pleťová maska z rozšlehaných vajec a řeřichy, kterou si Marta každý den poctivě aplikovala na tvář, přičemž doufala, že díky tomu snad získá zpět svoji dávno ztracenou mladickou krásu. Tato improvizovaná kosmetická směs byla - dle jejích slov - mnohem lepší než cokoliv, co se dalo koupit v té nejluxusnější drogerii. Samozřejmě. Nejednalo se o nic víc, než o bohapustý blábol staré lakotnice. Vazký vaječný hlen kupodivu jisté dermatologické účinky skutečně měl a mládí se ženě jeho prostřednictvím skutečně částečně navracelo, nicméně jen v podobě spousty karmínových uhříků, jenž jí po směsi naskakovaly na čele a lících, a jejichž vymačkání ženě každé ráno zabralo bezmála půl hodiny.

Martě se onoho večera nedařilo usnout. Neustále se musela v myšlenkách vracet k tomu, co se přihodilo během večeře. Jak si ti dva – Kristuš s Jaroušem - mohli dovolit nařknout ji, že jejich rozmazlenému spratkovi sebrala tu nevábnou odpornost? Ach ano, samozřejmě… Kdyby se kdykoliv naskytla vhodná příležitost a Marta by někde narazila na Smraďocha nehlídaného zdánlivě nikdy neodpočívajícím Verunčiným pohledem, neváhala by ani vteřinu a s hračkou udělala rychlý proces. Do kamen s tím hnusem, to je ono!

Tentokrát byla ale obviněna z něčeho, co prokazatelně nebyla pravda. Jak by, pro Krista pána, dokázala v tom krátkém okamžiku, kdy zhasly žárovky, vklouznout pod stůl, podlézt ho po čtyřech, vyrvat hračku z Veroničiných rukou a stejně nestřeženě se s ní pak vrátit na původní místo? A kam by ji potom ukryla? Spolkla by ji? Nebo nepresovala mezi půlky? Ha! Tohle všechno jim spočítám. Všechno.

Tu ji z úvah vytrhl zvláštní tichý šelest. Nesl se k ní od peřiňáku v rohu místnosti.

„Myš!“ Posadila se prudce žena a marně se snažila zaostřit pohled unavených očí do černoty, z níž naprosto zřetelně slyšela to podivné šustění. Nahmátla rukou elektrickou šňůru od lampičky a rozsvítila. Místnost se rozzářila, vzápětí se ale ozval zvuk, jako když někdo prudce vytáhne ze zásuvky vidlici napájecího kabelu a vše znovu pohřbila tíživá tma. A zase to šelestění! Teď se ten hlodavec, nebo co to, krucinál, bylo, pohyboval přímo pod Martinou postelí.

„Jedeš, ty mrcho? Jedeš?“ Vykřikla žena a začala na posteli divoce poskakovat, aby zvíře zaplašila. Stará drátěnka se prohýbala jako při divoké souloži mladého páru.

 

*  *  *

 

„Vona tam Martuš snad u sebe někoho má, ty vole!“ vzhlédl Láďa ke stropu jídelny. Lustr se pohupoval ze strany na stranu a spousty skleněných cinkátek na něm zvonily, jako Ježíšek, oznamující dětem svůj příchod.

„Píčoviny,“ mávnul rukou Jára. „Koho by tam jako podle tebe asi měla?“

Láďa pokrčil rameny a přihlouple se usmál. Oba dva měli už notně vypito a jejich uvažování bylo poněkud zpomalené.

„Tak vidíš, blbost. Nebudem řešit, no ne?“ zasmál se Jára a nalil si další skleničku.

 

*  *  *

 

Šelestění ustalo. Marta přestala pružit a napnula uši. Nic. Ten malý prevít se leknul a utekl. „Zejtra mi sem Jarouš musí dát nějaký pasti! Hlodavce u sebe v posteli rozhodně trpět nebudu!“ řekla jízlivě a znovu si lehnula. Srdce jí divoce tlouklo. Sama sobě teď musela vehementně dokazovat, že nemá strach. Samozřejmě, že ho nemá! Staré domy jsou plné myší a potkanů. Přece není malá holka, aby se jich bála, ne? Skutečnost, že myši ani potkani nedokážou ze stěn vytahovat šňůry domácích spotřebičů, se snažila vší silou držet na dně svého uvažování a nebrat ji v potaz.

