Využívání veškerého dostupného materiálu pro splynutí s okolním prostředím je typické pro většinu mořských živočichů. Například kraby si během několika hodin dokážou na svých zádech vytvořit neuvěřitelný pestrobarevný koberec. Co se ale stane, když přenecháme těmto a podobným živočichům práci profesionálních zlatníků? Na tuto otázku nám odpověděl francouzský umělec Hubert Duprat.
V prvním editorialu jsme se zmínili, že nemusíte být právoplatným redaktorem HumanARTu, abyste mohli sem tam napsat něco zajímavého. A jak jsme se tak prohrabovali redakčním systémem, narazili jsme na jeden takový nezveřejněný uživatelský článek. Tak přátelé, tady ho máte! I když o půl roku později...
Atribut klíče s sebou nese jednu z nejcitelnějších symbolik. Je tomu tak od dob křesťanské antiky až po dnešní dny, kdy je klíč používám téměř ve stejné podobě a na stejném principu jako tehdy. Hluboká síla schopnosti zamknout, uzavřít, uschovat a naopak otevírat, zpřístupnit…Ať už se jedná o hmotné statky či transcendenci, vždy vyvolává hluboké emoce.
Práce s ručně zhotovenou loutkou je od pradávna jedním z nejoblíbenějších způsobů performance ať už na jevišti malých divadel či holywoodském filmovém plátně. V rámci 3D animací a nových technologií se popularita tohoto fenoménu vrací jako bumerang aby svým vtipem, propracovaností a originalitou fascinoval a bavil diváky každého věku.
Únik do světa fantasie může nést tisíce podob: Od dětských, zcela nereálných představ plných nadpřirozena, čar a kouzel, až po o něco méně možné sny a touhy dospělých. Zajímavé ovšem je, že takovéto vysněné místo by jistě každý velmi těžko dokázal popsat či dokonce vizuálně ztvárnit. Leonard Knight to ovšem zvládl velice přesvědčivě a ještě se u toho jistě dobře pobavil.
Symbol-jeden z nejsilnějších elementů vizuálního světa pronásledující každého z nás kamkoli se hneme. Aniž bychom byli schopni vnímat jejich sílu a všudypřítomnost, setkáváme se s nimi a přijímáme je se stejnou obvyklostí jako jakékoli jiné podněty běžného dne. Magie ukrytá v těchto všudypřítomných znacích nás odkazuje nejrůznějšími směry, nicméně cit, s nímž jsme schopni podvědomě vnímat a přijímat jejich sílu, přichází z toho nejzákladnějšího bodu lidského bytí-pravěkého rituálu.
Barva v nespočtu odstínů nás ve svých nejrozmanitějších podobách obklopuje jako neprodyšná bublina a činí život hravějším a zábavnějším. Každý z nás ji ovšem vnímá zcela odlišným a autentickým způsobem. Nejen, že jednotlivé odstíny a tóny vnímáme naprosto individuálně-v hlavách se nám tyto vjemy každou sekundou mísí a generují potenciální škálu schopnou vytvořit pro nás osobně esteticky harmonický celek.
Každý den vzniká po celém světě nezčetné množství uměleckých prací, není tedy divu že je nedokážeme všechny prohlédnout, natož pak zhodnotit a udělat si vlastní názor. Některá díla jsou dobrá, některá vynikající a některá zkrátka špatná. Nakonec je zde ale ještě malá skupinka prací, které úrovní naprosto převyšují všechna ostatní a dokážou nás fascinovat ještě dlouhou dobu po jejich odhalení. Mezi ně neodmyslitelně patří i podvodní sochařský park jedinečného Jasona de Caires Taylora, který ukázal, že nejen na souši může umění doslova kvést.
Jelení parohy či kančí srst pověšená na stěně hájovny je pro většinu lidí přijatelným artefaktem jakési nepsané smlouvy člověka se zvířetem. Jak je to ale s loveckými trofejemi získanými při sportovním lovu? Člověk zabíjející zvěř pouze pro zábavu oprávněně nenalézá v široké společnosti příliš velkého zastání, především jedná li se o ohrožené druhy. Tohoto věčného tématu se s jistou dávkou humoru shostila i anglická umělkyně Shauna Richardson.
Mezi prioritní fascinace umělců posledních dvou desetiletí patří bez pochyby i materiální křížení stavící do kontrastu rozdílné elementy spojení v jeden společný objekt. Tento způsob vyjádření postavený na slučování organických a anorganických, tvrdých a měkkých či technologických a rukodělných materiálů jednoznačně souvisí s odvěkým zájmem člověka o tajemství rituálu, křížení, mutací či srostlic. S nástupem nových technologií se tvorba posunula opět o kus dál a okruh možností, jak je využít, se stále rozšiřuje.
Způsobů lidské existence je opravdu mnoho a naprosté extrémy lze najít v jakékoli společnosti, nicméně klasický pohled na život v podobě vytvoření vlastního teritoria se stal běžným pro naprostou většinu populace. Lidská útočiště, ať už v jakékoli podobě (ovlivněné kulturní tradicí, geografií, počtem členů domácnosti, finanční stránkou či osobním vkusem) jsou od pradávna jedním z nejdůležitějších hmotných statků a vždy se jim podřizovala většina lidského snažení.
Nekonečnými diskuzemi o významu streetartu a urbanartu v současném umění jsou naplněny nejen hospody či školní lavice, toto téma je citelné i v etablovaném prostředí galerií či odborných periodik. Tyto často až příliš vykonstruované a předimenzované rozhovory možná otevírají řadu nových otázek, nicméně v jistém smyslu také přivírají mnoho dveří smyslového vnímání a čisté radosti – y já myslím, že právě o tom by pouliční umění v současnosti mělo být především.
Chování rybiček patří mezi jedno z nejklasičtějších koníčků a zároveň domácích dekorací. Někteří lidé si na velkých akváriích zakládají design celého interiéru, často se jedná o velkou skleněnou zeď dělící dvě místnosti od sebe. Návštěva pak dokáže sedět třeba několik hodin na pohovce a jen fascinovaně sledovat, co se za stěnou akvária odehrává. Někteří milovníci rybiček se ovšem nesmíří s klasickým podvodním dekorem, kamenným hradem a truhlou vypouštějící vždy po malé chvíli bublinky: Tak poté vznikají díla až mistrovského charakteru.
Hyperrealismus je jedním z uměleckých směrů, které nepřestanou své okolí udivovat a fascinovat. A nejedná se pouze o precizní technické zpracování či dokonalé napodobení obrazu skutečného, pointa fascinace sahá mnohem hlouběji – otřásá divákovou důvěrou a převrací všechny jeho dosavadní přesvědčení o reálnosti vnímání okolního světa.