Jde to Dobré Wow!
Les je přátelské a bezpečné území. Ne vždy.

Uprostřed noci mě vzbudil Měsíc. Reflektor úplňku mi svítil přímo na peřinu. Nemám to rád.

Vstal jsem, že zatáhnu závěs a něco, nějaké zvláštní ticho, divná atmosféra venku, mě přinutilo zůstat stát a dívat se. Bylo dobře vidět, obrysy stromů a budov byly zřetelné, jenom chyběly barvy.

Byl jsem úplně vzhůru. Můj pes spal. Ze spánku tiše poštěkával. Nohou v ponožce jsem ho pošimral pod bradou. Protáhl se, napnul všechny čtyři nohy, zívnul a růžový jazyk zkroutil do ruličky. Když uviděl vodítko v mé ruce, byl najednou zcela bdělý.

Zavřel jsem za sebou dveře a zastavil se na zápraží, zatím jsem nevěděl, kam půjdeme. Pes běžel k brance, namířili jsme tedy k lesu, jak byl zvyklý. Cestou jsem začal být podivně rozjařený. Nikdy nechodím v noci ven. Mám strach. Pes vypadal tak všedně, tak normálně, že jsem se nebál, dokonce jsem se ani neohlížel. Dával jsem pozor, snažil jsem se vnímat své okolí, ale ne ze strachu, jen ze zvědavosti.

Trochu mrzlo, odhadoval bych to na dva tři stupně pod nulou, tráva byla křehká a lámala se pod botami. Bylo ticho, jen pes funěl, měl zjevně radost. Tmavá hradba lesa už byla na dohled, pes zrychlil. Nechtěl jsem ho volat, z nějakého důvodu jsem nechtěl být slyšet. Nechal jsem ho běžet napřed, on nikdy neuteče.

Když jsem vkročil do lesa, rozjařenost byla pryč, už jsem měl strach. Rozhlížel jsem se po psu a cítil jsem přítomnost stromů, velmi intenzivně. Nebylo to nepřátelské, jen vyčkávavé, ale já jsem se necítil dobře.

Pes hlasitě hrabal o kus dál a tak jsem šel pro něj. Vyhrabal kost. Kost byla velká, možná z jelena. Kolem ležely rozhrabané drny a pes se na mě netečně díval. Vzal jsem mu kost z huby, nebránil se. Čekal jsem, že kost bude vyschlá a drsná nebo vlhká a slizká, a tak mě překvapila její struktura, že jsem ji upustil.

S odstupem času už ani nevím, co jsem tenkrát doopravdy cítil. Kost byla sametová, ale ani to není přesné. Byla jakoby měkká a přitom pevná, těžká. Byla tak čisťounká, že jsem si ji přiložil k tváři a bylo to, jako by ke mně zvláštním způsobem přilnula. Mezi mou pokožkou a kostí byla vrstva neviditelné vaty, ano, tak mi to připadalo. Voněla. Voněla jako máslo, nemohl jsem se jí nabažit. Vynesl jsem ji ven z lesa a Měsíc mi ukázal, že ji mám nechat, kde jsem ji našel. V tu chvíli jsem věděl, že si ji nesmím nechat, že je divná a že i já bych se stal divným. Odnesl jsem ji zpátky ke psu, ležel tam celou dobu a čekal. Kost jsem položil na zem a odešli jsme. Nikdy jsem už na to místo nešel. Ale na tu kost myslím často.

 

Pro přidání komentáře se přihlaste.
Tyet
kvalita komentáře: 0 Tyet 22. února 2012, 08:11
Vlk: díky, no vlastně tohle jsem měla na mysli, když jsem to psala
Vlk
kvalita komentáře: 0 Vlk 22. února 2012, 00:30
1 Co takhle nedočíst předešlé komentáře a všem poradit na rozpomenutí se... Kdyby šlo jen o zatáhnutí žaluzií pro snahu usnout... a přitom usínat se vzpomínkou na scenérii za okny...
Tyet
kvalita komentáře: 0 Tyet 24. září 2011, 18:11
hloupy_ivan: jojo, dneska to už taky vidím jinak a směju se sama sobě :)
hloupy_ivan
kvalita komentáře: 0 hloupy_ivan 24. září 2011, 18:10
Vidíš, nevšiml jsem si dosud, že tu máš i literatůru. Je to docela pěkný, jen ten konec mi přijde takovej lichej, nějak mi vadí to jak "Měsíc ukázal" a jak věřím, že kost byla hebká, sametová a že ji k tváři přiložil, tomuhle a tomu psovi, co tam ležel a čekal, moc ne.
Katja
kvalita komentáře: 0 Katja 14. listopadu 2009, 10:34
Tyet:
Díky za starost, nic se mi nestalo :)
Tyet
kvalita komentáře: 0 Tyet 13. listopadu 2009, 19:36
Katja: tak snad sis při tom zakopnutí neublížila :)
Katja
kvalita komentáře: 0 Katja 13. listopadu 2009, 18:09
Katja:
... hnidopich, samozřejmě (ta nepozornost..)
Katja
kvalita komentáře: 0 Katja 13. listopadu 2009, 18:07
První místo, kde jsem se zarazila, je tráva lámající se pod botou. Ani zmrzlá tráva se nezlomí... A pak, nejdřív "... že jsem ji upustil" a hned za tím "...že jsem si ji přiložil k tváři". Mezitím není nic o opětovném zvednutí...

Nechci být hnidpich, vím, že to asi pro celek není důležité, ale jsou to věci, o které jsem já osobně zakopla :)
Harr
kvalita komentáře: 0 Harr 07. srpna 2008, 03:21
2 Zajímavé dílko, velmi nevšední. Právě ta nejasnost "s kostí" dodává příběhu tajuplnost. Byla by to docela hezká filmová minipovídka. Beze slov, černobílá, jen podmalována hudbou. A co se chyb týče, kdyby v každém publikovaném díle jich bylo tolik jako tady, byla by gramatická úroveň děl velmi dobrá.(To jen tak na okraj.)
Elama
kvalita komentáře: 0 Elama 07. srpna 2008, 00:06
2 Dobře se to čte a je to tajuplné. Není vůbec potřeba, aby všechno bylo strašně rozumný. Líbí se mi ale, že hlavní hrdina v tomhle případě uposlechl svou intuici.
Některým věcem není třeba hned rozumět, stačí, když člověk cítí, co je nutné udělat.
...zůstane mu potom krásné tajemství a také je možné, že se vše objasní později...
Tyet
kvalita komentáře: 0 Tyet 15. února 2008, 18:40
woody_xp: máš pravdu, taky to už vidím :)
woody_xp
kvalita komentáře: 0 woody_xp 15. února 2008, 14:18
zvláštní... moc pěkné až do části s kostí, trochu jsem čekal nějaké vysvětlení, nebo něco takového.
jinak škoda toho "odhadoval bych to na..." trochu to bije do očí a kazí jinak pěkně ucelený styl
ultrainferna
kvalita komentáře: 0 ultrainferna 08. října 2007, 19:04
...nějaký divný...skutečně. Prečo? Nějaká alegorie?
Jinak k textu - našel jsem tam pár chyb a některé obraty mi přijdou dost nezralé...
  • Tyet Autor
    Tyet
  • 5 bodů
  • 13 komentářů
  • 3 hodnocení
  • 07. října 2007, 17:06
  • 2676 zobrazení
  • 0 oblíbené