Jde to Dobré Wow!

Hrouskovic Poltergaist - Frigus 2

Literatura > Povídka
Tož dobrů chuťku, děti :o)

Všichni přítomní zděšeně zírali na hromádku dřeva, skla a ozubených koleček. Všichni kromě malé Veroniky, která se usmívala a hleděla do zdánlivě prázdného prostoru, kus od bídné hromádky toho, co zůstalo ze starých hodin.

Teď je necháme chvilku vychladnout a uvidíme, jak to vstřebají jejich mozečky, řekl imp, mlsně sledující Lukáše v matčině náruči.

„Asi to bylo špatně přitlučený,“ hlesnul po chvilce ticha Jaroslav. „Jestli to přitloukal fotr, tak bych se ani nedivil. Projel kolem náklaďák, zatřás barákem a shodil ten pitomej krám na zem.“

„Ne,“ zamítla jeho hypotézu čtyřletá Veronika. „Shodil je dědeček.“

„Nesmysl!“ vypískla Marta.

Veronika nechápala, co ti dospělí mají. Vždyť dědeček je tady! Stojí jen pár krůčků od nich a na rameni má toho zvláštního černého plyšáka, který se ji v temném kumbálu představil jako Myšák. Copak ty dva nikdo další nevidí? Nebo s ní všichni hrají nějakou divnou hru, na kterou je ona ještě příliš malá, že ji nechápe? Nejspíš. Co taky jiného? Dospělí se občas chovají tak otravně! Zatvářila se víc než zatrpkle a začala si hrát s prsty jak to dělávala vždy, když se cítila být ukřivděná.

„No, asi bychom to tady měli trochu poklidit,“ řekla Kristýna. „Pěkně jste to tady zřídili.“

„Škoda tý polívky,“ pronesl Jaroslav. „Doufám, že je v pořádku aspoň druhý! Cos vůbec uvařil, bratr?“

„Rajskou s knedlajzem a hovězím,“ zahudlal Láďa, stahující si přes hlavu znečištěnou mikinu.

Vzduch se vyčistil, chmury byly zažehnány a teplota vzduchu v jídelně opět stoupla na původní úroveň. Čtveřice dospělých se s nechutí pustila do úklidu smrště, kterou způsobila Verunčinou rukou přesolená polévka.

Nějak to nezapůsobilo tak, jak jsem si představoval,“ zafuněl zklamaně duch a podrbal impa za ušima.

 Nechce se jim věřit, to je to.

Tak já ještě něco udělám, navrhnul Hrouska. Něčím pořádně třísknu o zem.

Ne! Zadržel Myšák svého učedníka. Teď už vědí, že je něco v nepořádku a podvědomě cejtěj, že se to nějak tejká tebe. Počkáme na večer. Večer je každej mnohem víc přístupnější strachu a hrůznejm představám. A právě TO my potřebujem jako sůl. Však uvidíš, jak se dneska oba ještě pobavíme! Zlověstně se ušklíbnul a vrátil duchovi jeho předchozí podrbání.

 

*  *  *

 

Po pokaženém obědě se všichni nezvaní hosté domu, ve kterém se pomalu, ale jistě probouzelo cosi shnilého a lidskou myslí nepojatelného, rozešli za prací.

Kristýna se rozhodla uklidit tu strašlivou spoušť v divném přízemním pokoji, kterou tam způsobil údajný zkrat elektrické zásuvky. Odstraňovat spáleniny sádlem! No kdo to kdy slyšel? Když vstoupila do inkriminované místnosti, vydechla údivem. Ta odporná špína, ta mastná čerň a zápach uzeniny, všechno bylo pryč až na jedinou, sotva zřetelnou, skvrnu v rohu místnosti.

