Balet, artistické produkce, souboje mužů v ringu či olympijské hry: všechny tyto na první pohled neslučitelné aktivity mají jeden společný základ-překonávají limity lidského těla. Každého z nás takovéto posouvání hranic dokáže zaujmout, motivovat či nabudit. Příčina zájmu je zcela jasná: jedná se o boření mýtů a fyzický pokrok či alespoň modifikace lidského těla, kterou nemůžeme nikdy zcela přesně předvídat.
Mnoho lidí hledá kouzla, magii a rituálnost na místech, která pro ně samotné nejsou zcela pochopitelná či přístupná. Odcházejí tak například do světů nejnovějších technologií či vesmíru, aniž by si uvědomili, že ty největší divy a iluze se ukrývají na dosah ruky.
Nekonečnými diskuzemi o významu streetartu a urbanartu v současném umění jsou naplněny nejen hospody či školní lavice, toto téma je citelné i v etablovaném prostředí galerií či odborných periodik. Tyto často až příliš vykonstruované a předimenzované rozhovory možná otevírají řadu nových otázek, nicméně v jistém smyslu také přivírají mnoho dveří smyslového vnímání a čisté radosti – y já myslím, že právě o tom by pouliční umění v současnosti mělo být především.
Dnešní rychlá a uspěchaná doba a zároveň i současné umění se může pyšnit neuvěřitelným technickým vývojem založeným za neukojitelné touze po vývoji. Někdo tento fakt považuje za nezbytnost, někdo naopak za přežitek neakceptující fakt návratu starých dobrých zažitých médií. Jednou za čas se ale objeví dílo, které uchvátí všechny diváky bez ohledu na jejich názor, věk, pohlaví či životní přístup.
Máte už pokrk nudných hotelových recepcí, fádních apartmá a neoriginálních vybavených barových prostorů? V tom případě neváhejte a vydejte se do jedinečného barcelonského hotelu Vincci Bit!!
Každý z nás si jistě vzpomíná na dětská bezstarostná léta, kdy se celé dny mohl houpat na houpačce, aniž by se mu to omrzelo. Přesně na tyto vzpomínky a zážitky vsadili tvůrci kinetického objektu s názvem Baloica.
Abstraktní umění - neustále propíraná otázka mezi skeptiky a snílky napříč dvacátým a jedenadvacátým stoletím. Co je na abstraktních dílech natolik zajímavé a přitažlivé? Může oslovit opravdu širokou skupinu lidí nebo je to umění jen pro hrstku vyvolených? Mladý umělec John Franzen nabízí zajímavou alternativu.
Vesmír - nejúžasnější a nejnepochopitelnější prostor. Planety, asteroidy, hvězdy a další fascinující předměty volně vznášející se v nekonečné černočerné tmě. Tak a podobně vypadá většina popisů běžných laiků. Jak se na tento podivuhodný prostor ale dívá experimentátor Tomáš Saraceno?
Staré černobílé obrázky, zažloutlé pokroucené diapozitivy,přesvícené karty z pinhall či precizní digitální velkoformáty...to vše a mnohem více se skrývá pod pojmem fotografie. V dnešní době se tento fenomén rozšiřuje o další a další možné koncepty a varianty, neustále hledá nové výzvy a zdokonaluje technické možnosti. Jedním ze smělých novátorů je i německý umělec Till Kounneker.
Dnešní kinematografie a s ním spojení místa a projekty jsou, stejně tak jako před 30. lety a stejně jako budou za 20., populárním a vysoce výdělečným tvůrčím odvětvím. Snímky mohou mít takovou sílu, že nás dokážou unést do naprosto jiných a neprobádaných končin našich srdcí a myslí. Není se tedy čemu divit, že se tento fenomén a s ním spojené vizuality dostávají i do současného konceptuáního umění a to v nejrůznějších podobách a pojmutích.
Únik do světa fantasie může nést tisíce podob: Od dětských, zcela nereálných představ plných nadpřirozena, čar a kouzel, až po o něco méně možné sny a touhy dospělých. Zajímavé ovšem je, že takovéto vysněné místo by jistě každý velmi těžko dokázal popsat či dokonce vizuálně ztvárnit. Leonard Knight to ovšem zvládl velice přesvědčivě a ještě se u toho jistě dobře pobavil.
Jelení parohy či kančí srst pověšená na stěně hájovny je pro většinu lidí přijatelným artefaktem jakési nepsané smlouvy člověka se zvířetem. Jak je to ale s loveckými trofejemi získanými při sportovním lovu? Člověk zabíjející zvěř pouze pro zábavu oprávněně nenalézá v široké společnosti příliš velkého zastání, především jedná li se o ohrožené druhy. Tohoto věčného tématu se s jistou dávkou humoru shostila i anglická umělkyně Shauna Richardson.
Atribut klíče s sebou nese jednu z nejcitelnějších symbolik. Je tomu tak od dob křesťanské antiky až po dnešní dny, kdy je klíč používám téměř ve stejné podobě a na stejném principu jako tehdy. Hluboká síla schopnosti zamknout, uzavřít, uschovat a naopak otevírat, zpřístupnit…Ať už se jedná o hmotné statky či transcendenci, vždy vyvolává hluboké emoce.
Prach na okenním parapetu, kroužky od hrknu kávy na jídelním stole, otisky rtů na sklenkách od džusu...pozůstatky časů minulých. Vzpomínky v podobě nepatrných lidských zásahů do okolního prostoru. S tím a dalším pracuje mladý umělec Pavel Příkaský.