Kost

Uprostřed noci mě vzbudil Měsíc. Reflektor úplňku mi svítil přímo na peřinu. Nemám to rád.

Vstal jsem, že zatáhnu závěs a něco, nějaké zvláštní ticho, divná atmosféra venku, mě přinutilo zůstat stát a dívat se. Bylo dobře vidět, obrysy stromů a budov byly zřetelné, jenom chyběly barvy.

Byl jsem úplně vzhůru. Můj pes spal. Ze spánku tiše poštěkával. Nohou v ponožce jsem ho pošimral pod bradou. Protáhl se, napnul všechny čtyři nohy, zívnul a růžový jazyk zkroutil do ruličky. Když uviděl vodítko v mé ruce, byl najednou zcela bdělý.

Zavřel jsem za sebou dveře a zastavil se na zápraží, zatím jsem nevěděl, kam půjdeme. Pes běžel k brance, namířili jsme tedy k lesu, jak byl zvyklý. Cestou jsem začal být podivně rozjařený. Nikdy nechodím v noci ven. Mám strach. Pes vypadal tak všedně, tak normálně, že jsem se nebál, dokonce jsem se ani neohlížel. Dával jsem pozor, snažil jsem se vnímat své okolí, ale ne ze strachu, jen ze zvědavosti.

Trochu mrzlo, odhadoval bych to na dva tři stupně pod nulou, tráva byla křehká a lámala se pod botami. Bylo ticho, jen pes funěl, měl zjevně radost. Tmavá hradba lesa už byla na dohled, pes zrychlil. Nechtěl jsem ho volat, z nějakého důvodu jsem nechtěl být slyšet. Nechal jsem ho běžet napřed, on nikdy neuteče.

Když jsem vkročil do lesa, rozjařenost byla pryč, už jsem měl strach. Rozhlížel jsem se po psu a cítil jsem přítomnost stromů, velmi intenzivně. Nebylo to nepřátelské, jen vyčkávavé, ale já jsem se necítil dobře.

Pes hlasitě hrabal o kus dál a tak jsem šel pro něj. Vyhrabal kost. Kost byla velká, možná z jelena. Kolem ležely rozhrabané drny a pes se na mě netečně díval. Vzal jsem mu kost z huby, nebránil se. Čekal jsem, že kost bude vyschlá a drsná nebo vlhká a slizká, a tak mě překvapila její struktura, že jsem ji upustil.

S odstupem času už ani nevím, co jsem tenkrát doopravdy cítil. Kost byla sametová, ale ani to není přesné. Byla jakoby měkká a přitom pevná, těžká. Byla tak čisťounká, že jsem si ji přiložil k tváři a bylo to, jako by ke mně zvláštním způsobem přilnula. Mezi mou pokožkou a kostí byla vrstva neviditelné vaty, ano, tak mi to připadalo. Voněla. Voněla jako máslo, nemohl jsem se jí nabažit. Vynesl jsem ji ven z lesa a Měsíc mi ukázal, že ji mám nechat, kde jsem ji našel. V tu chvíli jsem věděl, že si ji nesmím nechat, že je divná a že i já bych se stal divným. Odnesl jsem ji zpátky ke psu, ležel tam celou dobu a čekal. Kost jsem položil na zem a odešli jsme. Nikdy jsem už na to místo nešel. Ale na tu kost myslím často.