Miláčku, dnes je 11. prosince. Což nevíš, co to znamená?

Tohle byl obzvláště těžký den. Všechno co mohlo, se pokazilo, a tak odcházel z práce v pozdních večerních hodinách. Na telefonu pípala už nejméně šestá smska od Lucie, která na něj čekala s večeří. Copak jí nevolal, že se opozdí? Ona ale na dnešku strašlivě bazírovala, hrozně jí na dnešním večeru záleželo. Nevěděl proč. A v tuhle chvíli ho to zajímalo ještě míň, než před dvěma hodinami, kdy byl o něco méně unavený a psychicky zničený, než je teď.
Dálkové odemykání auta zapípalo a světla na Yarisu dvakrát blikla. Necítil se zrovna dvakrát schopný dojet těch pitomých pět kilometr přes celé malé městečko až domů, ale co mu zbývalo. O autobusech v tuhle denní dobu si mohou nechat jen zdát.
Světla na semaforech mu málem vypálila tři velké skvrny do lebky. Hlava mu třeštila a vzhledem k tomu, že seděl, si jeho tělo myslelo, že je čas k regeneraci, vhodná chvilka na to, aby vypnulo. Sám se divil, že ho olověná noha na plynu nezavedla do středu některé z pouličních lamp. Aby tomu nebylo málo, když přijížděl k domu, i ty poslední lampy vypověděly službu a celou čtvrť zalila tma.
S obtížemi našel správný klíč a bylo zapotřebí notné dávky intuice, aby se trefil do zámku. Světlo v chodbě nerozsvěcel. Po celém dni stráveném v krutém svitu zářivek neměl náladu na světlo náladu.
Lucie to ale viděla jinak. Záblesk ho na moment oslepil a vytepal mu do hlavy pěkně velké žhavé místečko. „Ahoj, miláčku,“ zakvílel, ruce se tisknouc k očím.
„Hm, ahoj. Mohl bys mi říct, kolikátého dnes je?“
„Kolikátého? No… desátého prosince?“
„Ne, není desátého, je jedenáctého,“ její hlas s každým dalším slovem přibíral na ostrosti.
„Jedenáctého? To je asi fajn, ne?“ bezmocně se odpotácel do kuchyně a zhroutil se na židli.
„Ano, bylo by to fajn, kdybys nepřišel domů v půl dvanácté. A zrovna dneska!“„Eeee?“ začalo mu pomalu svítat. Pokusil se otevřít oči. Úzkou škvírkou mezi řasami viděl na stole dvě dohořívající svíčky a dva talíře studené večeře – jeden rozňahňaný, druhý netknutý. „Nojooo. Jedenáctého.“ Věděl, že je tohle datum něčím významné. Jen si zaboha nemohl vzpomenout, čím.
„Ano, jedenáctého. Jedenáctého PROSINCE!“ poslední slovo přímo vyštěkla. Když nezahlédla v jeho tváři – kterou beztak téměř neviděla – minimální známku nadšení, rozlíceně dodala: „Přece naše VÝROČÍ!“
„Jooo. Nojo… Výročí. Krásných,“ v duchu si to odpočítal na prstech: „Dvacet. Krásných dvacet měsíců spolu, že?“
Chladně se usmála: „Dvacet jedna.“
Lucie razila teorii, že je daleko lepší slavit výročí každý měsíc. Jednak se na to nezapomíná tak snadno – jedenáct se prostě vryje do paměti a ty dva to donutí, aby na sebe mysleli neustále, čím tomu druhému udělají radost. Ale slavit jednou za rok? Na to se zapomene s ohledem na to, kolik měsíců celý rok má a kdy si na nějaké výročí člověk ani nepomyslí. Navíc Lucie milovala dárky.
A protože Marek věděl, jako moc Lucie miluje dárky a protože i on ji kdysi miloval přinejmenším stejně tak, jako ona jeho prezenty, čas od času nakoupil nějaké ty drobnosti do zásoby a měl zase na pár měsíců pokoj.
„Miláčku, nemysli si, že jsem na to zapomněl. Tady pro tebe něco mám,“ zvedl se a s vypětím sil se odkodrcal do ložnice. Ze zásuvky s ponožkami vytáhl v ozdobném papíře zabalenou malou krabičku s velkou stuhou. „Hezké výročí a promiň, že jsem tě nechal tak dlouho čekat,“ políbil ji na tvář a předal jí dárek. S ledovým klidem a naprosto neutrálním výrazem to rozbalila. Dvě nádherné náušnice posázené třpytícími se narůžovělými kamínky.
Usmála se a políbila ho na ústa. Krátce a neosobně, jako by se líbala s plyšovým psem své mladší sestry. „Děkuju, miláčku. Já ti uvařila večeři, ale už vystydla. Ohřej si ji, ano?“ mlaskla mu ještě jednu pusu na tvář, přeběhla k šatníku a začala z něj vyhazovat jednotlivé šaty, sem tam si nějaké zkusila a pohledem do zrcadla zhodnotila, jestli je může nosit k novým náušnicím.
On se odebral do sprchy a vychutnával si ten klid, jaký mu přinášely pramínky vody ovíjející jeho znavené tělo. Ztěžka dopadl do postele a okamžitě usnul. Jen doufal, že Lucii jásání nad dárkem a rabování šatníku dostatečně vyčerpá, aby po něm dnes v noci už nic nechtěla.