Náš velikánskej barák - Jidášova pečeť

Všichni jsme hltali, až nám rupalo za ušima. Ano. Štědrovečerní večeře. Ačkoliv barevné krabice nakladl spasitel pod Vánoční stromek už před drahnou dobou, Teta přikázala, že se jich nikdo nesmí dotknout, dokud se jako všichni slušní křesťané řádně nenajíme a na stole nezůstane jediného drobečku. No a od toho to vypadalo. Fritz, náš rodinný génius, hltal bramborový salát tak zuřivě, že mu to šlo ven nosem. Nezdržoval se zbytečným žvýkáním, jídlo pěchoval lžící přímo do jícnu, jako když se šiškuje husa a nebýt toho, že tu ohavnou směsici občas naředil douškem domácího absintu, určitě by se u toho býval zadusil.

Ségra se rochnila ve svém korytě plném rybí polévky a chrochtala u toho jako opravdový čuník. „Zpomal, zpomal, dívenko a chovej se jako dáma,“ brzdila Teta neustále její horlivost a dloubala do ní hlavní svého revolveru vykládaného perletí. „Dáma musí jíst pomalu a elegantně, když už jednou dřepí u koryta. A hlavně musí umět vychutnávat.“

Taťka sedící v čele naší štědrovečerní tabule, hodoval na uzené vepřové půlce. Neurvalými pohyby čelistí rval od kostí nasolené maso a nenávistivě vrčel na každého, kdo se na jeho gargantuovskou porci byť jenom podíval. Kdepak. Nebylo radno sahat Taťkovi do talíře, když se krmil. Mohutný kanón, vyrobený z lešeňové trubky, měl obr vždy při sobě a v okamžicích i sebemenšího podezření, že je mu pácháno příkoří, ho neváhal použít ani vůči členům vlastní rodiny.

I já jsem se snažil jíst tak kvapně, jak jen to šlo. Co chvíli se mi v krku zabodla nějaká ta kapří kůstka a vyvolala dávení, ale pro tyto případy jsem si s sebou ke stolu vzal speciální  chirurgické klíšťky s dlouhými čelistmi,  které problémy související s přítomností cizorodých těles v krku dokázaly velmi dobře řešit.

Jediný, kdo s námi dnes nesdílel místo u bohatě prostřené štědrovečerní tabule, byl Fanatik. Od té doby, co dosáhl osvícení a přetransformoval v anděla, stal se velmi nespolečenským a když se mu něco nezdálo, hned kolem sebe všechno podpaloval očistným ohněm. Teta nakázala abychom mu o Vánocích raději ani nic neříkali a nechali ho v té jeho zatracené temné věži, kde se dennodenně, od kuropění až do západu slunce, věnoval studiu posvátných svitků.

Když jsme se konečně po několika hodinách prožrali těmi kilogramy rybích řízků, klobás, bramborového salátu a obložených chlebíčků, Teta si hlasitě odříhla, utřela ústa do krajkového kapesníčku, ještě jednou si odříhla a pak se její tvář stáhla do přívětivé grimasy.

„Tak na co ještě čekáte, děti? Honem na dárky!“ Sborově jsem se rozječeli a vrhnuli se na tu hromadu pod vánočním stromkem. Konečně to bylo tady! Dary našeho spasitele, podstata Vánoc.

Fritz, který z nás byl nejrychlejší, vyšplhal na vrcholek hromady, začal se přehrabovat ve všech těch krabicích a rozdělovat je osobám, kterým byly určeny.

„Vypadá to, že tady mámě něco pro Taťku,“ řekl a obrovi k nohám se zaduněním dopadl veliký válcovitý balík. Taťka jediným škubnutím z předmětu serval balicí papír, objevil se dvousetlitrový pivní sud.

„Hmmm!“ pronesl gigant rozradostněně, hodil si sud na rameno a odkráčel s ním do kuchyně, ze které se vzápětí ozvalo bzučení vrtačky. Pivní potopa na sebe nedá dlouho čekat.

„Tady máme něco pro Tante,“ podal Fritz Tetě jeden z pomenších balíčků. Uvnitř se skrýval sekáček na maso.

„No jejda,“ máchala Teta čepelí ve vzduchu. „Už dlouho jsem něco takovýho potřebovala. Až k nám do baráku zase proniknou jehovisti, tímhle z nich nadělám fašírku. Proč na ty psy plýtvat municí, když stejně dobrou práci může obstarat kuchyňský náčiní, že?“ Všichni jsme uznale pokývali hlavami.

