Obří broskev

 Kdo z vaší bandy chodil na GČL a kdy?
Ze začátku až na baskytaristu Honzu Klášterskýho chodili na gympl všichni. Martin Anděl, Ondra Hokr, Lucka Lacinová, Jindra Holovská, později se k nám přidali i Vojta Holub a Pavel Zlámal. To jsme se ještě jmenovali Stringbreakers, což nám vydrželo asi do roku 1998. V tý době jsme se na chvilku rozešli a sešli se pak v jiný sestavě. V současný době v kapele hraje z gympláků kytarista Vojta Holub a saxofonista Pavel Zlámal, i když ten je teď zrovna na půlroční studijní stáži ve Finsku. Už aby přijel.

 Jaké máte vzpomínky na období studií na GČL?
Rozporuplný, řekl bych. Potkal jsem na škole spoustu skvělejch lidí, který mě hodně naučili, který mi hodně pomohli. Jana Odehnalová byla úžasná, Helena Paszeková nebo třeba paní Janáčková. Měl jsem rád i enfant terrible, Honzu Kotvalda. Na druhou stranu to byl i docela stres, pamatuju si, jak jsme celá třída stáli před učebnou chemie nebo biologie a půlka se klepala a půlka byla v klidu. Z pana Šlechty jsem měl fakt nahnáno, cukalo mi voko a umiňoval jsem si, že na tohle nikdy nezapomenu. Na ty obavy a strach a nervozitu. Myslím si, že by se člověk bez takovejch pocitů na škole klidně obešel.

Koho napadlo založit kapelu?
Napadlo to mě a Martina Anděla na střeše tátova domu v Jiřího z Poděbrad. Bylo to někdy v srpnu 1994, seděli jsme za komínem a snili si o tom, jak budem dělat takový umělecký hudebně dramatický pásma. A hned jsme začali vymejšlet, co by se s tim všechno dalo províst, kostýmy a projekce a tak, zuřivě jsme zkoušeli a pak celej program předvedli kámošům v rozestavěným strejdově baráku.

 Jak se vám podařilo mezi studenty prorazit a udělat si jméno jako kapela? Co byl takový ten zásadní zlom?
Právě Jana Odehnalová nám domluvila vystoupení 17. listopadu 1994 v gymnazijní tělocvičně, hráli jsme dva sety, každej pro 250 lidí a každej na dvě hodiny. Celý naše protiválečný hudební pásmo tehdy mělo stěží třicet minut, ale rozhodně jsme si takovou šanci nechtěli nechat ujít. A tak jsme zbylou dobu hráli to, co jsme ještě zahrát uměli. Třeba třikrát za sebou. Bylo to legrační a zároveň neuvěřitelně opojný. A všichni tleskali, spousta proto, aby nemuseli zpátky do hodiny, ale řekl bych, že se to pár lidem opravdu líbilo.

 Když jste se na škole "proflákli" jako jakési hudební uskupení, změnil se nějakým způsobem přístup vašeho okolí k vám?
Při tom prvním vystoupení nás tehdy viděla celá škola. Takže asi každej k nám zaujal nějakej postoj. Někoho to nezajímalo a nechal to bejt, někdo jinej z toho měl legraci, někomu dalšímu to bylo protivný, jinýmu se to líbilo. Takže nás občas na chodbě někdo potkal a řekl, že se mu to líbilo, nebo že nám fandí, nebo že to nestálo za nic a že to máme zabalit.
Ale ono se to hodně brzo zase uklidnilo. Lidi, co jsme se jim líbili, nám začali chodit na koncerty. A ty ostatní začali chodit na koncerty kapel, který se líbily zase jim.

 Když objevily první nesouhlasy a nesympatie k vašemu vystoupení, nenapadlo vás úplně  se na to vykašlat?
Tehdy jsme to sice brali ještě hodně osobně a každá negativní kritika nás hodně mrzela. Ale na to první vystoupení byly ohlasy spíš dobrý. Dokonce se kolem naší kapely rozjela v Lípě taková šeptanda a lidi pak chodili čím dál víc. Ale vykašlat se na hraní, to nás nenapadlo. A pokud třeba na chvilku ano, rozhodně to nebylo spojený s kritikou z venku. Lidi si myslej různý věci. Úplně chápu, že se to, co děláme, nemusí každýmu líbit.

