Pomníček

Literatura > Poezie

Pomníček

Cítím se být,
cítím se,
chci žít.

Mám krev, mám tělo,
mám vědomí, co by bdělo,
má mysl prahnouc po němotě,
zůstal jsem sám, osamotě.

Ten pocit, trýznivý, podlý
bolí, trápí jako nůž do srdce bodlý.

Tváří v tvář,
životy mař si, mař.
Stavitel lidí, moře, světa,
skázu i naději do očí vmetá
jako sníh z nebe padlý rázem.

Zahrabávají tě hluboko pod zem.

Jen teď já,
moje mysl, jen má.

Vše je lež.
Jen vše je jeho,
není pravda též,
z mramoru prolhaná stavba toho,
kdo k sobě nás volá,
jak kočka kotě, jež se toulá.

Není má vůle, nemohu nic.
Nemohu chtít, nemohu být,
snažím se, ať snažím se sebevíc,
bezmocně bojovat,
v bláťe přerostlých pijavic.

V kaluži krve se střepy vzpomínky,
červený odraz, zůstane jen maminky.

Budeš dál, tesám z kamene
budeme dál,tesám pro tebe.
z horniny vyvřelé, jako slza na víčku
zhotovím ti nebe,
pro tvoji dušičku.