Tragedie
Literatura > Sci-fistarší veselá fraška o možnostech skrytých - internetem již okoukaná
„Samozřejmě, že to musí mít vzestupnou tendenci, jinak se to utluče jako komáři o žárovku,“ prohlásil Wilda. Tvářil se zarputile a vůbec dával najevo, že ho vlastně unavuje mi něco tak jednoduchého vysvětlovat. Bezdůvodně. Takové věci člověk přeci ví, i když je právě takto zrovna neformuluje.
„Jistě. Až sem to chápu, ale potom je to už mírně řečeno přitažené za vlasy. Nemyslíš?“ nahrál jsem si dobrovolně na smeč.
„Za vlasy přitaženej seš ty!“ řekl upjatě. Kriticky si mě změřil a pokračoval: „Učit se musíš pořád. Vývoj jde dál. Chce to šlapat s ním. Kdo se spokojí s tím, co už poznal - je mrtvej.“ Odmlčel se. Zřejmě potřeboval, aby myšlenka dostala váhu. Nedostala. I tohle jsem věděl. Co jsem nevěděl a nechápal; bylo jak to dělá, že prochází zdí. Ano. Přesně tak. Dokázal projít čímkoli. Prostě a jednoduše využil mezer mezi atomy. Tedy jednoduše to zní, ale zkuste si to. Byl jediný, kdo věděl jak na to. A já byl jediný, kdo to o něm věděl. Chtěl jsem to taky umět. Pochopitelně. Jenže on mi to nějak nemohl pořád vysvětlit. Bylo to pro něj natolik triviální, že místo principu jak - deklamoval pouze nějaké poučky. K zbláznění. Trvalo asi měsíc, než se uvolil přistoupit k praktickému cvičení a to tedy stálo za to. U něho doma, v obývacím pokoji.
„Začneme s něčím lehčím,“ zaveršoval vesele. Držel plastové umyvadlo plné vody. Postavil ho na koberec a já zjistil, že neobsahuje jenom vodu, ale podle ropné skvrny na hladině pravděpodobně i benzin.
„Tě pic!“ uklouzlo mi, ale to Wilda již poklekl k umyvadlu a povídá:
„Dělej co já. Nemám tolik času.“ Na tato slova vnořil ruce do umyvadla. Přiklekl jsem a umístil svoje ruce vedle jeho asi pět čísel nad hladinu. „Cítíš to?“ řekl.
„Ne.“
„Seš blb.“
„Nejsem, jenom nevím, co mám cítit.“
„To je základ a ty nevíš. Ruce jsou ve vzduchu a i ten se skládá z atomů. Stejně jako benzin, voda a nakonec i plastik. Tohle musíš cítit. Srovnej svoje atomy s okolními a najdi si cestu. Sleduj.“ Jeho ruce se na okamžik zamžily a vzápětí se bez jakéhokoliv viditelného zavlnění hladiny ocitly pod ní. Pak je zase bez známek sebemenšího zčeření vyjmul. Byly suché. „Vidíš?“ otázal se zbytečně. Nečekal na odpověď a poručil: „Teď ty.“
Potlačil jsem dotazy a pokusil se představit si ty atomy. Zřejmě jsem se do toho představování příliš zabral, neboť jsem ztratil rovnováhu a přepadl do umyvadla. Tekutina rozdováděně vyšplíchla a vyrovnala svoje atomy s atomy koberce.
„Páni, ty seš ale dřevo,“ konstatoval Wilda vrtíc hlavou. „Utři si pazoury a pojď to zkusit znova. Já tě povedu.“ Použil jsem ručník a znovu zaklekl k umyvadlu. Konečně jsem se cítil jako blb.
„Cítím se jako blb,“ oznámil jsem mu, aby to taky věděl. Přikývl.
„Soustřeď se na úkol,“ řekl. „Ať to k něčemu jde.“ Klekl si naproti mě. Levou ruku položil na moji pravou a svoji pravou podstrčil pod mou levou. To jsem musel komentovat.
