Jistě se vám již někdy stalo, že jste si lámali hlavu, co se starými spotřebiči, nábytkem nebo jiným odpadem, který nelze „snadno zlikvidovat“. Můžeme je odvést do sběrného dvora, můžeme je také pohodit do lesa, jak někteří méně zodpovědní občané s oblibou dělávají. Je tu ovšem ještě jedna možnost-udělejme z nich sochu.
Tak jako hudba 20. století má svého Presleyho, má výtvarné umění této doby svého Lichtensteina.
Staré, opuštěné a polorozbořené budovy s oloupanými stěnami a propadlými stropy skrývají, pro většinu z nás, zvláštní, až spirituální atmosféru. Prázdné chodby s opadanou omítkou, opuštěné pokoje bez oken a obytné prostory se zapomenutým nábytkem, na nás dýchá duchem uplynulých let. Takový prostor může silně ovlivnit naši imaginaci, vrátit nás do časů minulých a dějů, které se na daných místech udály nebo se alespoň udát mohly.
Lidé, kteří nohama opravují hodinky či čínští malíři miniaturních knih...Motorické vlastnosti některých lidí zkrátka zůstávají na hranici uvěřitelného a fantazie. A přesně mezi tyto vyvolené s neuvěřitelným darem trpělivosti a pevné ruky patří i osmdesátiletý Ronan-Jim Sevellec.
Každý den vzniká po celém světě nezčetné množství uměleckých prací, není tedy divu že je nedokážeme všechny prohlédnout, natož pak zhodnotit a udělat si vlastní názor. Některá díla jsou dobrá, některá vynikající a některá zkrátka špatná. Nakonec je zde ale ještě malá skupinka prací, které úrovní naprosto převyšují všechna ostatní a dokážou nás fascinovat ještě dlouhou dobu po jejich odhalení. Mezi ně neodmyslitelně patří i podvodní sochařský park jedinečného Jasona de Caires Taylora, který ukázal, že nejen na souši může umění doslova kvést.
Voda - jeden ze čtyř základních živlů ovládajících svým milosrdným či ničivým počínáním životy nás všech. Vodní masy pokrývají přes sedmdesát procent země a ani při nejmenším nemůže být pochyb o jejím neoddiskutovatelném významu pro veškerý život. Jaké postavení ale zaujímá v našich nitrech?
Tajemství Lochneské příšery, první kroky na měsíci, fascinující start raketoplánu či hřib výbuchu atomové bomby…pod všemi těmito hesly nám mezi prvními obrazy naskočí v hlavě fotografie světoznámých autorů, které, téměř okamžitě po jejich pořízení obletěly svět neuvěřitelnou rychlostí. Zachycení těchto jevů se však veřejnosti zdálo natolik nesnadné, že je mnoho z nich dodnes považováno za plagiát.
Přišel nám podzim a s ním i miliony barevných pokroucených listů schnoucích na autobusových zastávkách, povalujících se na cestách v parcích a neustále přibývajících pod každým listnatým stromem. Můžeme je shrabat a naspat do jutových pytlů nebo je přinést domů a udělat z nich neuvěřitelně krásné a jemné dekory, tak jako umělec Lorenzo Duran.
Fascinující příběh člověka, který se jednoho dne z ničeho nic rozhodl, že se naučí malovat. Začal jednoduchými náčrty - a během devíti let, v průběhu kterých svůj pokrok zaznamenával na internetové diskuzi, se dopracoval na profesionální úroveň.
Hyperrealismus je jedním z uměleckých směrů, které nepřestanou své okolí udivovat a fascinovat. A nejedná se pouze o precizní technické zpracování či dokonalé napodobení obrazu skutečného, pointa fascinace sahá mnohem hlouběji – otřásá divákovou důvěrou a převrací všechny jeho dosavadní přesvědčení o reálnosti vnímání okolního světa.
Zkuste si představit všechen svůj majetek na jedné hromadě. Jak by asi byla veliká? vešla by se celá tato halda nábytku, oblečení, elektronického vybavení a dalších statků na jednu jedinou fotografii? Huang Qingjun si položil stejnou otázku.
Každý z nás si jistě dobře vzpomíná na vlastní dětské fantasie, odvíjející se od nejrůznějších podnětů, dětskými knihami počínaje, audio nahrávkami, kreslenými pohádkami či fantasy filmy konče...Některé fascinace se odvíjely od osobního vkusu, zážitků a vzpomínek, byly ale i také, které pohltily velikou část tehdejší generace a zanechali hlubokou kolektivní vzpomínku. Jedním z těchto odkazů jsou neoddiskutovatelně Hvězdné války. Skalním fanouškem byl i malý Thomas Dagg.
Myslím že milovníkům filmové hudby Johna Williamse netřeba představovat, nicméně mohou se objevit tací, jež jeho melodie dobře znají, jeho jméno ale nikoli. Rozhodla jsem se tedy za úvodní znělky z filmu E.T. aspoň stručně nastínit tohoto výborného skladatele.
Pod slovem portrét si podle mého v dnešní době mnoho lidí představí klasickou kresbu tužkou, kterou vám za deset minut vystřihne každý druhý umělec posedávající na Karlově mostě či olejové zdeformované malby ve zlatých rámech umístěné na zdech interiérů starých hradů a zámků. Je sice pravdou, že tento druh kresby a malby již zažil své, ovšem i v dnešní době se těší vysoké oblibě jak ve své klasické, tak inovativní podobě.