Jde to Dobré Wow!

Hrouskovic Poltergeist - Exitus

Literatura > Vícedílné
Inverzní duchařský příběh :o)

Pan Hrouska věděl, že se blíží konec. Nemusel mu to říkat žádný studovaný doktor. Věděl to. Jeho tělem procházely vlny nesnesitelného chladu, údy se chvěly a veškerý cit v nich vyhasnul už před dlouhými minutami. Plíce pracovaly z posledních sil, srdce jakbysmet, nedostatečně okysličované buňky rychle odumíraly – po celých milionech ztrácely svoji integritu a kolabovaly jako bublinky husté pěny do koupele, která po večerní očistě zůstala ležet na dně vypuštěné vany.

Dveře ložnice se otevřely. Pan Hrouska zaostřil ubohé zbytky svého zraku na temnou siluetu, která z nich vyšla. Smrt? Ne. Byla to jen snacha Marta. Nenáviděná Martička, sebestředná ženská s pohledem plným pohrdání. Nenáviděl ji. Co by dal za to, kdyby teď místo ní přišel kněz, který by mu mohl dát poslední rozhřešení. Takhle půjde do hrobu s těmi přetěžkými hříchy. Věděl, že je ztracený. Bál se. Neskutečně se bál.

Snacha došla k oknu, dokořán ho rozevřela a nechala do ponuré a dlouho neuklizené ložnice proniknout mrazivý prosincový vzduch. Pak přistoupila k loži umírajícího, štítivě uchopila tenkou přikrývku a shodila ji na zem. Ledový vítr okamžitě udeřil na nahé tělo pana Hrousky. Muž pochopil, že snaše nejde o nic jiného, než o urychlení jeho odchodu do věčné temnoty. Ano, do věčné temnoty. Moc dobře věděl, co ho čeká. Pohlédl ženě do obličeje. Pro ten úšklebek na rtech, by ji nejraději utrhnul hlavu!

„Martí,“ ozval se z kuchyně čísi hlas. „Nech dědka bejt, ať si tam u sebe v klidu dodělá. Myslím, že moc nestojí o to, aby poslední věc, kterou na světě uvidí, byl tvůj gezicht.“ Snacha se beze slov otočila a odešla. Pan Hrouska zůstal v místnosti opět sám. Chlad útočil na jeho tělo, pokryté husí kůží. Plíce už nebyly schopné vykašlávat ze sebe hlen, který pomalu plnil plicní alveoly a dýchání se stávalo něčím, čím nikdy předtím nebylo. Stávalo se bolestným a únavným, jako nějaká těžká a úmorná práce. Stařec bojoval do posledních sil. Nechtěl se vzdát. Nadechl se, pak ještě jednou, ještě a pak najednou…přestalo to jít. Bránice a mezižeberní svaly ochably a odmítaly byť alespoň ještě jedinkrát se stáhnout. Hrousky se zmocnila panika. Organismus teď spotřebovával poslední zbytky kyslíku, které v sobě měl a měnil ho na molekuly oxidu uhličitého, který už nikdy nebude vydechnut. Od konečků prstů na nohách vystřelily klikatící se paprsky prázdnoty. Byla to smrt. Tělo se stávalo neživou věcí. Prázdnota přešla do nártů, lýtek, kolenou, stehen a když dospěla do úrovně Hrouskova pasu, muž ztratil kontrolu nad svěrači konečníku a močového měchýře.

„Chcípám posranej a pochcanej, jen pár metrů od mejch vlastních harantů, který dělaj, jako bych byl jen dodělávající kus dobytka ve chlívě. Proklínám je!“ To byla jeho poslední myšlenka věnovaná hmotnému světu. Pak prázdnota vystoupila k srdci, zastavila jeho tepot a vzápětí se po nervových drahách rozlila po celém jeho mozku. Hukot v uších, tma.

Vědomí, které si až do poslední vteřiny zachovalo čistý úsudek – ta oběť uvězněná v nemocném těle, však nezhaslo. Chvíli setrvávalo ve vyhaslé lebce pana Hrousky, zmateně poletovalo sem a tam, odráželo se od lebeční klenby, pak se propadlo týlem hlavy, proletělo matrací rozvrzané postele, drátěnkou, kusem volného prostoru pod postelí a zanořilo se do parketové podlahy.