Další dárek byl určen Ségře a obsahoval soupravu erotického prádla. Dívka se začervenala a sklopila pohled, když si uvědomila, co drží v rukách. Ve tváři však měla výraz neskonalého štěstí.

„Ježíšek si asi všimnul, když tě tam vod nich šmíroval, že už jsi velká holka,“ usmála se Teta. Dívka beze slov začala prádlo natahovat na svoje nahé pubertální tělo, pokryté záplavou hnisavých uhříků. Podprsenka, kalhotky, podvazkový pás a korzet jí sice moc krásy nepřidaly, ale zakryly alespoň tu část jejích vizuálních nedostatků, ze kterých se občas mužským členům naší domácnosti zvedal žaludek.

„No a co tam máš dál, lásko?“ pohlédla Teta na Fritze.

„Teď tady je něco pro mě!“ zaradoval se hoch. Roztrhal kartónovou krabici na kusy a vybalil hroudu růžového igelitu. „Ježišmaria, nějakej debilní nafukovací člun, nebo co! A navíc růžovej!“

„No on to asi tak úplně nafukovací člun nebude,“ mrkla na něj Teta spiklenecky. „Nafoukni to.“ Fritz přikývnul a začal igelitovou hroudu plnit vzduchem ze svých plic. Balík rostl, zvětšoval se a začal získávat tvar lidského těla. Byla to nafukovací panna. Fritz se začervenal, úplně stejně jako před chvilkou Ségra, několika posledními výdechy doplnil objem igelitové krasavice a pak jí vášnivě políbil. Láska na první pohled.

Pod stromkem zůstal ležet poslední nedotčený balík. Papírová cedulka sice nesla mé jméno, ale tvar a velikost dárku prozrazovaly, že předmět uvnitř rozhodně není tím, oč jsem si Ježíškovi napsal.

Zdvihl jsem dárek, přerval zuby červenou mašli a vytáhnul z útrob balíku obnošený hnědý svetr. Zklamání. Nesmírné zklamaní.

„Něco se ti nezdá?“ pohlédla na mě úkosem Teta.

„Ne. V pohodě,“ usmál jsem se na ní. „Já jen…“

„Co jen?“

„Myslel jsem že dostanu ten plamenomet, o kterej jsem si Ježíškovi napsal.“

Teta si dala ruce v bok. „Když ti spasitel nenadělí to, co sis přál, znamená to, že jsi nebyl dostatečně dobrým, víš?“

„Ale Teto, já jsem přeci…“

„Ne, nebyl jsi dobrým!“ skočila mi žena do řeči. „Vánoční dárky jsou neklamným ukazatelem toho, jak je kdo hodný. A přestaň mi tady laskavě bulet!“

„Ano,“ otřel jsem si hřbetem ruky líce zalité slzami a zkroušeně se odbelhal pryč ze společenské místnosti.

Když jsem procházel kuchyní, Taťkovi se zrovna, po mnoha neobratných pokusech, podařilo zdolat kovovou schránku tekutého pokladu a k začouzenému stropu naší malé domácí vývařovny, vytrysknul mohutný pivní gejzír. Sledoval jsem obrovu primitivní radost z toho pěnivého nadělení, ale to jen prohloubilo můj vnitřní žal a znovu vehnalo slzy do očí. Všichni byli šťastní. Všichni, kromě mě.

Vystoupal jsem po schodišti na cimbuří našeho baráku a posadil se na kamennou římsu. Z nebe se snášely sněhové vločky a ulpívaly na hlavách rozšklebených chrličů.  Zahloubán do svých myšlenek, vůbec jsem nezaregistroval, že za mnou z temnoty vyrostla silueta postavy, které se na zádech rozpínal pár černých křídel.

„Dobrý večer,“ ozval se sladce podmanivý hlas. Trhnul jsem sebou a otočil se. Fanatik. Stál za mnou ve své záplatované kutně, v ruce držel zrezivělý vykosťovací nůž a kolem jeho těla planula fialová aura zbožnosti. Pár vteřin to vypadalo, že se na mě chce vrhnout a podříznout mi hrdlo, ale neudělal to. Zasunul nůž do pochvy u opasku a sednul si vedle mne.

Chvíli jsme oba dva mlčky hleděli před sebe a pak Fanatik ukázal rukou k lesu. „Podívej, synu. Míří k nám koledníci.“ A skutečně. Po cestě se k zámku blížila skupinka dětí v červených čepicích a šálkách.