Vtom se místnost nečekaně zaplnila světlem. Žena byla chvíli zcela oslepená, ale po několika sekundách se rozkoukala. Uviděla to. Leželo to na přikrývce v nohách postele. Něco černého, deformovaného a …páchnoucího. Panebože, jak odporně ta věc smrděla! A pak si uvědomila, co vidí...

V následujícím okamžiku méďa Smraďoch strašivě zařval. Byl to řev rozběsněného lva. Byl to řev zvířete, toužícího po mase. Marta hleděla přímo do té trhliny na odulé medvídkově hlavě, která se rozevírala jako zvířecí tlama. Vůbec nepostřehla, že se právě pomočila hrůzou.

 

*  *  *

 

Duch cítil, že se mu opět dostává síly. Tentokrát to ale bylo mnohem překotnější než předtím. Marta se bála a její strach byl zoufalý. Živočišný. Primitivní. Byl to přesně ten druh strachu, který teď Hrouska potřeboval. Vnímal ho jako drobné částečky, tak trochu připomínající černé mouchy, které vyletovaly z kožních pórů dceřina těla a ulpívaly na jeho nehmotném . Tohle se předtím nestalo. Bylo to něco jiného. Duch sice nevěděl, co to znamená, ale bylo mu to jedno.

Teď ti ukážu, ty bestie! Zakřičel a vyskočil.

 

*  *  *

 

Smraďoch se zcela nečekaně vymrštil a zakousl ženě do tváře. Panebože, ono je to živé! Marta začala strašlivě vřeštět. Uchopila zrůdnou hračku oběma rukama a snažila se ji od sebe odtrhnout. Byla tak vyděšená a vyvedená z míry, že si ani neuvědomovala, že hadrové hračky – dokonce ani tenhle Verunčin ohava - přece žádné zuby nemají. Cítila, jak ji po lících stéká krev smíšená s její vaječnou pleťovou maskou. Slyšela dravé Smraďochovo vrčení a na její čichové buňky útočil mrtvolný puch.

„To jsem já, holčičko.  Tvůj tatínek,“ ozvalo se z nitra zrůdy. „Přišel jsem tě sežrat!“  Marta okamžitě rozpoznala hlas svého mrtvého otce.

„Panebože!“ zaječela ze všech sil. „Pomozte mi!“

 

*  *  *

„To byla teta maminko!“ Procitla malá Verunka ze spánku a pohlédla na bledou matčinu tvář.

„Zůstaň tady s Lukáškem a ani se nehni, rozumíš?“ řekla Kristýna. „Jdu se podívat co se děje.“

„Jo…“ přitakala Verunka.

„Zůstaň tady a ani se nehni!“ zdůraznila matka svůj požadavek, pak vstala z postele a chvatně opustila ložnici.

 

*  *  *

 

Smraďoch nenávistně vrčel, kmital komicky krátkými končetinami a přežvykoval Martinu tvář. S každým douškem krve, který polknul, s každým kousíčkem horkého masa, který si uždíbnul, stával se duch, ovládající ohavnou hračku, silnější a silnější.

Žena si konečně uvědomila, že věc na ní visí jenom díky těm svým jehličkovitým zubům. Jako obrovské klíště! Dostavila se spásná myšlenka. Pustila zmítající se Smraďochovo tělo a hmátnula prsty přímo do jeho rozšklebené tlamy.

„Ty kundo!“ Zařval duch, když pochopil Martin úmysl. Žena vší silou rozevřela ty nechutné čelisti, svírající její obličej, a vyprostila se ze Smraďochova sevření. Okamžitě věcí prudce hodila o stěnu a vrhla se ke dveřím, ve snaze uniknout pryč. Pryč odtud. Pryč z tohoto prokletého domu.

Už, už se natahovala po klice u dveří, když tu se stalo něco, s čímž absolutně nepočítala. Kde se vzal, tu se vzal, objevil se ve vzduchu před ní příšerný chlupatý tvor se špičatýma ušima a obrovskýma zelenýma očima. Škodolibě se zašklebil a než stačila Marta jakkoliv zareagovat, otočil klíčem, vytáhl ho ze zámku, hodil si ho do chřtánu a znovu se rozplynul. Marty se zmocnila panika. Začala opět ječet na celé kolo, popadla kliku a zuřivě s ní lomcovala. Bylo to marné. Past sklapla.