To, co zbylo z pana Hrousky, svištělo závratnou rychlostí něčím, co připomínalo černou studnu plnou milionů zoufale naříkajících hlasů. Nebylo pochyb. To je ten tunel, o kterém muž tolikrát četl. Tunel na onen svět. Ale ty o pomoc volající hlasy, ta tma, zima, to zoufalství všude kolem něj… Nebylo pochyb o tom, kam tunel vede. Ráj to rozhodně nebude.

V okamžiku, kdy toto duši pana Hrousky došlo, let se zastavil a z okolních stěn tunelu vyšlehly plameny rudé plazmy.

„Václav Hrouska?“ zaduněl hlas plný zloby.

„A..ano,“ pípnula vystrašeně duše. V tu chvíli to zařinčelo, z plamenů v okolí vystřelily rezavé řetězy a omotaly se kolem zápěstí a kotníků pana Hrousky.

„Sbírka tvojích hříchů přetěžká jest!“ Zasmál se hlas pobaveně. „A nezřím u tebe výčitek žádných. Jaká hanba! Na našich roštech do zlatava si tě osmažíme. Budeš dozajista chutné soustíčko.“ Po těch slovech to zahřmělo a z hlubin pekla vyletěla do ruda rozžhavená železná mříž a začala se přibližovat ke spoutané duši.

„Ne! Zadrž, Světlonoši!“ ozval se náhle čísi druhý hlas. Zněl podlézavě a škodolibě, ale přitom konejšivě, jako hlas nějakého profesionálního manipulátora. Byl to hlas někoho, jemuž lhaní bylo víc než profesí.

Žhnoucí mříž se zastavila jen pár centimetrů od hýždí pana Hrousky. „Co zase požaduješ, Ašmodaji?“

Vedle pana Hrousky se v plamenech zhmotnil drobný muž s vysazenou bradou a velikým hrbem, který připomínal horolezeckou krosnu. Démon Ašmodaj. „Toho arcikacíře je škoda převeliká! Věnuj mi jej, prosím tě!“

„K čemu ti bude ten hříšný výhonek?“ řekl Světlonoš, pán pekel. „Dobrou hostinu bychom z něj mohli připraviti, určitě by mezi zuby skvostně křupal. Hříchy je nádherně naditý!“

„Udělám si z něj svého sluhu. Dostane nám sem dolů spousty dalších křupavoučkých dušiček, tím si buď jistý!“ Pospíšil si Ašmodaj s odpovědí. „Mnohem lépe než jako tvůj oběd, nám poslouží jako prokletý! Je plný nenávisti a chuti se mstít, no nemám pravdu?“ Dloubl démon pana Hrousku do žeber. Muž zděšeně přitakal.

„Vidíš, dokonce sám souhlasí! Je tak zkažený, že touží po smrti vlastního potomstva, no věřil bys tomu? Takový jako on, jich sem dostane celé desítky, až ho předěláme!“

Světlonoš se pobaveně zachechtal a pak chvíli mlčel. „No, pokud by nám dolů poslal i pár slaďoučkých nekřtěňátek,“ řekl po chvíli,  „pak snad by se dalo uvažovat.“

„Výborně!“ zamnul si ruce Ašmodaj a luskl svými dlouhými prsty…

Pro přidání komentáře se přihlaste.
bashelamba
kvalita komentáře: 0 bashelamba 02. října 2007, 19:34
Světlonoš mě velice překvapil - že je opravdu Světlonošem, ne nějakým tím panem Luciferem, nebo tak nějak podobně.. přijde mi, že mu to dodovává hodně na vznešenosti

joo, a taky koukám, že je to u tebe už tak trochu tradice - morbidní, až se tomu věřit nechce, až by člověk někdy řek, že skoro až přehnaně a místy lacině (v tomhle konkrétním případě teda zrovna ne). nakonec to ale celý působí docela uvolněnym dojmem - fajn odpočinek .)
gorik
kvalita komentáře: 0 gorik 02. října 2007, 19:33
Ta mluva mezi Ašmodajem a Světlonošem mě dostává:)
  • ultrainferna Autor
    ultrainferna
  • 0 bodů
  • 2 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 09. září 2007, 23:26
  • 1612 zobrazení
  • 0 oblíbené