Fontána

Fontána

(The Fountain)

USA, 2006, 96 min

Darren Aronofsky

Hugh Jackman, Rachel Weisz, Donna Murphy, Ellen Busrtyn

Dílo Boží a páně Aronofského

Na Fontánu se čekalo velmi intenzivně a velmi dlouho (nutno ovšem podotknout, že pouze v kruzích lidí nějakým způsobem filmově zainteresovaných). Darren Aronofsky na sebe poprvé upozornil černobílým psychem Pi a jeho drogový Requiem za sen figuruje v žebříčkách nejlepších filmů všech dob. Navzdory těmto faktům však proces vzniku Aronofského  vysněného projektu – Fontány – provázely spousty potíží se studii a dlouho to vypadalo, že film vůbec nevznikne. Hlavní role tenkrát měli hrát Brad Pitt a Cate Blanchett, kteří si nakonec (díkybohu) odskočili do Babelu. Zoufalý Aronofsky se dokonce úchylil k netradičnímu řešení a pro případ, že by se mu film nikdy nepodařilo natočit, vydal Fontánu jako comics. Leč zázraky se dějí a Fontána, prohánějící se nyní našimi kiny (respektive pomalu z nich mizící) je toho jasným důkazem. Aronofsky sehnal 35 milionů dolarů, do hlavní role obsadil Hugh Jackmana a svoji ženu (to je novinka, co?) Rachel Weisz a natočil lyricko – epickou filmovou báseň na téma, které je tak těžko definovatelné a uchopitelné a přitom tak evidentní a silné, až z toho mrazí.

Při popisu děje hned vzniká problém. Že se toho ve filmu vlastně příliš mnoho nestane je zcela vedlejší (v jednoduchosti je síla, chcete-li),  mnohem podstatnějším problémem je fakt, zda si člověk, který jde na Fontánu a ví, co ho (byť zcela přibližně) čeká, může vůbec odnést tak intenzivní zážitek a pocit osvícení, jako člověk, jež sedne do sálu a nechá na sebe valit poloabstraktní obrazy bez jakékoliv přípravy. Já osobně jsem se vyvaroval jakékoliv informace o film a do sálu jsem sedal zcela nepřipraven… Proto, pokud chcete, přestaňte na tomto místě číst a na Fontánu si zajděte.

Pro ty, kterým to nedá, nyní tedy jakýsi nástin děje. Fontána má 3 dějové a časové paralely, z nichž všechny pracují se stejnými motivy lásky, zdánlivě marného boje s osudem a hledání bájného Stromu života. V hlavní (resp. té nejnormálnější) dějové linii sledujeme mladého lékaře Toma Crea (Hugh Jackman), který je témř posedlý nalezením léku pro svoji milovanou ženu Izzi (křehounká Rachel Wesz). Izzi ve volném čase píše knihu, v níž (což je druhá linie) španělský Conquistador Tommas (Hugh Jackman), ve jménu Španělska a královny Isabely (Rachel Weisz), hledá v pralesích Jižní Ameriky posvátný strom života, jež má přinést věčný život jemu i jeho milované královně. Třetí, značně neurčitá, abstraktní, lyrická a ovšem zcela odzbrojující paralela sleduje holohlavého muže v pyžamu (jmenuje se Tommy a hraje ho Hugh Jackman) jenž, spolu s polouschlým stromem (což může být Strom života a nebo taky ne) pluje uprostřed veliké průhledné koule po tisíce let napříč vesmírem vstříc Mayskému symbolu smrti a zrození zároveň, pohasínající hvězdě, tzv. Šibalbě.

Chtěl bych-li popsat Fontánu nějakým prostým slovním spojením, řekl bych prostě „geniální“. Rozšafněji řečeno, je Fontána neuvěřitelně celistvou filmovou básní, kde obraz, i zvuk vykazují určité postupy a detaily, pozorovatelné u psaného díla (mluvíme o básni jako o rýmujících se verších, opravdu sem nepočítám depresivní proslovy a výkřiky do tmy). Pravidelnost některých postupů a motivů a jejich aplikace v různých paralelách, která na poprvé může působit až samoúčelně prvoplánově a některých si ani nevšimnete, které však na  podruhé vystupují a spojují se v dokonale komplexní celek, nehledě na to, že samy o sobě jsou po vizuální stránce ztělesněním dokonalosti – záběr, kde divák má pocit, že sleduje letištní plochu se světly na zemi, který se okamžitě změní v normální silnici s pouličními lampami pouhým otočením kamery, protože záběr začal vzhůru nohama, nebo celkové barevné ladění (včetně světel) jsou ještě tak nejevidentnější. Děj neustále balancuje na hranici lyriky a epiky a opakované odskoky k Tommasovi do Španělska a k Tomymu do koule působí jako refrén, k němuž samotný děj básně pomalu směřuje, aby se vše spojilo v naprosto fenomenálním desetiminutovém finále, kde abstrakce, genialita i vizuální efektnost graduje (hudba Clinta Mansella je ve finále snad ještě dominantnější, než hudba Hanse Zimmera v závěrečné 4minutovce na konci Šifry mistra Leonarda) daleko za hranice toho, co známe a co jsme ve filmu kdy viděli. Návštěva kina je proto v tomto případě povinností a pokud mátě nějakého blízkého člověka (přítele, přítelkyni, manžela, manželku), doporučuji jít na film ve dvou. Za rafinovanou vizuální stránkou a zdánlivě komplikovanými narativními postupy se totiž skrývá krystalicky čistý příběh lásky. Tak decentní, jemný a přitom intenzivní a odzbrojující (scéna ve vaně je pravděpodobně vůbec to nejromantičtější, co jsem měl kdy možnost vidět – těžko v životě zažiji něco podobného) a celkově citlivý film aby pohledal. Všechno je to zásluha Hugh Jackmana, který by za svoji trojroli ve Fontáně zasloužil nominaci na Oscara. Po celou dobu naprosto uvěřitelný, jeho herecký projev umírněný, a přitom silný a strhující. Rachel Weisz je tu víceméně spíše do počtu, což ovšem nic nemění na tom, že také její výkon (byť do určité míry stylizovaný) nemá chybu.  

Fontána není film na jedno shlédnutí. Musí se vidět opakovaně, aby si každý divák našel svůj vlastní klíč a rozhodnul se, jestli je to ten pravý. Po prvním shlédnutí jsem byl naprosto uzemněn a nekriticky nadšen a byl jsem proto, v rámci objektivity, poněkud zdrženlivý, co do výroků na (ne)překona(tel)nost Fontány. Nyní, na podruhé, však směle mohu oznámit, že těžko letos bude v kinech lepší film. A 300ka (a CRAZY-Ivan) ať si třeba pukne vzteky.