Rohlíkem se neopiješ, lidskou krví ano

Alkoholový opar se mísil s dýmem z cigaret. Protínala ho monotónní hudba a hlasy desítek lidí. Na baru seděl osmnáctiletý mladík s celým životem před sebou a pomrkával na slečnu, cucající brčkem dvojitý sex on the beach. Všimla si ho už asi před půl hodinou, když se letmo rozhlížela po baru a zahlédla ho, jak ji pozoruje. Cítila na sobě jeho pohled a vynakládala veškeré své soustředění na ovládání sama sebe.
Dnešního večera chtěla zůstat doma. Vůbec neměla v úmyslu vyrážet někam na flám a balit takovéhle koloušky. Jenže musela. V zájmu vlastního přežití.
Pomalu dopíjela svoji sklenici, když před ní přistála nová, plná po okraj. Tázavě se podívala na barmana. „To je pro vás támhle od toho pána,“ ukázal na mladíčka. Podívala se jeho směrem a znovu si ho pečlivě prohlédla. Takhle na první pohled vypadal tak o dva roky mladší než ona. Suverenita z něj přímo sálala, když se zvedal z barové stoličky a přicházel k ní.
„Máš ráda sex on the beach?“ prohodil k ní s okouzlujícím úsměvem na rtech. Projela jí vlna nechuti. Chvíli zaváhala, pak ale nasadila příjemný výraz, odhalila řadu perličkových zubů a odpověděla:
„Nedovedu si život bez něj představit.“
Chlapík se usmál a vyšvihl se na židli vedle ní. „Já jsem Tomáš. Ty?“
„Zora. Kdepak máš přítelkyni?“
„A ty přítele?“
Oba dva se na sebe významně podívali. Oba dva byli sólo. Chvíli ještě pokračovali v rozhovoru, on s ní dál takhle neobratně oplzle flirtoval a ona jeho způsoby napodobovala. Vypadal, že se velice dobře baví a ona se snažila tak vypadat také, i když sotva vnímala, o čem to vůbec mluví.
„Někdy to zkus. Vážně tě to dostane.“ Ani nevěděla, jak k tomu došlo, ale najednou ji líbal.
‚Jakpak by se ti líbilo, kdybych se zakousla do toho tvého hebkého mladého krčku?‘
Cítila, jak se celá třese. Vzpomněla si, kdy tyto pocity zažívala naposledy. Kolik že už je to let?
Jeho paže ji pevně ovinula okolo pasu a přitáhla si ji k sobě. Otevřela oči a zahlédla Ambruse, jak se na ni dívá s výrazem jasně říkajícím, že celou dobu přesně věděl, že k téhle situaci prostě bude muset jednou dojít. A že celou dobu přesně věděl, že se Zora přesně takhle zachová.
‚Ani nevíš, kolik toho máš ještě před sebou. Co všechno tě v životě čeká. Užívej si ho, dokud můžeš, ty blázne. Tolik mladý a ženeš se vstříc smrti?‘
„Ummm!“ odtrhla se od Tomáše. Tvářil se dokonale zmateně: „Heej! Co se stalo? Udělal jsem něco?“
„Ne, nic. Promiň,“ sesunula se za židle na zem, posbírala svůj kabát a kabelku. „Drž se ode mě raději dál, než se ti stane něco špatného,“ prohodila jeho směrem a chvatně se vydala k východu z podniku.
Silná mužská ruka jí pevně sevřela paži. „Co to děláš?!“ procedil zhruba sedmapadesátiletý muž mezi zuby. Vyškubla se mu, propletla se davem a jako duch zmizela ven.
Spěchala domů. Přála si co nejdříve se zabořit do svého oblíbeného křesla, otevřít tu prastarou knihu, kterou znala už i pozpátku a nemuset na nic myslet. Přehodila si přes hlavu kapucu kabátu a spěšně kráčela ulicí. Sem tam potkala nějakého člověka; sklopila hlavu, přitiskla se ke stěně některého z okolních domů a snažila se být pro ně neviditelná.