Věděli jste už od začátku, co chcete hrát, nebo se to postupně nějak vyvinulo?
Věděli jsme od začátku že chceme hlavně hrát vlastní písničky. To bylo myslím určující.

 Říká se, že dospívající potomci téměř vždycky poslouchají, tudíž i produkují „příšernou hudbu“, pokud se to dá hudbou vůbec nazývat. Jak se vaši rodičové a rodičky stavěli k vaší tvorbě a jak se k ní staví dnes?
Mě oba rodiče v muzice dost podporovali, chodili na koncerty a pomáhali nám. Pokud si dobře pamatuju, všichni si tak trochu říkali, že z toho všeho nějak vyrostem. Nejtěžší to měl asi náš současnej bubeník Tomáš, kterej hrál na bicí s metalovou kapelou svýho bráchy už asi ve dvanácti letech. A jednou přijeli z koncertu pozdě domů, maminka mu bubny zakázala a vyhodila. Poprvý si na ně šáhnul až zase v nějakejch devatenácti. To nám zrovna zmizel hostující  bubeník tři tejdny před koncertem a Tomáše nám přived jeho kamarád na zkoušku přímo z hospody. Sedm let na bubny nehrál, ale během prvních pár taktů bylo jasný, že ho jen tak nepustíme. Takže musel doma nějak vysvětlit, že si zase pořizuje bicí. No a dneska na nás furt naši rodiče choděj a podporujou nás. Máme dobrý rodiče.

Máte nějaký hudební vzor?
Ne, ani ne. Každej z kapely poslouchal něco úplně jinýho. Mluvím teda o tehdejších členech, ale v podstatě to platí i o těch dnešních. Každej vyrůstal na něčem jiným, každej má jiný miláčky.

Dokonce jste už vydali CDčko. Jaký nese název, kdy poprvé spatřilo světlo světa a jak se vám na něm pracovalo?
Těch CDček jsme vydali několik. Asi čtyři nebo pět neoficiálně. To byly ty, na který jsme si sháněli peníze sami. Byly to vlastně spíš takový demáče, ale brali jsme to hodně vážně a dali si s tím hromadu práce. Některý jsme pak vystavili jako mp3 na stránkách (www.obribroskev.cz), aby si naši případný fanoušci mohli poslechnout, co jsme dělali předtím. No a pak jsme po rozsáhlejch personálních změnách zůstali v kapele jenom tři. Já, baskytarista Marek Čermák a bubeník Tomáš Obermajer. Náš kamarád a spolupracovník Marek Lakomý nám tehdy nabídl, že nám dá peníze na desku a my mu je pak vrátíme z prodanejch nosičů. Spolupracovali jsme s vydavatelstvím Good Day Records a jeho šéfem Jirkou Maškem. Dělali jsme na tý nahrávce skoro rok. Oslovili jsme tehdy spoustu hostů, mezi nima třeba banjistu a dechaře Luboše Malinu a nebo zpěvačku Lenku Dusilovou. Oba nám nahráli krásný tracky, vlastně každej, koho jsme požádali o pomoc, nám vyšel vstříc. Deska Vybrané scény z dětského snu vyšla 16. listopadu 2004, den před kapelníma desátýma narozeninama. Takže to byla docela dlouhá cesta. 16. května 2006 vyšlo třípísňový EP a my díky němu našli výbornýho člověka. Lukáš Rychtařík vede malý progresivní vydavatelství Championship Records. A nejen, že nám EP vydal, ale ve spolupráci s ním a producentem Dušanem Neuwerthem (Tata Bojs, Priessnitz) připravujeme novou desku, která by měla být hotová na jaře.

 Trápila vás někdy nervozita? Stalo se vám, že když jste před vystoupením viděli, kolik a jakejch lidí na váš přišlo, přepadl vás strach?
Jak koho asi. Já moc nervózní nebejvám, myslím že ani ostatní to nemají nijak extrémní. Zajímavý to ale bylo, když jsme hráli přes léto 2005 před anetou Langerovou. Chodilo na ni 3 až 5 tisíc lidí a většinou nebyli na žádnou předkapelu zvědavý. Měli jsme 40 minut na to, je přesvědčit, že to není ztráta času. No a před prvníma vystoupeníma to bylo docela náročný, vůbec jsme nevěděli, jak se takovej dav chová. Nakonec to ale dopadlo dobře a třeba v Buchlovicích na Moravě nás lidi přijali opravdu skvěle. Byla to úžasná energie od takový masy.