Že by Marta? V nějakém nestřeženém okamžiku? Ale jak by to u všehovšudy stihla? Veronika se rozhodla, že když je toto hotové, půjde se s Lukášem a Veronikou projít do zasněžené zahrady. Alespoň se děti trochu provětrají a nadýchají čerstvého vzduchu. A Veroniku snad konečně přejdou ty fantasie o mrtvém dědovi…

Jaroslav se pustil do další etapy mapování kilogramů lejster, které zůstaly po starém panu Hrouskovi. Nutno zmínit, že tato práce byla přinejmenším vysilující. Tlusté štosy hustě popsaných papírů, účtenek a faktur, byly svázané jako balíky obyčejného sběru a rozptýlené po skříních a šuplících, po celé budově. Důležité dokumenty otec navíc proložil všemožnými,  naprosto bezcennými, novinovými výstřižky a na Jaroslavovi bylo, aby oddělil zrno od plev a našel všechny potřebné dokumenty, které budou zítra potřeba. Zítra přijde notář a budou se projednávat záležitosti ohledně pozůstalosti zesnulého Václava Hrousky. Veledůležitý okamžik…

Marta slídila po domě jako veliká lidská lasička. Hledala cennosti. Zatím nebyla moc úspěšná. V jednom porcelánovém hrníčku, ve skleníku v jídelně, našla stříbrný medailon a jakousi stříbrnou minci. Nic moc, ale tyto dvě cetky jí dodaly chuti do dalšího hledání. Dobře věděla, že někde musí být nějaká otcova tajná skrýš, kam si stařec ukládal vkladní knížky. Po dnešním incidentu s hodinami a znepokojivými řečičkami té Kristýniny šibeničnice, se však už po chodbách a pokojích, nepohybovala tak sebejistě jako dřív. Nepřiznávala si to, ale měla strach. Ve skutečnosti byla ze všech čtyř přítomných dospělých nejcitlivější vůči nadpřirozenu. A věděl to i duch, který ze své zlotřilé dcery nespouštěl svůj  vše prostupující pohled.

Kdybys jen tušil, Myšáku, jak já  tu brécu nenávidím, svěřil se impovi, když společně sledovali ženino kradmé počínání.

Ale vím to, přítelíčku, moc dobře to vím, usmíval se imp.

Z mejch tří harantů je ona ten nejhorší. Půjde jako první. Dnes v noci!

Už jsi vymyslel, jak si s ní pohrajeme?

Ano. Ten nápad už měl delší dobu. Dostal ho dnes, když svoje příbuzenstvo pozoroval při obědě. Bude to ďábelské, zaradoval se.

Ten tvůj nápad tě bude stát dost sil, poznamenal imp, když nahlédnul do Hrouskových myšlenek. Fakt dost sil, to jo, ale je to geniální! Dodal, mrknul na ducha jedním ze svých velikých očí a pak se oba dva začali hlasitě smát.

Marta sebou trhla. Znovu pocítila náraz toho zvláštního chladu. Ohlédla se za sebe, ale nespatřila vůbec nic, kvůli čemu by si musela dělat hlavu…

 

*  *  *

 

K večeru přišla sněhová bouře. Silný nárazový vítr lomcoval špatně zajištěnými okenicemi, otvory ve střeše pronikal do půdních prostor, kde zlomyslně mlátil nedovřenými dveřmi a vířil letitý prach. Elektrické dráty, napájející dům elektřinou, se divoce zmítaly - vypadalo to, že se co nevidět přetrhnou a Hrouskův dům se ponoří do tmy. V nitru obrovitého šedočerného mraku, který se nad domem tyčil jako hrozící prst Boží, přeskakovaly mocné výboje, osvěcující v pravidelných intervalech krajinu zavátou sněhem strašidelnými modravými záblesky. Byla to zvláštní bouřka. Divoká a dravá.

Nezvaní hosté tou dobou opět seděli v jídelně a večeřeli. Nutno podotknout, že večeře se na rozdíl od oběda, obešla bez jakýchkoliv nepříjemností. Láďa připravil velikou mísu sardinkové pomazánky a všichni teď tou ne zrovna vábně vypadající pastou, roztírali na plátky nakrájené veky.

Malý Lukášek, sedící na matčině klíně, si hmotu rozmazával po obličeji a hlasitě mlaskal. Marta se na něj snažila nehledět. Sakra, proč mu ta máma něco neřekne? Proč ho nechává s tím jídlem takhle čuňačit? V tu chvíli byla vděčná za to, že nikdy nepoznala „krásu“ mateřství. Děti jsou to největší zlo!

Veronika se u jídla dost ošívala. Neměla vůbec ráda cibuli, které strejda Láďa rozsekal do pomazánky snad půl kila. Jednotlivá sousta polykala jen s velkou dávkou sebezapření, přičemž odvahu jí dodávala přítomnost jejího milovaného médi Smraďocha.