„To jsou ale pitomci,“ řekl jsem. „To musej bejt haranti nějakejch novejch sousedů, který ještě nevěděj, že u nás se nehraje na nevohlášený návštěvy.“

Koledníci došli k vyschlému vodnímu příkopu, obepínajícímu náš barák a jako na zjevení hleděli na rozkládající se těla mrtvých pošťáků a podomních prodavačů.

„Zbavím ty nečisté duše tíže existence,“ pousmál se vlídně Fanatik, přiložil k sobě dlaně a nechal mezi nimi zhmotnit oslnivě planoucí hroudu plasmy o velikosti přibližně tenisového míčku. Chvíli ji přehazoval z ruky do ruky, jako horkou bramboru, pak vstal a rázným kopnutím ji dopravil mezi vyjevené bezvěrce. Ozvalo se třesknutí, plasma se rozprskla na všechny strany a koledníci se proměnili v živoucí pochodně.

Kdykoliv jindy by mně pohled na trpící bezvěrce rozveselil jako nic jiného, ale dnes to nějak nezabíralo. Sledoval jsem je, jak jako ohniví oznamovatelé posledního soudu, prchají do všech světových stran a budí svým teskným kvílením spící denní tvory.

„Pročpak jsi tak zasmušilý, Kocourku?“ podíval se na mě Fanatik. „Přihodilo se ti snad něco nemilého?“

„Víš, dneska je Štědrej den,“ řekl jsem. „Teta zakázala, abychom ti to řekli. Že prej bys nám všechno akorát zase jenom pokazil.“

Fanatik si povzdechl. „Já vím, všechno vím. Ale tato skutečnost není důvodem tvé skleslosti, nemám pravdu?“

„Ne, není. Napsal jsem si Ježíškovi o plamenomet a dostal jsem jen tenhle blbej chlupatej svetr,“ ukázal jsem na moly prožraný svršek. „Za celej rok, jsem odpravil přes padesát bezvěrců a dostanu jen tenhle pitomej kus vlny! Ať mi nikdo neříká, že je Ježíšek spravedlivej!“

„Nerouhej se a raději mi tu věc půjči,“ zatvářil se Fanatik podezíravě. Když jsem mu svetr podal, přiložil si ho k nosu a vtáhnul do sebe jeho pach. Obličej se mu zkřivil zlostí. „Tato věc není darem od Spasitele! Cítím z ní zatuchlinu Tetina pokoje. Byl jsi ošizen, synu.“

„To snad ne!“

Fanatik svetr štítivě upustil do hlubiny pod našima nohama a položil mi ruku na rameno. „Myslím, že nadešel čas, abych ti vyjevil pravdu. Rok, co rok, je celá naše rodina klamána. Rok, co rok, domnělý spasitel klade pod vánoční stromek dary pro své ovečky, ale ve skutečnosti je za vším Teta. Odměňuje všechny dle svého vlastního uvážení a jsou to výhradně její ruce, které pod jehličnaté větve symbolu Vánoc, přinášejí balíky s překvapeními. Pravda je taková, že Spasitel do našeho sídla nikdy nezavítal. Nebo si snad myslíš, že se zabývá nějakým nesmyslným poletováním po nebi a roznášením nějakých hloupých papírových krabic? Nebuď bláhový.“

Nepochyboval jsem o tom, že Fanatik mluví pravdu. Cítil jsem se prabídně a do mého nitra se začala vkrádat sžíravá prázdnota. Teto, taková zrada! Sakra, proč?

„Vím, jak ti teď je,“ pohladil mě anděl po vlasech. „Ale neměj strach. Dnešek je dnem velkého zadostiučinění.“ Než jsem stačil zareagovat, uchopil do svých kostnatých rukou mou dlaň a začal mumlat jakési latinské zaklínací formule. Z mezer mezi jeho prsty vytrysklo bílé světlo a já začal vřeštět bolestí. Bylo to, jakoby mi zaživa upaloval končetinu. Snažil jsem se z jeho sevření vyprostit, tloukl pěstí do jeho vrásčité tváře, ale bylo to marné. Trvalo to snad celé minuty, než přestal recitovat nesrozumitelné verše a pustil mě. Zalitý potem, jsem dopadl na zem a pohlédl na svou kouřící dlaň. Byl do ní vypálen složitý magický obrazec.

„Jidášova pečeť,“ vysvětlil Fanatik. „Dar od skutečného Spasitele.“

„K čemu to je?“ Pronesl jsem s námahou a setřel si z čela studený pot.

Anděl se přátelsky usmál. „Chtěl jsi plamenomet, pamatuješ?“ Přikývnul jsem. „Nyní v tobě hoří očistný plamen, synu. Jdi a očisti rodinu od jedovaté špíny. Ve jménu Spasitele, očisti náš domov od hnisu a křivosloví!“ Poslední slova téměř zakřičel, načež rozevřel své perutě a vznesl se k temnému nebi.

