Tichá pošta

-

.
.
.
.
.
.
.
.
.
No říkal jsem si že chci něco říct.:)
Hmmm...
Zatím dobrý.:D
.
.
.

.
.
.
.
.
.
Co tam asi bude? :)
:D
.
.
.
.

.
.
.
.
.

.
.
.
.
Hmmm
Ať to vezmeš za jakýkoliv konec.. ..pořád z toho vychází singularita.
A uvnitř singularity si můžeš s naprostým klidem položit otázku.
Od příčiny k následku? A nebo je to úplně jinak? :)
.
.
.
.

.
.
.
.
.
.
Průměrný člověk se ráno vzbudí a první co udělá.. ..pokládá svět.
Zní to jako nesmysl?
:)
.
.
.

.
.
.
.
.

.
.
.
Mám tu pozvání.:)
.

.
.
.
.
.
.
.
Belle Isle USA, 2012
.
.
.
.
.

.
.
.
Miluji ten pohled.
Pohled z hráze přehrady, do údolí.
Na zdejších mapách tohle dílo není k nalezení.
Propast lemovaná skalami, které jsou porostlé borovicemi.
Zase je tu liduprázdno.. ..klid.
Slunce se opírá do krajiny a pod přehradou je vápencové dno.
Plul jsem tam na člunu, mezi vysokými vápencovými útvary.
Voda.. ..modro zelená a čistá.
Proplouvání mezi pilíři vápencových skal je klidné.. ..obzvláště v tomto krásném počasí.
Vím že za pár pilíři je jeskyně.
Tajemné ústí labyrintu který je vysoko na kopci.
V hustém borovicovém lese je stavba, která připomíná studnu. Je dobře skryta.
Kdysi dávno jsem tudy sestoupil do hlubin. Chodby ústí v několika patrech a na člověka padá taková zvláštní tíseň.
Vstoupit do některé z těchto chodeb, bylo vykročením do neznáma.
Je to ten pohyb v před, který je obětováním tísně a odměnou za každý krok, je stav dokonalého naplnění.
To je klid.
.
.
.

.
.
.
Podívej.. ..tolik možností.
Kráčím po kolena v mořské vodě a pod chodidly, cítím každý oblázek.
Není tu písek.. ..pouze oblázky v chladné, křišťálově ćisté vodě.
Hejna různobarevných rybek.. ..vánek ve vlasech.
Není tu živáčka, jen moře a vysoký podemletý svah, který je prorostlý vysokou travou, která se vlní ve slaném vánku.
Jediná věc která připomíná nějaký dotek civilizace, je za zády.
Obrovská černá ponorka, vyvržená na břech.
Znám její útroby.. ..nepodobá se to ničemu z toho, co vyprodukovalo tohle století.
Nezajímá mne.
Není důležitá.
.
.
.

.
.
.
Seven years ago.
.
Stál na kopci v krajině ponořené do chladné mlhy.
Nesvítilo sluníčko.. ..bylo to takové docela sychravé počasí ale nebylo cítit chlad, ba ani bolest, ani pocit nenasycení.
Dokonalé splynutí s krajinou a podmínkami, které v ní panovaly.
Nasával svěží vzduch.. ..hlava byla naprosto čistá.
Lehce se postavil na špičky a pomalu se vznesl do vzduchu.
Zvolna proplouval mlhou, až jeho pozornost upoutal stožár elektrického vedení. Bylo to jako objevit cestu v prostoru.. ..něco co má směr. Jak proplouval kolem drátů vedení,

pozoroval že jsou obaleny jinovatkou. Nepřibližoval se k nim, pouze následoval zvolený směr. Bylo zřejmé že povedou k městu.
A opravdu po nějaké chvilce se mlha začala vytrácet a objevilo se město. Velice zvláštní město, čisté s převahou bílé. Slunce se opíralo do architektury odhalující vnitřní