Čím déle ale takhle šla, tím více z ní vyprchávalo rozlícení z toho, co se stalo v baru, a tím víc cítila únavu. Opírala se o domy teď už ne pro to, aby unikla pohledům kolemjdoucích, ale aby našla oporu. Nohy se jí třásly a držela se na nich jen silou vůle, která s každým dalším krokem slábla.
Sesunula se na zem a snažila se udržet se při vědomí všemi možnými způsoby. Jako by se pomalu propadala do chodníku, topila se v ulici. Na poslední chvíli vždy ale stihla udělat to jedno nemotorné tempo, které pomohlo tonoucímu udržet se o pár vteřin déle na hladině.
Slyšela blížící se kroky. Zvuk tvrdých podrážek a páru dámských podpatků klapajících o kočičí hlavy sílil, až se zastavil před ní. Pohrdlivý ženský hlas pronesl do nočního ticha:
„Vidíte ji? Ubožačka.“
„Ty ji znáš, Maryko?“ zeptal se druhý hlas, protentokráte mužský. A žena, jejíž hlas byl Zoře až nepříjemně známý, odpověděl:
„Ale ano. Je to jedna z těch dívek, co zavrhnou vlastní krev a pak takhle dopadají.“ Naklonila se k ní, až se její dlouhé hnědé vlasy dotkly její tváře a Zora zahlédla rozmlžený obličej třicetileté ženy. „Ale tatínek už je nevezme pod svoje křídla. Po tolika zklamáních. Nechá je chcípnout, víš?“
„Pojď, Maryko. Necháme tu chudinku. Tady za rohem mám takový příjemný byteček…“ znovu se ozval klapot dvou párů nohou a postupně se vytratil.
Byla zase sama.
Sama opřená o tenhle zavšivenej barák.
Sama v téhle uličce. V tomhle městě.
Sama na celém širém světě.
Věděla přesně, o co Maryce jde. Z nějakého nepochopitelného důvodu cítila v Zoře konkurenci, kterou je třeba zničit, což se jí teď celkem vedlo – ne, že by na tom měla přímou zásluhu, ale v našeptávání by se od ní mohla učit kdejaká intrikánka.
Zora cítila, jak ji opouštějí síly. Dělalo jí čím dál větší potíže udržet se v bdělém stavu. Byla zima a na kabátu se jí tvořila jinovatka, od úst stoupaly maličké obláčky páry. Věděla, že neumře. Že takhle oni přeci neumírají. Jen upadne do hlubokého spánku, do kterého upadla už tolikrát a ze kterého se probouzela po neuvěřitelně dlouhé době s minimem sil a s ještě větším hladem, než s jakým se do něj ponořila. Cítila, jak se začíná pomaličku přehupovat přes tu tenoučkou hranici, která ji v tuhle chvíli dělila od stavu beztíže.
Rychlé tichoučké krůčky. Blížily se a v pravidelných krátkých intervalech zvonily o promrzlou silnici. Odhadla vzdálenost. Tak pět metrů? Teď už čtyři. Tři a půl. Neexistuje jiná možnost. Musí to udělat.
Dva metry. Kroky zpomalily. Jeden metr. Přibližovaly se teď velice obezřetně a pečlivě zvažovali každý další tah na žulou dlážděné jednobarevné šachovnici. Půl metru.
Kníknutí.
Psí pláč.
Cítila, jak se jí pomalu vlévá krev do žil a vrací jí potřebnou sílu.

Na chviličku usnula. Probudila se asi o půl hodiny později. Mohlo být něco okolo tří hodin ráno. Ztěžka se zvedla, chvíli se přidržela zdi a pak se po stále ještě nejistých nohách vydala k domovu. Prošla městem až k sídlišťátku, na jehož konci stál jejich dům. Seběhla pár schodů k předním dveřím, které již dlouho nikdo nezamykal a jen ve spěchu proběhla chodbou a imitací obývacího pokoje až ke schodům a rovnou si šla lehnout. Usnula téměř okamžitě. Ještě než se jí to ale povedlo, strhla se v ní lavina pocitů, které se navzájem praly a zápasily spolu o to, který se stane nejvýraznějším a v nastalém emocionálním zmatků vůdčím a rozhodujícím. Ačkoli si to v tu chvíli neuvědomovala, tenhle souboj měl rozhodnout o celém zbytku jejího života.