Dědečka ani Myšáka, toho zvláštního černého tvora s velikýma očima, už holčička po incidentu s polévkou nezahlédla ani koutkem oka. Že by se ti dva schovávali? Určitě. Museli být někde blízko. Vnímala jejich přítomnost. Jistě věděla jen to, že o sobě určitě zase dají vědět. Chtěla si o tom všem konečně promluvit s maminkou, ale ta se momentálně tvářila poněkud zapškle, tak si řekla, že to raději nechá na později.

„Bouřku v zimně,“ přerušil Jaroslav mlčení, rušené jen rytmickým přežvykování několika čelistí, „jsem nezažil už dlouho.“

„Já taky ne,“ ozval se Láďa. „V kredenci ve velký kuchyni sem našel nějaký ty svíčky. Rači je připravim.“

Z půdy se ozvalo hlasité prásknutí, jak vítr prudce zavřel některé z četnách dveře. Všichni okamžitě ztuhli. Tajemné a zdánlivě nevysvětlitelné zvuky, jim dnes nedělaly vůbec dobře.

„Zejtra ráno v devět,“ otřel si Jaroslav rty ubrouskem, „dorazí notář Zeler. Uvidíme, jak dál s celým tímhle barákem. Zatím se mi v tom bordelu nepodařilo najít vůbec nic, co by vypadalo jako závěť. Snad nebudou problémy.“

„Já bych to viděla tak, že by se dům prostě rozdělil na tři díly,“ řekla Kristýna. Přestavěli bychom to tu a udělali si tři byty. To by bylo ideální, nemyslíte?“

„To už mě taky napadlo,“ pokýval hlavou Láďa. „Proč s tím dělat problémy, ne?“

„Jako tohle řešení se přímo nabízí, ne?“ přitakal energicky Jaroslav. „No a jakej je tvůj názor, Marto?“

Marta pootevřela ústa, ale ve chvíli, kdy chtěla říct, co si o tomto úžasném nápadu myslí, ozvalo se obrovské zahřmění. V lustru nad stolem pohasly žárovky a jídelna se zaplavila tmou.

„Kurva, prdel, to jsem se lekl!“ zaklel sprostě Láďa. Malá Veronika se rozplakala.

„To nic, zlato,“ tišila Kristýna dcerku. „To byl jen blesk. Nemusíš se bát.“

„Já nebrečím kvůli tý ráně,“ pípla Verunka. „Utekl mi Smraďoch. Vyděsil se.“

„Ale no tak..“ přivinula k sobě matka dceru a políbila ji do vlasů.

Žárovky v lustru párkrát krátce zabliknuly, pak se znovu rozzářily a vyhnaly z prostorné místnosti všechny stíny.

„No vida a je to,“ řekl Jára.

„Já rači hned teď dojdu pro ty svíčky,“ vstal ze židle Vladimír a nespokojeně střihnul pohledem k oknu, bičovanému neustávající sněhovou smrští. Malá Verunka lezla po koberci na podlaze a nespokojeně kňourala.

Jaroslav její počínání starostlivě pozoroval. „Copak je Veru?“

„No co asi? hledám Smraďocha. Musí tady určitě někde být,“ vzhlédla ke svému otci.

Kristýna se zamračila na mlčící Martu. „Hele, Martičko, jestli jsi tu hračku tomu dítěti sebrala, tak ji zase, prosím tě, vrať, jo?“

„Cože?“ Opáčila Marta Kristýně nazlobeně.

„Hele, my víme, jak ti ta pitomá hračka vadí, Marto,“ zapojil se do dialogu Jaroslav. „Vždycky ti vadila. Ale nemůžeš prostě a jednoduše Veroniku nechat na pokoji?“

„Nechápu, o čem to mluvíte!“ zasyčela jedovatě žena. „Žádnou hračku jsem nesebrala.“

„To nebyla teta, tatínku,“ vzlykala Verunka. „Smraďoch utekl. Přestal mě mít rád!“

„Pojď,“ vstala Kristýna  od stolu a nabídla ruku své dceři. „Je čas jít spinkat.“ Obě dvě, se i s poklimbávajícím dvouletým kloučkem, vydaly do ložnice, kterou Jaroslav určil jako jejich pokoj.

