Bludný vlak večera

Půlnoc skoro za dveřmi,
nad krajem konstrukcí
houstne
kaše
tmy,
my se ztrácíme
v tepotu náprav,
v mechanickém pachu šmíru,
v pružinách,
se kterými jen stěží pohne ruka
a v cizí řeči,
která unaveně skomírá.



Zanedlouho típnou zářivku,
co jediná se nad temenem
snaží konejšit náš strach,
bludy na linkách se těší,
to bude ( pro ně ) okamžik!



Už ani nevím,
kam se řítí ze šrotu upředená cela,
neznám ani směry ocelových lanek,
co mi v kapse tvoří něžnou pavučinku zla,
domov se mihnul za oknem,
jen letmo,
pak znovu roztál.
A přitom stačilo tak málo,
jen jednou natáhnout ruku.