Ozvalo se hlasité bouchání, které ji drasticky vrátilo do reality. Zblízka jí do obličeje dýchal Gyarmathi a tvářil se nesmírně důležitě: „Tohle je to poslední, co pro tebe dělám. Ber nebo nech být. V tom případě víš, co tě čeká.“ Obličej se odtáhl a Gyarmathi zmizel.
Posadila se a rozhlédla se po místnosti. Ve dveřích stál Tomáš. Šokovaný. Vyděšený. Zmatený. Tohle bylo zřejmě poprvé, co viděl podobnou scénu mimo filmové plátno.
„Ty… ty… ty jsi…“ Omdlel.
Vstala a přistoupila k jeho bezvládnému tělu. Vzpomněla si na to, když ona byla v jeho věku. Nikdy neměla hlavu plnou ideálů a vizí o skvělém životě. Vlastně už tenkrát si na svět ráda zabrblala. Ve své podstatě si ale užívala. Kdyby věděla, co přijde o dva roky později, užívala by si života víc, pila by z poháru žití plnými doušky. Jenže to ona už nemůže.
Ale on tu možnost má! Je přece tolik nefér mu teď všechno vzít.
„Vzpomeň si na to, jaké to bylo naposled,“ o tvář se jí otřel Ambrus. Myslela, že odešel? Evidentně zůstal. „Jaký to byl pocit, když jsi naposledy jedla.“
‚Jedla jsem přece před chvílí. To mi stačí.‘
„Víš moc dobře, že nestačí. Jen tě to vybudilo. Připomnělo ti to, jaké to je, zase se krmit.“
‚Ne, to ne.‘
„Viděl jsem tě v tom baru. Moc dobře jsem tě sledoval. Jak ti plály oči. Jak sis to užívala.“
‚Ne, to není pravda. To není pravda!‘
„Vzpomeň si na tu sílu, jakou jsi měla. Líbila se ti, ne?“
Zavřela oči a snažila se ho ignorovat. Ten hlas jí ale rezonoval v hlavě, vpíjel se jí do mysli a měl drtivý dopad na celé její vědomé já. „Vezmi si ho. Vím, jak moc si ho chceš vzít a zase cítit život.“
‚To přece není život… to není, a ty to víš.‘ Nemluvila. Křičela celá její mysl a on to slyšel.
„Ta síla! Co všechno dokážeš. Máš na něj přece chuť. Je mladý a krásný, co víc by sis mohla přát?“
‚Právě, že je mladý. Nechci mu brát život.‘
„Nemusíš přece pít do dna.“
„Ne! Nikdy nedokážu někomu udělat to, cos udělal ty mně. Nikdy!“ vykřikla z plných plic a vysílením z tohoto náhlého náporu emocí spadla na zem. Klečela vedle Tomášova těla a dívala se, jak se mu pomalu zvedá a zase klesá hrudník. Znovu a znovu, při každém nádechu. Jak se mu průvanem chvějí drobounké chloupky na krku…
„Najez se, máš přeci hlad. Je to naše přirozenost. Najez se, máš ho tu před sebou připraveného, tak na co ještě čekáš?“
Přiblížila svoji hlavu k jeho. Dýchla mu na krk. Najednou cítila obrovskou touhu, zároveň ale odpor. Tvar čelisti se jí pozměnil, zuby se přeskupily. Stačilo jeho krk letmo pošimrat zoubky a uvolnila se první kapka. První kapka lidské krve po tolika desetiletích. Nepotřebovala už dalšího nabádání. Našla si tepnu, ze které začala v pravidelných intervalech stříkat krev.
Čas krmení nadešel.