.
.
.
Seven years ago.
.
Stál na kopci v krajině ponořené do chladné mlhy.
Nesvítilo sluníčko.. ..bylo to takové docela sychravé počasí ale nebylo cítit chlad, ba ani bolest, ani pocit nenasycení.
Dokonalé splynutí s krajinou a podmínkami, které v ní panovaly.
Nasával svěží vzduch.. ..hlava byla naprosto čistá.
Lehce se postavil na špičky a pomalu se vznesl do vzduchu.
Zvolna proplouval mlhou, až jeho pozornost upoutal stožár elektrického vedení. Bylo to jako objevit cestu v prostoru.. ..něco co má směr. Jak proplouval kolem drátů vedení,
pozoroval že jsou obaleny jinovatkou. Nepřibližoval se k nim, pouze následoval zvolený směr. Bylo zřejmé že povedou k městu.
A opravdu po nějaké chvilce se mlha začala vytrácet a objevilo se město. Velice zvláštní město, čisté s převahou bílé. Slunce se opíralo do architektury odhalující vnitřní
infrastrukturu. Železniční nadjezdy které se nořily do budov. Klenuté prvky, chodníky, vysoké budovy, kaskády.
Byl ve městě a proplouval mezi pilířem, poblíž nadzemní dráhy. Ano.. ..mohl by ho srazit vlak ale město bylo klidné. Působilo opuštěným dojmem i když tomu tak nebylo. Pomalu
se snášel níže, pod sluncem prozářenou konstrukci mostu a zjevně, pouze tak z rozmaru, prolétával různými prvky které
architektura nabízela.
Až po nějaké chvilce uvízl. Nedělalo mu to starosti, spíše ho to pobavilo. Rozhodl že přestane poletovat a sleze na zem.
Jak tak lezl dolu, ohlédl se. Všiml si postav, stojících na chodníku.
Stály nehybně a hleděli k němu. Okamžik v jejich očích vypovídal příběh o tom, že ještě neviděly někoho poletovat jejich městem.
Přesně ten okamžik, kdy se dere na rty takové to zasyčení se zatnutými zuby. Něco jako.. ..ups.. ..sorry. Tohle narušení reality jste asi neměli spatřit.. ..mno... Stalo se.
Slezl dolu, urovnal si oblek, podíval se ke skupince která ho stále zaraženě pozorovala. Tak.. ..já jdu... A šel.
Kráčel po chodníku až došel ke kruhové budově. Vstoupil dovnitř a bylo zřejmé že je v galerii. Stěny byly ověšeny obrazy a podél stěny se táhlo kryté schodiště, někam do
horních pater. Sáhl pod oblek a vytáhl obraz. Bílá a modrá postava.
Najednou se odněkud přiblížila osoba. Taková trochu přihrbená a nejistá. Z gesta které provedla rukou, bylo jasné že má zájem o ten obraz. Usmál se a obraz předal. Osoba byla
u vytržení a téměř lapala po dechu.. ..zřejmě to pro ní byl významný okamžik. Odběhla s obrazem někam do horního patra a za chvilku se vrátila. Trošku nejistě předala obraz
zpět a pak utekla. Bylo v tom cítit pocit provinění.
Pohlédl na obraz který mu osoba vrátila. Byla to taková mazanina v hnědých barvách. Rozhlédl se kolem sebe.
Nevadí. To nevadí.
Stále měl čistou hlavu.
Namaluji.. ..jiný.
.
.
.
.