„Jako dva homosexuálové. Že!?“
„Soustřeď se a nekravni,“ napomenul mě. A pak jsem to zažil. Jakmile se jeho ruce dotkly mých, spatřil jsem vnitřním zrakem celou tu stavbu. Atomy vypadaly jako chlupaté kuličky. Tvořily molekuly a ty zase řetězce, jenže všude kolem bylo spoustu místa. Zpočátku mě Wilda vedl, ale pak se odtáhl (podoben zhrzené milence) a já pronikal dál. Odsunul jsem atomy benzinu i vody. Rozeznal atomy plastiku i s jeho řetězci molekul, které mi byly vtloukány do hlavy při hodinách chemie, až jsem konečně proklouzl strukturou železobetonu, čímž jsem se ocitl v ložnici bytu o patro níž. Lehce oděná žena začala ječet. Leknutím jsem nechal atomy kde jsou a dopadl jí k nohám. Škoda, že zrovna na tomto místě se nacházel psíček. Nestačil ani ňafnout. Páteř křupla jako upuštěné vajíčko a vzápětí se kolem nešťastného tvorečka za doprovodu odporných zvuků roztekly jeho vnitřnosti. Intenzita jekotu dosáhla meze bolesti. Věci dostaly spád.
Zrovna jsem se zaměstnával oddělováním atomů pozůstatků psíčka od atomů mého obleku a přitom již zvolna vstával, když se do místnosti vřítila další postava. Bylo to trochu jako na divadle. Aktér - manžel pouze ve slipech, které obepínaly nehorázně velké a stejně nehorázně chlupaté břicho, vyběhl na scénu. Ozbrojen. Mohutným kladivem. To momentálně již se zlověstným svistem rapidně umenšovalo vzdálenost mezi ním a mou hlavou. Zůstaly mi jen zlomky sekund, ale stačil jsem to. Atomy železa s příměsí vanadu sklouzly podél atomů mého mozku. Muž následoval kladivo jako toreador. Ve chvíli kdy mé tělo již pronikalo podlahou místnosti do sklepních prostor, utichl, po předcházejícím zlověstném puknutí, ženin jekot. Úder jí zarazil nos hluboko do lebky, kde vzniklý tlak doslova katapultoval utržené oční bulvy, které prosvištěly kolem zděšeného manžela a rozprskly se na květovaných tapetách. Části mozku následující oči neulétly ani polovinu jejich vzdálenosti. S tlumeným čvachtnutím skončily na koberci. Já skončil na hromadě uhlí. Prošel jsem uzamčenými plaňkovými dveřmi a vyběhl ze sklepa do chodby. Rychle kolem bytu, kde se pro změnu opět ozýval jekot (toho chlápka) a o patro výš jsem zazvonil na Wildu. Když otevřel, povídám:
„Zavolej policii!, člověče. Ten soused pod tebou zabil manželku kladivem.“
„Jistě. Až sem to chápu, ale potom je to už mírně řečeno přitažené za vlasy. Nemyslíš?“ nahrál jsem si dobrovolně na smeč.
„Za vlasy přitaženej seš ty!“ řekl upjatě. Kriticky si mě změřil a pokračoval: „Učit se musíš pořád. Vývoj jde dál. Chce to šlapat s ním. Kdo se spokojí s tím, co už poznal - je mrtvej.“ Odmlčel se. Zřejmě potřeboval, aby myšlenka dostala váhu. Nedostala. I tohle jsem věděl. Co jsem nevěděl a nechápal; bylo jak to dělá, že prochází zdí. Ano. Přesně tak. Dokázal projít čímkoli. Prostě a jednoduše využil mezer mezi atomy. Tedy jednoduše to zní, ale zkuste si to. Byl jediný, kdo věděl jak na to. A já byl jediný, kdo to o něm věděl. Chtěl jsem to taky umět. Pochopitelně. Jenže on mi to nějak nemohl pořád vysvětlit. Bylo to pro něj natolik triviální, že místo principu jak - deklamoval pouze nějaké poučky. K zbláznění. Trvalo asi měsíc, než se uvolil přistoupit k praktickému cvičení a to tedy stálo za to. U něho doma, v obývacím pokoji.
„Začneme s něčím lehčím,“ zaveršoval vesele. Držel plastové umyvadlo plné vody. Postavil ho na koberec a já zjistil, že neobsahuje jenom vodu, ale podle ropné skvrny na hladině pravděpodobně i benzin.
„Tě pic!“ uklouzlo mi, ale to Wilda již poklekl k umyvadlu a povídá:
„Dělej co já. Nemám tolik času.“ Na tato slova vnořil ruce do umyvadla. Přiklekl jsem a umístil svoje ruce vedle jeho asi pět čísel nad hladinu. „Cítíš to?“ řekl.
