Smutný klaun
Celý ten svìt jak velký sál,
plný je lidí co praskají smíchy,
jen když se podívám o kousek dál,
sedí tam èlovíèek nezvykle tichý,
už není ten veselý, rozverný faun,
tak sedí a sedí, ten pøesmutný klaun
Proè je to tak, proè nehýøí vtipem?
Nezná on legraci nebo jí nechápe?!
To my co se bavíme jí z rukávu sypem,
problémy nemáme a nikdo netápe.
Copak mu, chudáku, v hlavì jen straší,
že zármutek úsmìvu zdá se mu dražší
On sám vám poví, že rád by se smál,
jenomže úsmìv se podobá strži,
jak rád by radostné písnièky psal,
namísto toho ho deprese drží.
Aè upøímnì doufá, že jednou to pøejde,
stále mu vesele psát prostì nejde
Pláè mu už masku a líèidla smyl,
dál v myšlenkách chodí po štìrku bos,
z døívìjších èasù mu jediný zbyl,
ten kdysi tak veselý èervený nos,
aby pøipomnìl mu vždy a všude,
toho kým byl a možná i bude...