Nesnáším Tě...

Nesnáším Tě…

Nesnáším tě, ty můj stíne, stíne plnej vzpomínek,

vzpomínek, zla a přeludů...

lásky, něhy, osudů….

proč mě honíš, trápíš, mučíš, zároveň i vzrušuješ?

Seš mi v patách, cítím to, nekonečná temnota,

páchneš, smrdíš, voníš touhou…

Touhou po mém těle,

chceš ho dostat,

dostat ke dnu, koukat na něj shora…

Oči koukaj na mý tělo, jsou vlhký, chladný…bez citů…

Chtěj mě zabít, dát do hrobu,

zahrabat a zapomenout…

Nesnáším tě ale chci tě, jsi přece má opora,

proč se bránit, něžné smrti…

Stín mě vidí, vnímá, cítí, následuje kudy jdu…

Táhne někam, mimo všechny,

dovedl mě k útesu…

Pozoruje moje oči, pohyby a myšlenky,

chci ho…on mě…blíží se,

ruku ke mně natahuje, cítím jeho dech…

vzrušuje mě zápach smrti,

který z něj tak sálá…

Navzájem se pozorujem, čekáme co nastane,

jeho ruka položí se jemně na mé rameno…

Prudká rána na mou hruď, nečekaně přistane,

padám dolů, pryč ze světa…

Vnímám zvuky, vnímám nebe,

skála můj pád „zabrzdí“…

Temný výkřik vydere se…rozléhá se po skalách…

kosti praskaj, krev se line,

z těla mého rudou krví pokrytého…

Záblesk světla osvítí mě, naposled stín zahlédnu..

Tvář má zkřehlou, plnou citů, které ke mně cítil,

chtěl mi pomoct, udělal to, spokojen s mým osudem…