Smraďoch se na zemi kroutil jako nějaká gigantická hmyzí larva. Švy, spojující jednotlivé segmenty hadrového těla, hlasitě praskaly. Vzápětí se medvídek rozletěl na kusy a na jeho místě zůstalo ležet cosi, co připomínalo hromádku odporných, asfaltově černých chapadel.

Obludnost se pár vteřin nemotorně převalovala na zemi, jako z moře vyplavená chobotnice. Duch se sžíval se svou novou formou. Byla čímsi novým, co zatím ještě ne zcela chápal a netušil, jak ji má ovládat. Pak jedno z chapadel prásklo jako bič, omotalo rouru u radiátoru. Druhé se stejným způsobem chytilo kličky u okna, třetí závěsné tyče lampy na stropě. Shluk bublající černoty se začal na těch slizkých organických provazcích zdvihat do vzduchu…

Pro přidání komentáře se přihlaste.
bashelamba
kvalita komentáře: 0 bashelamba 20. října 2007, 11:23
: ) to je hezký
ultrainferna
kvalita komentáře: 0 ultrainferna 20. října 2007, 11:19
bashelamba: Noo...já bych se měl asi taky mírnit vzhledem k tomu, co mě letos všeckno čeká ve škole :o) Ale kdybych nepsal, tak bych se asi zbláznil, mám ten dojem :o)) Je to pro mě víc než koníček...
bashelamba
kvalita komentáře: 0 bashelamba 20. října 2007, 11:11
ultrainferna: to jsem zvědavá teda : )
musim se ale přiznat, že ti top tak trochu závidim, že dokážeš psát takhle hodně.. já poslední dobou nemám na žádnu volnou tvorbu čas, jsou to samý vynucený věci, kterejma se chlubit nejni moc na místě a který člověka strašně unavěj.
se máš, no : )
ultrainferna
kvalita komentáře: 0 ultrainferna 20. října 2007, 11:08
bashelamba: Děkuji za zastavení...jinak máš pravdu - tohle předělám :o)
P.S.: Na dalším díle si dám velmi záležet :jo:
bashelamba
kvalita komentáře: 0 bashelamba 20. října 2007, 11:06
nejdřív se jí smraďoch zahryz do ramene, ale pak už se všechno ohlodávání odehrávalo na obličeji.. chybí mi tam ten přechod. najednou mě to vyrušilo, že jako "cože? pramínky krve na xichtě? eh?"
a jako dobrý. ne super, ne nic moc, prostě standardně dobrý. myslim si, že bys to dokázal napsat i líp, ale dobrý : ) dobrý dobrý, bla bla. je to sice pořád tak trochu to samý, ale s tim se u příběhu na pokračování musí asi počítat ;)
ultrainferna
kvalita komentáře: 0 ultrainferna 20. října 2007, 10:56
filipha: opravdu to bylo tak :jo: Docela jsem to ze sebe sypal... teď by to mělo být docela akční až do konce první části, než se objeví nový charakter :o)
filipha
kvalita komentáře: 0 filipha 20. října 2007, 00:27
s horuckou? tak....vies ze to na mna posobilo velmi intenzivne? ziadne pauzy, ziaden oddych v texte.., proste si do toho siel velmi akcne, tak uz chapem preco :jo:
ultrainferna
kvalita komentáře: 0 ultrainferna 19. října 2007, 17:32
gorik: Tak už jsem tam něco poupravil, ale asi to ještě nebude ono - alespoň co se čárek týká - tam je to se mnou vždycky zlý :bueh:
ultrainferna
kvalita komentáře: 0 ultrainferna 19. října 2007, 17:10
tak vám děkuji :o)
gorik: asi ano, psal jsem to s horečkou :D něcos tím jako tradičně dodatečně provedu :o)
gorik
kvalita komentáře: 0 gorik 19. října 2007, 14:54
V tomhle díle máš nasekáno snad nejvíc chyb. Jinak k ději, moc mě tenhle díl nezaujal, ale jako zase mě to nutí počkat si na další, jesi to přežije nebo ne. Takže se těším na další díl:p
SirHenry
kvalita komentáře: 0 SirHenry 18. října 2007, 20:36
Woha, jsem první :))

Jen tak dál ;)
  • ultrainferna Autor
    ultrainferna
  • 0 bodů
  • 11 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 18. října 2007, 17:17
  • 1324 zobrazení
  • 0 oblíbené