Mezi prioritní fascinace umělců posledních dvou desetiletí patří bez pochyby i materiální křížení stavící do kontrastu rozdílné elementy spojení v jeden společný objekt. Tento způsob vyjádření postavený na slučování organických a anorganických, tvrdých a měkkých či technologických a rukodělných materiálů jednoznačně souvisí s odvěkým zájmem člověka o tajemství rituálu, křížení, mutací či srostlic. S nástupem nových technologií se tvorba posunula opět o kus dál a okruh možností, jak je využít, se stále rozšiřuje.
Symbol-jeden z nejsilnějších elementů vizuálního světa pronásledující každého z nás kamkoli se hneme. Aniž bychom byli schopni vnímat jejich sílu a všudypřítomnost, setkáváme se s nimi a přijímáme je se stejnou obvyklostí jako jakékoli jiné podněty běžného dne. Magie ukrytá v těchto všudypřítomných znacích nás odkazuje nejrůznějšími směry, nicméně cit, s nímž jsme schopni podvědomě vnímat a přijímat jejich sílu, přichází z toho nejzákladnějšího bodu lidského bytí-pravěkého rituálu.
Usedlá a smutná šeď panelových sídlišť v této roční době podporuje špatné nálady a podzimní deprese. Pro mnoho obyvatel měst jsou nedílnou vizuální součástí, lidé jsou na ně zvyklí a někteří by na jejich strohou atmosféru nedali dopustit, nicméně i tak by většina jistě uvítala veselejší a barevnější variantu. V Polsku to přední urbanisté již pravděpodobně pochopili.
Co potěší dítě, puberťáka i babičku s dědou? Přece skvělá, osvěžující a lahodná zmrzlina! Točená do kornoutu, míchaná, polárkáč se sypáním nebo nanuk s čokoládovou polevou...všechny tyto dobroty si dopřáváme nejen v parných letních dnech, ale i při rodinných oslavách či dámských jízdách. Ruská společnost Stoyn to moc dobře ví!
Cyklistické kolo v posledních desetiletích přešlo z klasického dopravního prostředků téměř až na úroveň symbolické hodnoty a vytvořilo kolem sebe tak specifickou kulturu. Jezdit do práce na kole už neznamená pouze dopravit se z místa na místo v čas, velmi často e tento počin spojen s životním stylem daného jedince:Často bychom o něm dokonce mohli mluvit jako o módním doplňku. Nefrčí už jen staré retro skládačky po babičkách či cyklouše z dětských let, mnoho angažovaných firem přiváží nové a neokoukané kousky z Evropy i ze zámoří a komu by to snad nestačilo, sestaví si vlastní originální vehikl.
Po celém světě vzniká denně mnoho a mnoho uměleckých instalací, více či méně technicky a ideově zdařilých. Ovšem jen jednou za čas vznikne projekt, na který každý, ať umělec či laik, ať žena, muž či dítě, kouká s otevřenou pusou. Jedním z takto povedených site-specific objektů se může pyšnit i náměstí Nathan Phillips v Torontu.
Klasická obuvnická technologie se dnes již ve vyspělých zemích vidí opravdu jen zřídkakdy. Obuvnické závody jedou na plné obrátky a chrlí do světa módy neuvěřitelné množství nejrůznějších typů, druhů a stylů bot často bez ohledu na jejich trvanlivost, pohodlnost či kvalitu. Česká designérka Barbora Veselá se ve svém poetickém projektu vrací k léty ověřeným technikám a postupům a do své práce vkládá kus své lásky a duše.
Jen málokterému umělci se za jeho život podaří se svojí instalací obsadit celou několikapatrovou galerii. V galerii moderního umění v Jižním Brisbane se to stalo úplně poprvé za dobu její existence. Vedení galerie ale moc dobře ví, proč tuto změnu udělala.
Gigantický boom digitálních fotoaparátů odvíjející se v posledním desetiletí ustupuje opět o pozadí, aby dal zelenou analogové fotografii. Amatéři i zkušení profesionálové se čím dál častěji vydávají na složitější a klikatější cestu starých odložených fotoaparátů a klasických fotografických materiálů a postupů.
Práce s ručně zhotovenou loutkou je od pradávna jedním z nejoblíbenějších způsobů performance ať už na jevišti malých divadel či holywoodském filmovém plátně. V rámci 3D animací a nových technologií se popularita tohoto fenoménu vrací jako bumerang aby svým vtipem, propracovaností a originalitou fascinoval a bavil diváky každého věku.
Přišel nám podzim a s ním i miliony barevných pokroucených listů schnoucích na autobusových zastávkách, povalujících se na cestách v parcích a neustále přibývajících pod každým listnatým stromem. Můžeme je shrabat a naspat do jutových pytlů nebo je přinést domů a udělat z nich neuvěřitelně krásné a jemné dekory, tak jako umělec Lorenzo Duran.
Píše se 6. Červen 1944. Je zataženo a fouká silný vítr. Vlny hází s lodí ze strany na stranu, proud padající vody strhává odhodlané muže z paluby. U pobřeží Normandie probíhá vylodění tisíce vojáků spojeneckých vojsk. I přes počáteční skepsi nad tímto útokem utrpí nacistická vojska značné ztráty. Jamie Wardley a Andy moss těmto hrdinům nyní skládají poctu svým uměleckým dílem.
Mimikry jsou přirozenou leč zvláštní a fascinující schopností většiny plazů a dalších členů zvířecí říše. Toto maskování jim pomáhá v krutém a nelítostném boji o přežití, chrání je před predátory a zajišťuje rychlejší a úspěšnější lov potravy. Lidské mimikry jsou spíše schopnosti citové a asertivní adaptace do určité společnosti, nicméně jak můžeme vidět u děl Emmy Hack, mohou se promítnout i do podoby vizuální.
Pod pojmem busta si každý z nás představí lehce odlišnou podobu. Tento fakt je dán především zkušenostmi, znalostmi a myšlenkovými pochody, se kterými jsme schopni v danou chvíli manipulovat: Starý člověk si vybaví bronzovou bustu diktátora stojící v horní částí náměstí, student umělecké školy klasickou antickou podobu řeckých bohů a žák základní školy zase poprsí prezidenta stojící na okopaném podstavci naproti ředitelně. Všechny tyto podoby jsou pro klasické lidské vnímání, podpořené základní historickou znalostí, akceptovatelné. Co se ale stane, dostane li tato statická a neměnná forma kinetický základ?