 

*  *  *

 

 

 

O půl hodiny později ležela Kristýna se svými dvěma dětmi ve veliké staré manželské posteli. Za okny stále zuřila sněhová bouře a zamračené nebe čas od času proříznul modravý výboj mnoha milionů voltů.

„Víš holčičko,“ probírala se matka ve vlasech malé Veroniky, „teta Marta je taková zvláštní. Bydlí sama a je…“

„Prostě jí ta samota leze na její starej mozek“ proneslo čtyřleté dítě jakoby nic.

„Holčičko, ať už je teta jakákoliv, takhle o ní nemluv,“ Veronika se zasmála, ale jen tiše, protože její malý bráška už byl nějakou tu minutu na návštěvě v bizarním světě dětských snů.

„Ale jinak musím uznat,“ dodala maminka Kristýna, „že jsi to vystihla přesně. Ale zůstane to jen mezi námi, ano? Kdyby tohle slyšela teta, určitě by z toho byla pěkná polízanice.“

„Jasňačka,“ zašeptala Veronika.

„Nemusíš mít strach. Zítra si s ní popovídám. Medvídka od tety dostaneš zpátky. O to se vůbec nemusíš bát.“

„Ale mami,“ zaoponovalo dítě, „Medvídka nesebrala teta Martička. Utekl mi. Už jsem to přeci říkala.“ Okenní tabulky znovu rozechvěl otřes hromu a světlo staromódní lampičky, stojící na stolku vedle postele, zakolísalo jako plamínek petrolejky, když do něj nečekaně vlétne noční motýl.

„Jak by ti, prosím tě, mohl utéct? Copak je živý?“ odvětila matka dceři.

„Ne, to není. Byla bych ráda, kdyby byl, to jo, ale není.“ Pak se zamyslela a dodala: „Tak třeba neutekl. Třeba mi ho sebral dědeček. Nebo Myšák.“

„Už zase ti dva…“ přitiskla k sobě Kristýna pevně svoje dítě. Ty řeči o mrtvém tchánovi ji sice neděsily – co se nadpřirozena týká, byla veliký skeptik –  nedalo se ale říct, že by jí z nich bylo nějak zvlášť dobře.

„Když já tomu nerozumím, mami,“ pípla nešťastně Verunka.

„Čemupak nerozumíš, zlatíčko?“

„Že je vidím jenom já a nikdo jinej.“

Kristýna políbila dceru na její rozpálené čelo. „Raději o dědečkovi nebudeme mluvit, co ty na to? Dnes v noci se krásně vyspinkáš a ráno už po něm, ani po té myši, nebude v domě ani památky. “

„Ale…“

„Hm?“

„Nic, mami. To je jedno,“ povzdechlo si dítě a v přikrývkách se otočilo k matce zády. Docházelo jí, že tohle je jeden z těch mnoha případů, kdy dospěláky nedokáže o něčem přesvědčit jen proto, že jejich oči nefungují tak, jak by měly. Nebo to nebude v očích? Těžko říct. …a není to vlastně úplně jedno…? Byla po všech těch dnešních zážitcích pořádně ospalá a starosti všedního dne, se s vzrůstající potřebou spánku, stávaly čím dál tím malichernějšími.

Matka vytáhla ze zdi šňůru od lampičky a místnost ovládla mladá, probouzející se noc. „O dědečka nemusíš mít starost, holčičko. Spinká v nebi. Dobrou noc.“

 

*  *  *

 

Ale dědeček nespal a že by byl v nebi, to už se nedalo říct vůbec. Nacházel se teď – i když to asi není to nejpřesnější slovo – za zdí, jen pár metrů od nich a momentálně měl problémů nad hlavu. Jeho astrální tělo bylo propleteno s nevzhlednými kousky hadrů a pomyslnými chapadélky vlastní vůle, pohybovalo deformovanými končetinami toho, co malá Veronika, bůh ví proč, nazývala „medvídkem“.

Jako jestli se tohle podaří, tak to bude nářez, radoval se imp, rozradostněně poskakující za tou hadrovou příšerností, jenž se s vypětím všech sil plazila po parketové podlaze.  Můžu ti říct, kámo, že improvizaci  máš u mě za výbornou!

