O vosí mstě

Jo, to vám budu vyprávět, jak jsme zaháněli vosy. Panečku, to bylo, kolik let jsme se s nima trápili!

Víte, vosy jsou potvory. Jsou docela chytrý, dokážou vymyslet nejnevhodnější místo, kde si to svý zpropadený hnízdo udělat. Nebo na to maj možná talent od přírody, kdo ví. Každopádně je to s nima pěkně k vzteku, člověk se ani nemůže utěšovat tim, že jsou k něčemu dobrý, jako třeba takový včelky. Jak už jsem řek, jsou to prostě děsný potvory.

První rok, co pamatuju, že jsme s nima měli nějakej závažném problém, bylo, když se nám usadili na balkoně. Tam bydleli i v dalších sezonách, ale to trochu předbíhám. Šel jsem si takhle jednoho letního odpoledne po obědě dáchnout do svýho oblíbeného křesílka na balkon. Bylo od tety z Prahy, pohodlný a díky pružinám měkoučký, no zkrátka jako sedět na obláčku. Zapálim si k tomu ještě lulku a je mi fakt dobře, oběd byl vítečnej, ten se mámě poved. Když teď koukám, že mě něco lechtá na prdelce! Tak tam šáhnu. A ďob ho! Řikám si, co to u všech rohatejch asi bylo? Ale šimrání je ještě horší, tak tam chmátnu znova. To už se to ale rozjelo! Jako bych seděl na tisíci malejch šídlech. Zvednu se a s hroznym křikem vyběhnu pryč a ty potvory za mnou! Mávám okolo sebe rukama, běhám a řvu jak zvíře, ale ty svině jsou ještě agresivnější. Nakonec jsem křeslo musel vyhodit, udělaly si hnízda v těch pružinách, co jsem si je tak vychvaloval. A jak jsem utíkal a jak jsem se lek, tu svoji oblíbenou lulku jsem si překous.

Nojo, ale ani po vyhození křesla nebylo vyhráno. Příští rok se vrátily. Když nám tenkrát, to jste ještě nikdo z vás nebyl na světě, dělali ten balkon, udělali do těch kovovejch trubek pár direk navíc. A přesně těma tam ty vosy nalítaly. Víte, vosy, to jsou hrozný potvory! Tak jsem vzal průhlednou izolepu a normálně jim ty díry zalepil a koukal se, jak se vztekaj. Z toho jsem měl fakt radost, konečně se mi podařilo pomstít se jim za ten poštípanej zadek.

Třetího léta si ale zase nedaly pokoj a vrátily se. Tentokrát jsem si toho hned tak nevšim a tak mě jejich útok dost překvapil. No, povim vám, jak to bylo, od začátku.

Máma si vymyslela, že chce další záhon, aby jako měla kde pěstovat ty svý petržele a podobný. Na kompostě už jsme měli takovou pěknou hlínu, tak jsem si došel pod balkon pro kolečko, vzal rejč a vyrazil směr kompost. Viděli jste někdy kolečko, ne? Víte vy mladý ještě, jak taková věc vypadá? Ty rukojetě, to je taková jedna zahnutá dutá trubka, co jde dopředu okolo toho kola a zase k druhý ruce. A teď jak si tak jedu, tak cejtim v ruce takový brnění. Řikám si, co by to tak mohlo bejt, že tohle je dost divný. Tak to položim a koukám, jestli mi náhodou nebrní v ruce, přece jen už jsem ve věku, kdy lidi klepaj mrtvice a podobný xindly. A jak tak stojim a přemejšlim, koukám, že z tý rukojetě vylejtávaj vosy. Nejspíš chtěly dohnat score, ta naše remíza se jim moc nezamlouvala. Ale já se přece nedám, na mě jen tak nevyzrajou! Tak jsem došel k vořechu, co je tady v rohu zahrady. To vy asi nepamatujete, tenkrát byl dost malej a vořechů moc neměl, ne jako dneska. Utrh jsem teda jeden z těch mála oříšků, co na něm byly, a tu rukojeť u kolečka těm potvorám normálně ucpal! A máte po ptákách, řikám si!

Nojo, jenže ty potvory, ty vosy, to tou trubkou obletěly dokola a vylítly na mě z druhý strany! Tak zase utíkám, oběhnu zahradu, poprvý, podruhý a voni furt za mnou. Běhám dokolečka jak debil, běhám běhám a řvu. Už jsem byl celej uhnanej a ty vosy furt za mnou! A v tom mý voči spočinuly na starym rezavym sudu, co máme na zahradě, tenkrát teda ještě tak rezavej nebyl, ale byla v něm dešťová voda a vodu prej vosy nerady. To je moje spása, řikám si! Tak k němu zahnu a skočim do něj, ale jak už tenkrát máma dobře vařila, tak jsme měl plnej břich a nevešel se. Vosy už všude okolo mě, ďobaly mě všude po xichtě a já nevěděl, co dělat, jestli mě nesežerou za živa, aby se pomstily.

Když se najednou začalo něco hejbat. Sud se pomalu, pomaličku nakláněl dopředu a postupně zrychloval. Jenže toho já si nevšímám, protože zápolim s těma vosama, žejo. Sud spadne uplně, já si dám na hubu,  vosy mě dál ďobaj a ďobaj, jako bych už neměl dost.

No, vod tý doby se tu už neukázaly. Asi usoudily, že jako odplata za to, že jsem jim zalepil vchodový dveře do baráku, tohle stačilo. Ale jen ať se zkusej vrátit! Ted už budu vědět, jak na ně!