''V době, kdy stále více lidí myslí nebezpečně stejným způsobem, schopnost umění znejistit třeba jen na chvíli naše obvyklé způsoby vnímání, může být jeho největším přínosem.'' Každý máme nějaký svůj důvod, proč umění alespoň občas vyhledáváme, nicméně motto Centra současného umění DOX zní minimálně zajímavě a jestli funguje si můžete přijít vyzkoušet do pražských Holešovic.
Minulé pozvánky byly zaměřeny zejména na Prahu, přejděme dnes do Brna, kam se můžete přijít podívat na Milana Grygara - Světlo, zvuk, pohyb. Expozice potrvá až do 29.7.2017 a pojímá současnou i minulou tvorbu dnes již devadesátiletého umělce, jehož jméno je známé po celém světě.
V prvním editorialu jsme se zmínili, že nemusíte být právoplatným redaktorem HumanARTu, abyste mohli sem tam napsat něco zajímavého. A jak jsme se tak prohrabovali redakčním systémem, narazili jsme na jeden takový nezveřejněný uživatelský článek. Tak přátelé, tady ho máte! I když o půl roku později...
Toyen sice strávila většinu života ve Francii, i přesto je však neodmyslitelnou součástí české kultury. Když tedy nastane příležitost shlédnout její nejznámější díla, jen blázen by toho nevyužil. Do Musea Kampa se tentokrát vydal Bohumyl.
Po celý život jsme obklopováni věcmi nejrůznějšího významu a charakteru. Některé z nich jsou životně důležité, jiné slouží ke zpestření a naplnění plnohodnotného života. Vše je ovšem o pečlivém výběru. Doby, kdy před člověkem stál již jasně nalinkovaný a tvrdě nezpochybnitelný život jako all in one balení jsou dávno pryč a naše obzory se rozpínají do stále více neprobádaných rovin. Pod vlivem úzkého okolí i našich vlastních priorit, zvyků, zkušeností a snů, si kolem sebe vytváříme intimní mikrosvět naplňující osobní priority a vytyčený životní standart.
Atribut klíče s sebou nese jednu z nejcitelnějších symbolik. Je tomu tak od dob křesťanské antiky až po dnešní dny, kdy je klíč používám téměř ve stejné podobě a na stejném principu jako tehdy. Hluboká síla schopnosti zamknout, uzavřít, uschovat a naopak otevírat, zpřístupnit…Ať už se jedná o hmotné statky či transcendenci, vždy vyvolává hluboké emoce.
Pravděpodobnost vytvoření zcela nového konceptu uměleckého díla v současné době se blíží pravděpodobnosti vyvrácení evoluční teorie, což ovšem není žádnou velkou tragédií, ba naopak. Přiznání tohoto faktu v rámci posledních desetiletí otevřelo oči nejen tvůrcům a kurátorům, ale i vnímavější veřejnosti a dalo tak vzniknout novým přístupům k umělecké činnosti. Tvorba tak již nestojí pouze na neustálé snaze generovat nová a zaručeně originální díla-dostává mnohem stabilnější kontextuální platformu a do výrazů typu apropriace či recyklace vkládá stále větší a větší podstatu.
Barva v nespočtu odstínů nás ve svých nejrozmanitějších podobách obklopuje jako neprodyšná bublina a činí život hravějším a zábavnějším. Každý z nás ji ovšem vnímá zcela odlišným a autentickým způsobem. Nejen, že jednotlivé odstíny a tóny vnímáme naprosto individuálně-v hlavách se nám tyto vjemy každou sekundou mísí a generují potenciální škálu schopnou vytvořit pro nás osobně esteticky harmonický celek.
Práce s ručně zhotovenou loutkou je od pradávna jedním z nejoblíbenějších způsobů performance ať už na jevišti malých divadel či holywoodském filmovém plátně. V rámci 3D animací a nových technologií se popularita tohoto fenoménu vrací jako bumerang aby svým vtipem, propracovaností a originalitou fascinoval a bavil diváky každého věku.
Tajemství Lochneské příšery, první kroky na měsíci, fascinující start raketoplánu či hřib výbuchu atomové bomby…pod všemi těmito hesly nám mezi prvními obrazy naskočí v hlavě fotografie světoznámých autorů, které, téměř okamžitě po jejich pořízení obletěly svět neuvěřitelnou rychlostí. Zachycení těchto jevů se však veřejnosti zdálo natolik nesnadné, že je mnoho z nich dodnes považováno za plagiát.
Únik do světa fantasie může nést tisíce podob: Od dětských, zcela nereálných představ plných nadpřirozena, čar a kouzel, až po o něco méně možné sny a touhy dospělých. Zajímavé ovšem je, že takovéto vysněné místo by jistě každý velmi těžko dokázal popsat či dokonce vizuálně ztvárnit. Leonard Knight to ovšem zvládl velice přesvědčivě a ještě se u toho jistě dobře pobavil.
Symbol-jeden z nejsilnějších elementů vizuálního světa pronásledující každého z nás kamkoli se hneme. Aniž bychom byli schopni vnímat jejich sílu a všudypřítomnost, setkáváme se s nimi a přijímáme je se stejnou obvyklostí jako jakékoli jiné podněty běžného dne. Magie ukrytá v těchto všudypřítomných znacích nás odkazuje nejrůznějšími směry, nicméně cit, s nímž jsme schopni podvědomě vnímat a přijímat jejich sílu, přichází z toho nejzákladnějšího bodu lidského bytí-pravěkého rituálu.
Způsobů lidské existence je opravdu mnoho a naprosté extrémy lze najít v jakékoli společnosti, nicméně klasický pohled na život v podobě vytvoření vlastního teritoria se stal běžným pro naprostou většinu populace. Lidská útočiště, ať už v jakékoli podobě (ovlivněné kulturní tradicí, geografií, počtem členů domácnosti, finanční stránkou či osobním vkusem) jsou od pradávna jedním z nejdůležitějších hmotných statků a vždy se jim podřizovala většina lidského snažení.
Mezi prioritní fascinace umělců posledních dvou desetiletí patří bez pochyby i materiální křížení stavící do kontrastu rozdílné elementy spojení v jeden společný objekt. Tento způsob vyjádření postavený na slučování organických a anorganických, tvrdých a měkkých či technologických a rukodělných materiálů jednoznačně souvisí s odvěkým zájmem člověka o tajemství rituálu, křížení, mutací či srostlic. S nástupem nových technologií se tvorba posunula opět o kus dál a okruh možností, jak je využít, se stále rozšiřuje.