Pohádka

            Za devatero řekami, devatero horami, devatero lesy, devatero moři, devatero humny, žil byl kdysi dávno drak, který ležel na svém bájném bohatství a střežil ho. Co chvíli mu nějaký král vnucoval nějakou rozmazlenou princeznu. Ale to nebylo nic pro tohohle draka, byl to vegetarián a měl rád samotu a klid. A to ještě netušil, že za devatero řekami, devatero horami, devatero lesy, devatero moři, devatero vískami, bylo království a v něm král s nejrozmazlenější princeznou pod sluncem. Král si s ní už nevěděl rady a když si jednoho dne zamanula, aby jí koupil Slunce, protože má ve své komnatě přítmí, rozhodl se, že by potřebovala jeho malá princeznička dostat trochu zavyučenou. A tak ji jedné noci, když spinkala ve své zlaté, diamanty vykládané postýlce, popadli královští sluhové a strčili ji do pytle a ten odnesli králi. Ten bez váhání rozhodl, že ji odvezou do sluje k drakovi. Ten si s ní jistě poradí. Jak rozhodli, tak učinili. Ani se nenadáli a princezna už ležela zavázaná v pytli před drakovou slují.
            Ráno, když se drak probudil a uviděl záhadný pytel před svým domovem, celý zvědavý ho vtáhl dovnitř. Když jej ale rozbalil, nečekalo ho milé překvapení. „No to snad ne, další princezna!“ Vzdychl si nešťastně drak. Ale to neměl dělat, v tom okamžiku princeznu probudil a ta ihned začala ječet na celou jeskyni o pomoc. Poté si ale uvědomila, že to nemá žádnou cenu a raději se rozhlédla, kde že to vlastně je. Drak se nestačil ani rozkoukat a vzpamatovat z toho šoku a princezna ihned zpustila: „To snad není pravda, jaké čuně to tady bydlí?!“. V tom se drak rozčílil a docela podrážděným hlasem odpověděl: „Jaképak čuně princezničko, já jsem prosím drak Belfegor a nejsem zvyklí na nějaké sekýrování. Tak se koukej sbalit a běž tam, odkud jsi přišla!“. Drak si říkal, že tím princeznu určitě vystraší a ta uteče a nikdy už o ní neuslyší. Ale to neznal princeznu Krasomilu. Viděl na jejím zamračeném pohledu rozčílení a to ještě netušil, co ho čeká. V tom princezna spustila: „Jak si to představuješ? Tady se neuklízelo nejméně tisíc let. Já jsem princezna Krasomila, abys věděl a teď budeš poslouchat mě! Takže za prvé - mám hlad! Za druhé - koukej si tu po sobě uklidit! Za třetí - chci svou komnatu a postýlku! Za čtvrté – chci koupelnu! Za páté – na záchod budeš chodit ven! Za šesté - …. Za padesáté-osmé… Hm…. No to by mohlo být asi vše.“  Drak se na princeznu chvíli nevěřícně díval s otevřeným chřtánem. A v duchu se utěšoval myšlenkou, že si princezna dělá legraci. Ale po čase zjistil, že to legrace nebyla.
            Za několik dnů byla jeskyně k nepoznání uklizena, i Mr.Proper by mohl závidět. Ale princezna stále nebyla spokojena. Drak byl z Krasomily na konci svých psychických sil. Rozhodl se, že na jeskyni vyvěsí ceduli s nápisem „Daruji útulnou jeskyni s pokladem, když si pospíšíte, dostanete BONUS! A to vše zcela ZDARMA!“. Drak byl svým nápadem nadšený, jen doufal, že se nikdo nebude ptát, co je zač ten BONUS! Uteklo několik týdnů a drak pozvolna ztrácel naději na vysvobození. A začal přemýšlet o tom, že by podal inzerát do Praktické dračice,  Střely nebo Divokého Jima. V tom ale spatřil prince na bílém jednorožci. Dělal, že spí a doufal, že si princ všimne jeho výhodné nabídky. Princ ale spatřil jen draka. Vytasil na něj svůj meč. V tom se drak zvednul. Princ se k němu rozeběhl a s válečnou písní na rtech se pokusil drakovi setnout jeho jedinou hlavu. Drak na prince nechápavě koukal, ale nechal ho, ať si hraje. Když se ovšem princův meč rozlomil v půli o pověstné dračí šupiny, promluvil na něj drak: „Tak už jsi se vyřádil a půjdeme rovnou k věci. Chceš tu jeskyni  nebo jo?“ Princ se stále díval na svůj milovaný meč. Ani draka pořádně nevnímal. Až po chvíli si uvědomil, že proti drakovi stojí naprosto bezbranný. Drak se znovu nedočkavě otázal: „Tak co? Chceš jí?“ A ukázal při tom na ceduli u jeskyně. Princ raději nechtěl drakovi odporovat a nabídku přijal. Drak byl nadšený. Měl už před jeskyní připravené kufry pro tuto nádhernou chvíli. Nasadil si na temeno hlavy klobouk, rychle prince seznámil se vším nutným roztáhl svá křídla a odletěl. Princ koukal jako když mu nadloubá. Ale tento stav mu nevydržel přiliž dlouho, protože princezna, která nebyla obeznámena s drakovým plánem, vyběhla z jeskyně ven a začala řvát a komandovat zmizelého draka. Po nějaké době si všimla, že drak není na svém místě před jeskyní a začala se rozhlížet kolem. Když spatřila prince, nebrala si servítky a spustila se do něj: „Co tady děláš vandrovníku, koukej mazat pryč, nebo Tě sežere můj drak!“. Princ, který nebyl z domova na takové chování zvyklý, pocházel totiž z velice chudého království, se na princeznu osočil: „Tak za prvé milá holčičko, nejsem žádný vandrovník, jsem princ Záviš a pocházím z dalekého království. A pokud se jedná o draka, tak ten právě uletěl a daroval mi tuto jeskyni se vším všudy. Očividně měl dost na spěch.“ Princezna nechápavě koukala na prince, ale pak si všimla cedule - vše pochopila, začala plakat a sedla si do trávy. Princ k ní přišel, chytl ji kolem ramen a chtěl ji utěšit. Jenže princezna utekla do sluje. Záviš se zasmušil.
Když vstoupil do jeskyně, byl zprvu trochu opilý při pohledu na zlato a drahé kamení se začal v té kupě přehrabovat. Pak uslyšel pláč a vzpomněl si, proč vlastně do sluje vstoupil. Rychle vstal a začal princeznu hledat. Po chvíli princeznu našel. A ta mu vyprávěla o tom, jak se chovala. Princ pochopil, co drak myslel tím bonusem. Objal Krasomilu a nabídl jí, že ji odveze domů. Ta se ale podívala na prince a řekla: „Víš, já bych raději jela s Tebou, k Tobě do tvého dalekého království.“  Na to princ pověděl princezně o smutném konci jeho království, o které ho připravil jeho hamižný bratr. Krasomila nabídla Závišovi, že by tedy mohli bydlet tady, v jeskyni. Záviš s nabídkou souhlasil. A tak pokud neumřeli, žijí tam do dnes.