V prvním editorialu jsme se zmínili, že nemusíte být právoplatným redaktorem HumanARTu, abyste mohli sem tam napsat něco zajímavého. A jak jsme se tak prohrabovali redakčním systémem, narazili jsme na jeden takový nezveřejněný uživatelský článek. Tak přátelé, tady ho máte! I když o půl roku později...
Atribut klíče s sebou nese jednu z nejcitelnějších symbolik. Je tomu tak od dob křesťanské antiky až po dnešní dny, kdy je klíč používám téměř ve stejné podobě a na stejném principu jako tehdy. Hluboká síla schopnosti zamknout, uzavřít, uschovat a naopak otevírat, zpřístupnit…Ať už se jedná o hmotné statky či transcendenci, vždy vyvolává hluboké emoce.
Nekonečnými diskuzemi o významu streetartu a urbanartu v současném umění jsou naplněny nejen hospody či školní lavice, toto téma je citelné i v etablovaném prostředí galerií či odborných periodik. Tyto často až příliš vykonstruované a předimenzované rozhovory možná otevírají řadu nových otázek, nicméně v jistém smyslu také přivírají mnoho dveří smyslového vnímání a čisté radosti – y já myslím, že právě o tom by pouliční umění v současnosti mělo být především.
Barva v nespočtu odstínů nás ve svých nejrozmanitějších podobách obklopuje jako neprodyšná bublina a činí život hravějším a zábavnějším. Každý z nás ji ovšem vnímá zcela odlišným a autentickým způsobem. Nejen, že jednotlivé odstíny a tóny vnímáme naprosto individuálně-v hlavách se nám tyto vjemy každou sekundou mísí a generují potenciální škálu schopnou vytvořit pro nás osobně esteticky harmonický celek.
Práce s ručně zhotovenou loutkou je od pradávna jedním z nejoblíbenějších způsobů performance ať už na jevišti malých divadel či holywoodském filmovém plátně. V rámci 3D animací a nových technologií se popularita tohoto fenoménu vrací jako bumerang aby svým vtipem, propracovaností a originalitou fascinoval a bavil diváky každého věku.
Jelení parohy či kančí srst pověšená na stěně hájovny je pro většinu lidí přijatelným artefaktem jakési nepsané smlouvy člověka se zvířetem. Jak je to ale s loveckými trofejemi získanými při sportovním lovu? Člověk zabíjející zvěř pouze pro zábavu oprávněně nenalézá v široké společnosti příliš velkého zastání, především jedná li se o ohrožené druhy. Tohoto věčného tématu se s jistou dávkou humoru shostila i anglická umělkyně Shauna Richardson.
Únik do světa fantasie může nést tisíce podob: Od dětských, zcela nereálných představ plných nadpřirozena, čar a kouzel, až po o něco méně možné sny a touhy dospělých. Zajímavé ovšem je, že takovéto vysněné místo by jistě každý velmi těžko dokázal popsat či dokonce vizuálně ztvárnit. Leonard Knight to ovšem zvládl velice přesvědčivě a ještě se u toho jistě dobře pobavil.
Symbol-jeden z nejsilnějších elementů vizuálního světa pronásledující každého z nás kamkoli se hneme. Aniž bychom byli schopni vnímat jejich sílu a všudypřítomnost, setkáváme se s nimi a přijímáme je se stejnou obvyklostí jako jakékoli jiné podněty běžného dne. Magie ukrytá v těchto všudypřítomných znacích nás odkazuje nejrůznějšími směry, nicméně cit, s nímž jsme schopni podvědomě vnímat a přijímat jejich sílu, přichází z toho nejzákladnějšího bodu lidského bytí-pravěkého rituálu.
Způsobů lidské existence je opravdu mnoho a naprosté extrémy lze najít v jakékoli společnosti, nicméně klasický pohled na život v podobě vytvoření vlastního teritoria se stal běžným pro naprostou většinu populace. Lidská útočiště, ať už v jakékoli podobě (ovlivněné kulturní tradicí, geografií, počtem členů domácnosti, finanční stránkou či osobním vkusem) jsou od pradávna jedním z nejdůležitějších hmotných statků a vždy se jim podřizovala většina lidského snažení.
Mezi prioritní fascinace umělců posledních dvou desetiletí patří bez pochyby i materiální křížení stavící do kontrastu rozdílné elementy spojení v jeden společný objekt. Tento způsob vyjádření postavený na slučování organických a anorganických, tvrdých a měkkých či technologických a rukodělných materiálů jednoznačně souvisí s odvěkým zájmem člověka o tajemství rituálu, křížení, mutací či srostlic. S nástupem nových technologií se tvorba posunula opět o kus dál a okruh možností, jak je využít, se stále rozšiřuje.
Mnoho lidí hledá kouzla, magii a rituálnost na místech, která pro ně samotné nejsou zcela pochopitelná či přístupná. Odcházejí tak například do světů nejnovějších technologií či vesmíru, aniž by si uvědomili, že ty největší divy a iluze se ukrývají na dosah ruky.
Hyperrealismus je jedním z uměleckých směrů, které nepřestanou své okolí udivovat a fascinovat. A nejedná se pouze o precizní technické zpracování či dokonalé napodobení obrazu skutečného, pointa fascinace sahá mnohem hlouběji – otřásá divákovou důvěrou a převrací všechny jeho dosavadní přesvědčení o reálnosti vnímání okolního světa.
Balet, artistické produkce, souboje mužů v ringu či olympijské hry: všechny tyto na první pohled neslučitelné aktivity mají jeden společný základ-překonávají limity lidského těla. Každého z nás takovéto posouvání hranic dokáže zaujmout, motivovat či nabudit. Příčina zájmu je zcela jasná: jedná se o boření mýtů a fyzický pokrok či alespoň modifikace lidského těla, kterou nemůžeme nikdy zcela přesně předvídat.
Dnešní rychlá a uspěchaná doba a zároveň i současné umění se může pyšnit neuvěřitelným technickým vývojem založeným za neukojitelné touze po vývoji. Někdo tento fakt považuje za nezbytnost, někdo naopak za přežitek neakceptující fakt návratu starých dobrých zažitých médií. Jednou za čas se ale objeví dílo, které uchvátí všechny diváky bez ohledu na jejich názor, věk, pohlaví či životní přístup.