„Děkuju!“ křiknul jsem za ním a zatnul pěsti. Teď si to Teta vypije!

Sestoupal jsem zpět do nitra domu. Panovalo zde úplné ticho. Všichni jsou pravděpodobně zalezlí ve svých komnatách a věnují se požírání cukroví. Když jsem procházel kolem dveří obrazárny, topící se v neproniknutelné tmě, zaregistroval jsem jakýsi nepokojný šelest.

„Kdo to tam je?“ vykřikl jsem.

„Nech nás na pokoji!“ odsekl mi Fritzův hlas. Rozsvítil jsem vypínačem u dveří a spatřil našeho génia v objetí jeho nafukovací lásky.

„Kurva, nechej nás na pokoji, Kocoure!“ zasyčel hoch nenávistivě. „Nevidíš, že tady mám holku?“

„Musím s tebou nutně mluvit,“ řekl jsem. „A rozhodně to nepočká!“

„Ach jo, tak vo co de?“

Popošel jsem k Fritzovi blíž. „Teta nás klame,“ zašeptal jsem. „Ty dárky, který jsme dneska dostali, nám pod stromeček nenakladl Ježíšek, nýbrž ona!“

Fritz se jízlivě zasmál. „Ty blbečku, takže jsi na to konečně přišel?“

„Ty o tom všem víš?“ zděsil jsem se.

„Všichni o tom víme. No a teď vypadni a dej mi pokoj.“ Šokovaně jsem od milenecké dvojce odstoupil. Připadal jsem si asi jako si připadá dítě, kterému rodiče v den jeho narozenin sdělí, že je adoptované. V Jidášově pečeti, ukryté v mé zaťaté pěsti, začala cyklovat magická energie. Zvedl jsem ruku a namířil ji na Fritze.

Hoch otevřel údivem ústa, chtěl něco říct, ale už to nestačil. Z pečeti vyšlehl mohutný proud bílého plamene a Fritz se vzňal jako věchýtek slámy, i se svou igelitovou přítelkyní. Chvíli s vřeštěním pobíhal po obrazárně, nechával na parketové podlaze hořící šlépěje, pak vrazil do jedné ze stěn a bezvládně se svezl k zemi. Rychle jsem zadupal všechen oheň, vymočil se na plápolající zuhelnatělou mrtvolu a otevřel okna, abych z místnosti vyvětral ten nechutný puch spáleného masa.

Pak jsem obrazárnu opustil a vydal se rázným krokem rovnou do Tetiny komnaty. Nezdržoval jsem se zaklepáním a rovnou vtrhnul dovnitř. Planul jsem hněvem.

Teta seděla u stolu, háčkovala a poslouchala koledy, které se linuly z mosazné roury starodávného klikového gramofonu. „Copak jsi tak zamračený, drahoušku?“ Pronesla starostlivě, když mě spatřila stát ve dveřích.

„Všechno vím!“ Vykřikl jsem. „Vím o těch dárcích! Nenosí nám je Ježíšek!“

Rysy Tetiny tváře zkameněly. „Ano, Drahoušku, bohužel je to tak. Dárky vám každé Vánoce naděluji já. Chápu, jaké bolestné procitnutí to pro tebe musí být, ale když se teď hezky uklidníš, můžeme si o tom všem v klidu popovídat, co říkáš?“

„Hovno!“ Zaječel jsem, až mi hlas přeskočil do fistule. „Nechci nic vysvětlovat! Řekni mi jen jednu věc. Proč všichni dostali takový supr věci a já jen ten podělanej svetr?“  Jidášova pečeť v mé dlani začala znovu vibrovat.

Teta odložila háčkování a povzdechla si. „Protože na plamenomet jsi ještě moc malej!“ V tu chvíli mi někdo zezadu nasadil kravatu a začal mě škrtit. Otočil jsem hlavu a spatřil Ségřinu tvář posypanou spoustou uhrů. Bestie jedna!

„Správně, správně, holčičko, to je ono!“ zaječela rozradostněně Teta, energicky se vymrštila z židle, vytáhla zpoza zástěry sekáček a s bojovým rykotem se proti mně rozeběhla. Rychle jsem si sečetl vlastní šance a připravil se na lstivý úskok. Ve chvíli, kdy čepel sekáčku padala proti mně, uhnul jsem hlavou a zbraň se se zvukem, připomínajícím rozlousknutí kokosového ořechu, zacvakla do Ségřiny lebky. Dívka zaúpěla a padla k zemi jako podťatý strom.