infrastrukturu. Železniční nadjezdy které se nořily do budov. Klenuté prvky, chodníky, vysoké budovy, kaskády.
Byl ve městě a proplouval mezi pilířem, poblíž nadzemní dráhy. Ano.. ..mohl by ho srazit vlak ale město bylo klidné. Působilo opuštěným dojmem i když tomu tak nebylo. Pomalu

se snášel níže, pod sluncem prozářenou konstrukci mostu a zjevně, pouze tak z rozmaru, prolétával různými prvky které architektura nabízela.
Až po nějaké chvilce uvízl. Nedělalo mu to starosti, spíše ho to pobavilo. Rozhodl že přestane poletovat a sleze na zem.
Jak tak lezl dolu, ohlédl se. Všiml si postav, stojících na chodníku.
Stály nehybně a hleděli k němu. Okamžik v jejich očích vypovídal příběh o tom, že ještě neviděly někoho poletovat jejich městem.
Přesně ten okamžik, kdy se dere na rty takové to zasyčení se zatnutými zuby. Něco jako.. ..ups.. ..sorry. Tohle narušení reality jste asi neměli spatřit.. ..mno... Stalo se.
Slezl dolu, urovnal si oblek, podíval se ke skupince která ho stále zaraženě pozorovala. Tak.. ..já jdu... A šel.
Kráčel po chodníku až došel ke kruhové budově. Vstoupil dovnitř a bylo zřejmé že je v galerii. Stěny byly ověšeny obrazy a podél stěny se táhlo kryté schodiště, někam do

horních pater. Sáhl pod oblek a vytáhl obraz. Bílá a modrá postava.
Najednou se odněkud přiblížila osoba. Taková trochu přihrbená a nejistá. Z gesta které provedla rukou, bylo jasné že má zájem o ten obraz. Usmál se a obraz předal. Osoba byla

u vytržení a téměř lapala po dechu.. ..zřejmě to pro ní byl významný okamžik. Odběhla s obrazem někam do horního patra a za chvilku se vrátila. Trošku nejistě předala obraz

zpět a pak utekla. Bylo v tom cítit pocit provinění.
Pohlédl na obraz který mu osoba vrátila. Byla to taková mazanina v hnědých barvách. Rozhlédl se kolem sebe.
Nevadí. To nevadí.
Stále měl čistou hlavu.
Namaluji.. ..jiný.
.
.
.
.

.
Jaký je rozdíl mezi pianistou a Bohem?
Bůh si nemyslí, že je pianista.
.
.

.
.
.

.
Hmmm
.
No problem.
.

.
.

.
Přijde chlap do knihovny a ptá se: „Máte něco o skleróze?”
„Knihovnice povídá: „Jo, támhle vzadu dole v regále.”
Chlap tam jde, vrátí se a říká: „Máte něco o skleróze?”
Knihovnice: „Já vám to raději přinesu.”
.
.

.
.
.

.
Levá
Pravá
levá
Pravá
.
.
.

.
.
.

:D
.
Hmmm.
.

.
.
Hmmm.
.
.
.
:D

Všechno co mám.
:)

Hmmm.:)
:D

Brum.:D
Brum.:D
:D

Hmmm....:)
Hmmm....:)
:D

Šup šup.:D
:D

Mrtvej.:)
Kutálíme se. Šup šup.:D
:D

Dále.:)
(5, 4, 3, 2, 1)
Samá větev.:)
Jdeme.:)
:D

-

Druhá stopa.
Nic víc.:)

Nic víc.:)

Jdeme:) :D

Vždy jsem tu pro Tebe.:)
Tvá Věrná.:)
Pravda.:)

:D

-

-

-

Ant: Děkuji. Jo.. ..šel by jsem něco namalovat ale ať se otočím jakýmkoliv směrem, odevšad zní. Už je to hotový.:)
Tak si říkám.. ..dobře, zkusím to vypilovat. Odpověď. Už je to hotový.:) Dobře. Zkusím fígl a tak si řeknu.. ..celý život jsem si skládal, vlastní obraz. A odpověď.
Už je to hotový.:)
To nasere.:D

Neřešil si co budeš malovať a predsa je to uchopiteľné s myšlienkou +