Tak toho si fakt cením, odvětil Myšákovi duch suše. Posednout hračku ho stálo nemálo pracně získané energie a pohybovat jí, bylo víc než komplikované. Duchem byl vlastně teprve jen chvíli, ale za tu krátkou dobu odvykl hmotě tak dokonale, že mu nucený návrat do této, byť jen dočasné hmotné formy, připadal téměř až odporným skutkem.

Když míjeli pootevřené dveře do jídelny, spatřili Jaroslava a Láďu. Popíjeli víno. Láďa, ten prevít, musel odhalit tu skrýš za spíží, kde jsem měl schované svoje zásoby na horší časy, pronesl trpce Hrouska, když rozpoznal láhev ze svého archivu. Muži spolu tiše rozmlouvali. Ženské, auta, fotbal. Nic než povrchnosti. Znovu se od země odpíchnul těmi nedomrlými končetinami a pokračoval dál ve své dlouhé pouti do ložnice nenáviděné Marty.

Pro přidání komentáře se přihlaste.
SirHenry
kvalita komentáře: 0 SirHenry 16. října 2007, 20:27
ultrainferna: No, tak to je holt smůla.
ultrainferna
kvalita komentáře: 0 ultrainferna 16. října 2007, 19:25
gorik: děkuji, slečno :o)
bashelamba: Díky za obsáhlou kritiku...s čárkami, to je v mém případě problém, ale dělám co můžu :jo: :kuk: ...trochu jsem to teď poupravil... přiznávám, že jsem si to po sobě moc nečetl, nebylo kdy. A že se to stává málo dynamické, za to nemůžu...prostě to tak je *krčí rameny*
SirHenry: Nj, na některejch školách to jde, ale když člověk pořád dřepí v laboratoři, nebo hnípá špejlí do myších výkalů, tak je to holt problém :jo:
SirHenry
kvalita komentáře: 0 SirHenry 16. října 2007, 17:45
ultrainferna (15.10.07 18:49):
Já taky chodím do školy. A co tam dělám? Kreslím :jo:
bashelamba
kvalita komentáře: 0 bashelamba 16. října 2007, 16:08
abych se přiznala, moc mě to nebaví - ale asi to bude nějako ve mně, když se kouknu, jakej to u ostatních slaví úspěch.
nelíbí se mi některý místa.. změnila ybch slovosled, některý věty vyhodila, máš tam moc čárek ve větách, kde bejt nemaj, jinde ti zase nějaký chyběj - a to tak nějak okatě. ale to jsou jen takový kosmetických chybky.
Třeba např. "Elektrické dráty, napájející dům elektřinou" mi přijde takový až zbytečný - to je poslání elektrickejch drátů, napájet něco elektřinou, a není to úkol zrovna tajnej, takže už bych to neopisovala. Objevujou se ti tam části, kde se opakujou slova a přijde mi, že v tomhle díle je toho zase o maličko víc, než v minulejch.
pár místeček je zase moc fajn, líbí se mi např. "Žárovky...se znovu rozzářily a vyhnaly z prostorné místnosti všechny stíny."

Ale jak už jsem řikala... nějako mě to čím dál míň baví. Nevim, čim to je, asi už to nejni tak živý a energický a.. hm hm, nevim.
Určitě si to po sobě ale ještě přečti, myslim, že v tom najdeš pár věcí, který bys i sám chtěl trošku poupravit ;)
gorik
kvalita komentáře: 0 gorik 15. října 2007, 21:18
já chci vědět co bude dál:p
bashelamba
kvalita komentáře: 0 bashelamba 15. října 2007, 20:17
aaa, nee, přidávej další díly někdy jindy, až nebudu mít stůl beznadějně pokrytej souvislou vrstvou učení :stop:
se vrátím, jen počkej, zajíci!
ultrainferna
kvalita komentáře: 0 ultrainferna 15. října 2007, 18:49
filipha (15.10.07 14:54):
SirHenry (15.10.07 18:43): :che: Já dělám co můžu, ale taky chodím do školy a k tomu mám stovku dalších povinností :jo: ...ale budu se snažit, slibuju :mrk:
SirHenry
kvalita komentáře: 0 SirHenry 15. října 2007, 18:43
Víc! Víc! :D
filipha
kvalita komentáře: 0 filipha 15. října 2007, 14:54
:che: more! more!
  • ultrainferna Autor
    ultrainferna
  • 0 bodů
  • 9 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 14. října 2007, 20:28
  • 1140 zobrazení
  • 0 oblíbené