Holčička a noční můra

Holčička a noční můra

Nemohla usnout. Tma pableskovala odrazy ulice. Oranžové bludičky ohraničené stínem větví kaštanu před oknem rozdováděně skotačily po bílých zdech pokojíčku. Projíždějící automobily proháněly stíny přes strop a stěnu s obrázky Bambiho a ostatních zvířátek.

Věděla, že ukrytá za tím vším je Ona. Všudypřítomná, vábivě lesklá a vždy děsivá – můra Speftocheeranea. Ježatá a chladná jak z drátů svařená a pod kola auta hozená, a i tak, ovšem nehledě na to, spalující.

Batůžek plný učení s penálem vzorných tužek. Přezůvky v pytlíčku, sáček na svačinu a notýsek s pochvalou podepsanou od maminky, (kde zatoulal ses tatíčku?)

Můra vyvalila odulé oči. „Nemůžeš,“ řekla. „Nemůžeš,“ opakovala. Sváděla a tančila. Zpívala a hrála. Rostla a bujela. Chechtala se a smála. Speftocheeranea. Milovala své jméno, co ta v postýlce jí dala.

Chlad, který nepokryl okno kopřivou, sevřel holčičce hrdlo. Vnikl pod pokrývku, na kůži všude zabubnoval a všechny chloupky postavil.

„Nedáš si pokoj, protivo? Však uvidíš a hned,“ vykřikla. Spustila nožky z pohovky, pak klesla na kolena. Jak pejsek po koberci přeběhla. Tak tiše, aby mamka nic neslyšela a skoro poslepu Speftocheeraneu z útrob její skrýše vyštrachala.

 Ta se nijak nebránila.

Jen mlčky vyčkávala

a až když holčička předloktí procvičila,

pak sosáček svůj uplatnila.

         Když matka, pudem matek přivolána a obavou srdce svírající hnána do místnosti pohlédla – dívenka už sladce spala.

Moths 2007