„Promiň, zlatíčko,“ pronesla Teta omluvně na Ségřinu adresu a vytáhla z kapsáře svůj malý dámský revolver. Jen jako zázrakem, jsem uhnul před vystřeleným projektilem, udělal salto vzad a namířil na Tetu rukou s pečetí. Vyšlehnul bílý plamen, ale Teta, mrcha jedna, byla zatraceně hbitá. Skočila jako blesk za stůl, překotila ho a vytvořila si z něj štít, který ji pomohl ohnivou vlnu ve zdraví přestát.

Ještě několikrát po mě z úkrytu zcela naslepo vystřelila a nakonec, když jí došly náboje, vztekle zavrčela a vztekle pistolí udeřila o zem.

Stál jsem před stolem a čekal, až do sebe Jidášova pečeť absorbuje dostatečné množství tepelné energie ze svého okolí a znovu se aktivuje.

„Nemysli si, že máš vyhráno!“ zasyčela Teta nenávistně jako rozdrážděná zmije. Samozřejmě, Taťka, došlo mi.

Ozvalo se vrznutí dveří a do místnosti, jako na zavolanou, vkročil náš Gargantua. V tlapách třímal trubkový kanón a nechápavě civěl na spoušť před sebou. Teta vykoukla zpoza svého hořícího úkrytu. „No konečně! Kde se flákáš? Koukej toho fracka zpacifikovat!“ Taťkovi trvalo několik vteřin, než zakrnělá nervová uzlina v jeho mozkovně vstřebala Tetina slova. Pak to v něm bojovně zabublalo a hlaveň monstrózního kanónu se zaměřila na místo kde jsem stál. Před několika vteřinami. Díky bohu za těch dvě stě litrů piva, které v sobě obr měl! Ozvala se ohlušující detonace, která rozechvěla barák od základů až k jeho pátému podlaží a ve zdi Tetiny ložnice  se objevila kruhová díra o průměru dvou metrů.

„Doprdele, soustřeď se, když střílíš!“ Rozvzteklila se Teta a hodila po Taťkovi botou. Gigant se ošil, vyklepnul z kanónu prázdnou nábojnici a založil do nábojové komory nový projektil. Hlaveň zbraně se začala znovu zaměřovat na mě. A tu jsem dostal spásný nápad. Rychle jsem skočil před překocený hořící stůl a začal před Taťkou bláznivě poskakovat.

„No tak dělej, střílej, tlustoprde! Předveď se metráčku!“

„Hmmm!“ zahučel obr popuzeně a stisknul sádelnatým ukazovákem kohoutek.

„Ty imbec…“ stačila ještě vykřiknout Teta a vzápětí ji proud sekaného olova proměnil na několik desítek kilogramů hmoty, připomínající syrovou sekanou a rozptýlil po celé místnosti. Než si obr vytřel z očí Tetiny krvavé ostatky a stihnul do kanónu vsunout další nábojnici, magické znamení v mé dlani zapulzovalo. Bylo nabito. Nečekal jsem ani zlomek vteřiny, nasměroval pečeť na Taťku a zapálil na jeho korpulentním těle všechny chlupy. A že jich nebylo málo!

Vznícený obr upustil kanón, s teskným úpěním vyběhl na chodbu, sroloval schodiště, v mezipatře rozkopnul vitrážové okno a proskočil jím do vodního příkopu. Žel bohu, jak už jsem zmínil, náš vodní příkop viděl naposledy vodu někdy za dob pradědečka Arnošta.

Ozvalo se zadunění a Taťka se rozplácnul na dně příkopu jako gigantický lidský buřt. Rychle jsem seběhl schodiště a pohlédl vyskleným oknem do hlubiny plné lidských koster. Gigant ležel na břiše v ohromné kaluži vypitého piva a ačkoliv z něj při dopadu vyhřezly snad všechny vnitřnosti, jeho údy se ještě dlouho poté křečovitě cukaly. Velkému duchu se z velkého těla očividně příliš nechtělo.

Bylo dobojováno. Vrátil jsem se do prázdné společenské místnosti, usednul do křesla před krbem, v němž mezi bukovými poleny tiše šelestily plameny a nechal se jejich zvukem ukolébat ke spánku. Vydařený štědrý den. I když jsem od Ježíška neobdržel to, co jsem si přál, byl jsem šťastný. Věděl jsem, že ten nejkrásnější dárek, který může člověk dostat, je pocit moci.

Amen.