 Pomáhal vám v začátcích nějaký "zkušenější umělec", nebo jste to rozjeli sami a až časem se dostali k někomu, kdo by vám byl schopen poskytnout konstruktivní a "profesionální" kritiku?
Ze začátku jsme to docela dlouho rozjížděli sami. Je jasný, že nám do toho občas někdo vzdělanější přinesl nějaký důležitý podněty, můj tehdejší učitel kytary, Honza Suchý, nás tak z povzdálí sledoval a občas pomohl nějakou radou. Ale byli jsme taky dost tvrdohlaví a moc jsme si do toho mluvit nenechali. Hodně nás pak ovlivnil až kontakt s kytaristou Martinem Ledvinou, kterej nám hodně pomohl a s kterým jsme spolupracovali i hráli. Má vlastně velkou zásluhu na tom, že jsme se rozhodli podnikat výjezdy mimo Lípu, produkoval některý naše nahrávky. Nakopnul nás dobrým směrem, otevřel nějaký dveře, na který bychom si asi sami netroufli. To bylo kolem roku 2002 a 2003. Hodně se za nás postavili a pomohli nám právě Luboš Malina, Lenka Dusilová nebo Štěpán Smetáček.

V čem vidíte výhody a nevýhody ve fungování kapely při studiích na střední, oproti pozdější době?
Výhody jsou jasný. Byli jsme víc spolu. Pak jsme se rozprchli na školy a teď je to tak, že já a klávesista Olga Matoušková žijeme v Praze, bubeník Tomáš a baskytarista Mári v Lípě, Vojta ve Skalici a Pavel Zlámal normálně studuje v Brně. Když teda zrovna není ve Finsku. Takže jezdíme na zkoušky střídavě do Lípy a do Prahy a nevidíme se tak často, jak bychom rádi. Ale zase nemusíme psát žádný domácí úkoly, což mě vždycky strašně čílilo. Místo toho můžem po práci cvičit nebo pracovat na novejch věcech. A nebo hrát. Což je rozhodně výhoda toho, na škole nebejt. :)

Co se u vás za tu dobu, co jste GČL vyšli, změnilo?
Během těch dvanácti let odešli kromě mě všichni, kdo se mnou v kapele začínali. Ale už skoro deset let hrajeme víceméně s takovým stabilním jádrem a už  jsme toho zažili taky docela dost. Poslední dobou hrajeme častěji v Praze, než v Český Lípě, i když i tady je už konečně kde hrát. Měli jsme možnost spolupracovat se spoustou úžasnejch lidí. Změnilo se toho naštěstí hodně. Kdyby všechno zůstalo stejný, už bysme se tady neměli o čem mluvit, žejo.

 Sledujete stále hudbu vznikající na GČL? Chodíte na koncerty?
Já teď do Lípy jezdím akorát na zkoušky, jednou, dvakrát do měsíce. Teď když nahráváme v Praze tak ani to ne. Takže jsem tu scénu kolem Gymplu trochu prošvih a moc se v ní neorientuju. Ale hráli jsme s některejma kapelama v Progresu nebo na Vodním hradě, takže jsem měl možnost je sledovat alespoň z povzdálí. Mám rád lidi z Papír Sklo Plasty, V Tunelu, kde hrál náš spoluzakladatel Martin Anděl. Přišli mi dobrý Red Eye a výbornej je teď projekt lidí kolem Ondry Homoly The Roads. Hodně mě bavili Mo se zpěvákem Radkem Malárem, s těma jsme se docela kamarádili.

Máte nějakou radu/povzbuzení pro skupiny, které dnes na GČL fungují, vznikají, nebo se teprve vzniknout chystají?
Někde by na gymplu měly bejt klávesy Yamaha DX7 po nás, zkuste se po nich podívat, myslím že byly docela fajn. Ale měly příšerně těžkej kufr. Tak si pořiďte lehčí. A hrajte, je to nejlepší, co se tak dá asi dělat. A na nic nečekejte. Strávili jsme několik let v Lípě tim, že jsme čekali, až si nás někdo všimne. Nás si nikdo nevšim, dokavad jsme nevytáhli paty z domu. A i pak jsme museli hodně mávat. A to je asi tak všechno. Myslim, že nikdo z kapel, o kterejch jsem mluvil, takovýhle rady nepotřebuje. Leda snad ty klávesy.

Na otázky odpovídal Canny