„Ne.“
„Seš blb.“
„Nejsem, jenom nevím, co mám cítit.“
„To je základ a ty nevíš. Ruce jsou ve vzduchu a i ten se skládá z atomů. Stejně jako benzin, voda a nakonec i plastik. Tohle musíš cítit. Srovnej svoje atomy s okolními a najdi si cestu. Sleduj.“ Jeho ruce se na okamžik zamžily a vzápětí se bez jakéhokoliv viditelného zavlnění hladiny ocitly pod ní. Pak je zase bez známek sebemenšího zčeření vyjmul. Byly suché. „Vidíš?“ otázal se zbytečně. Nečekal na odpověď a poručil: „Teď ty.“
Potlačil jsem dotazy a pokusil se představit si ty atomy. Zřejmě jsem se do toho představování příliš zabral, neboť jsem ztratil rovnováhu a přepadl do umyvadla. Tekutina rozdováděně vyšplíchla a vyrovnala svoje atomy s atomy koberce.
„Páni, ty seš ale dřevo,“ konstatoval Wilda vrtíc hlavou. „Utři si pazoury a pojď to zkusit znova. Já tě povedu.“ Použil jsem ručník a znovu zaklekl k umyvadlu. Konečně jsem se cítil jako blb.
„Cítím se jako blb,“ oznámil jsem mu, aby to taky věděl. Přikývl.
„Soustřeď se na úkol,“ řekl. „Ať to k něčemu jde.“ Klekl si naproti mě. Levou ruku položil na moji pravou a svoji pravou podstrčil pod mou levou. To jsem musel komentovat.
„Jako dva homosexuálové. Že!?“
„Soustřeď se a nekravni,“ napomenul mě. A pak jsem to zažil. Jakmile se jeho ruce dotkly mých, spatřil jsem vnitřním zrakem celou tu stavbu. Atomy vypadaly jako chlupaté kuličky. Tvořily molekuly a ty zase řetězce, jenže všude kolem bylo spoustu místa. Zpočátku mě Wilda vedl, ale pak se odtáhl (podoben zhrzené milence) a já pronikal dál. Odsunul jsem atomy benzinu i vody. Rozeznal atomy plastiku i s jeho řetězci molekul, které mi byly vtloukány do hlavy při hodinách chemie, až jsem konečně proklouzl strukturou železobetonu, čímž jsem se ocitl v ložnici bytu o patro níž. Lehce oděná žena začala ječet. Leknutím jsem nechal atomy kde jsou a dopadl jí k nohám. Škoda, že zrovna na tomto místě se nacházel psíček. Nestačil ani ňafnout. Páteř křupla jako upuštěné vajíčko a vzápětí se kolem nešťastného tvorečka za doprovodu odporných zvuků roztekly jeho vnitřnosti. Intenzita jekotu dosáhla meze bolesti. Věci dostaly spád.
Zrovna jsem se zaměstnával oddělováním atomů pozůstatků psíčka od atomů mého obleku a přitom již zvolna vstával, když se do místnosti vřítila další postava. Bylo to trochu jako na divadle. Aktér - manžel pouze ve slipech, které obepínaly nehorázně velké a stejně nehorázně chlupaté břicho, vyběhl na scénu. Ozbrojen. Mohutným kladivem. To momentálně již se zlověstným svistem rapidně umenšovalo vzdálenost mezi ním a mou hlavou. Zůstaly mi jen zlomky sekund, ale stačil jsem to. Atomy železa s příměsí vanadu sklouzly podél atomů mého mozku. Muž následoval kladivo jako toreador. Ve chvíli kdy mé tělo již pronikalo podlahou místnosti do sklepních prostor, utichl, po předcházejícím zlověstném puknutí, ženin jekot. Úder jí zarazil nos hluboko do lebky, kde vzniklý tlak doslova katapultoval utržené oční bulvy, které prosvištěly kolem zděšeného manžela a rozprskly se na květovaných tapetách. Části mozku následující oči neulétly ani polovinu jejich vzdálenosti. S tlumeným čvachtnutím skončily na koberci. Já skončil na hromadě uhlí. Prošel jsem uzamčenými plaňkovými dveřmi a vyběhl ze sklepa do chodby. Rychle kolem bytu, kde se pro změnu opět ozýval jekot (toho chlápka) a o patro výš jsem zazvonil na Wildu. Když otevřel, povídám:
„Zavolej policii!, člověče. Ten soused pod tebou zabil manželku kladivem.“
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
moths- 0 bodů
- 12 komentářů
- 0 hodnocení
- 05. července 2007, 02:02
- 2390 zobrazení
- 0 oblíbené
-
