Zveme vás do Galerie Smečky, poblíž pražského Václavského náměstí, kam se můžete až do 25.3.2017 přijít podívat na výstavu studentské moderny. Ta vystřídala původní expozici českého symbolismu a secese a nabízí práci 13 čerstvých absolventů Ateliéru ilustrace a grafiky Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze.
V prvním editorialu jsme se zmínili, že nemusíte být právoplatným redaktorem HumanARTu, abyste mohli sem tam napsat něco zajímavého. A jak jsme se tak prohrabovali redakčním systémem, narazili jsme na jeden takový nezveřejněný uživatelský článek. Tak přátelé, tady ho máte! I když o půl roku později...
Nekonečnými diskuzemi o významu streetartu a urbanartu v současném umění jsou naplněny nejen hospody či školní lavice, toto téma je citelné i v etablovaném prostředí galerií či odborných periodik. Tyto často až příliš vykonstruované a předimenzované rozhovory možná otevírají řadu nových otázek, nicméně v jistém smyslu také přivírají mnoho dveří smyslového vnímání a čisté radosti – y já myslím, že právě o tom by pouliční umění v současnosti mělo být především.
Pravděpodobnost vytvoření zcela nového konceptu uměleckého díla v současné době se blíží pravděpodobnosti vyvrácení evoluční teorie, což ovšem není žádnou velkou tragédií, ba naopak. Přiznání tohoto faktu v rámci posledních desetiletí otevřelo oči nejen tvůrcům a kurátorům, ale i vnímavější veřejnosti a dalo tak vzniknout novým přístupům k umělecké činnosti. Tvorba tak již nestojí pouze na neustálé snaze generovat nová a zaručeně originální díla-dostává mnohem stabilnější kontextuální platformu a do výrazů typu apropriace či recyklace vkládá stále větší a větší podstatu.
Barva v nespočtu odstínů nás ve svých nejrozmanitějších podobách obklopuje jako neprodyšná bublina a činí život hravějším a zábavnějším. Každý z nás ji ovšem vnímá zcela odlišným a autentickým způsobem. Nejen, že jednotlivé odstíny a tóny vnímáme naprosto individuálně-v hlavách se nám tyto vjemy každou sekundou mísí a generují potenciální škálu schopnou vytvořit pro nás osobně esteticky harmonický celek.
Zanechány samy sobě, pomalu kráčejí po písku. Svými pohyby se podobají živým tvorům, ale nejsou jimi. Strandbeests, stvoření pláže, výtvory holandského umělce, ožívají ve větru.
Fenomén pomíjivosti fascinuje umělce celého světa již druhé století. Životní cykly přírodního i živočišného charakteru mají proti stálosti celého vesmíru neuvěřitelně krátké trvání, stejně tak jako samotný lidský život. Změna stavu, konec něčeho a počátek jiného, proměna...to vše je v našem životě přítomné a popírat tento proces by se pokusil jen ten největší ignorant.
Ať už mluvíme o biomechanice, srostlici či biomorfní proměně - mutace a křížení, ať už v jakékoli podobě, byly, jsou a vždy budou jedním z oblíbených témat k diskuzi nejen ve vědě, ale také v umění. Od egyptských božstev přes surrealismus,koncept šedesátých let a Stelarca až po současné Young british artist v čele s bratry Chapmanovými...Modifikace lidského těla láká diváky především svojí tajemností, magií a hrůzou z nedozírných možností.
Každý z nás si jistě dobře vzpomíná na vlastní dětské fantasie, odvíjející se od nejrůznějších podnětů, dětskými knihami počínaje, audio nahrávkami, kreslenými pohádkami či fantasy filmy konče...Některé fascinace se odvíjely od osobního vkusu, zážitků a vzpomínek, byly ale i také, které pohltily velikou část tehdejší generace a zanechali hlubokou kolektivní vzpomínku. Jedním z těchto odkazů jsou neoddiskutovatelně Hvězdné války. Skalním fanouškem byl i malý Thomas Dagg.
Vídeňský Zeleninový orchestr, jak už jeho název napovídá, používá opravdu originální hudební nástroje. Vždyť kdo by si představil, že je možné koncertovat za pomoci obyčejné zeleniny?
Architektonický ateliér MADLAB je opravdu věrný svému jménu. Právě odtud pochází lustr, který vám doslova bude dělat společnost při večeři. Je totiž živý – svým způsobem. Kromě žárovek a optických vláken ho tvoří více než stovka Petriho misek, které obsahují bakterie a jiný zajímavý biologický materiál.
Ruch, pouliční umění, bary, život...to vše je jasným symbolem všech, ať už evropských, amerických či asijských velkoměst. Dav návštěvníků půlzující na hlavních třídách i v malých uličkách, blikající neony protínající barevným osvětlením zapadlá zákoutí, pouliční muzikanti a umělci, potulní psíci, směs nejrozmanitějších pachů a vůni:To vše a mnohem víc na velkých městech zbožňujeme. A přesně to miluje i umělec Kurt Perschke.
Každý z nás alespoň jednou za svůj život zažil pořádný, bolestivý a nevyhnutelný pád. Ať už mluvíme doslovně či obrazně, bez menších životních klopýtnutí by se věci vyvíjely zcela jinak. Odřená kolena, rozbitý nos či srážka s osudem, všechny tyto nepříjemnosti časem vedou k lepším zítřkům. Bez pádu zkrátka není cesty vzhůru!
Balet, artistické produkce, souboje mužů v ringu či olympijské hry: všechny tyto na první pohled neslučitelné aktivity mají jeden společný základ-překonávají limity lidského těla. Každého z nás takovéto posouvání hranic dokáže zaujmout, motivovat či nabudit. Příčina zájmu je zcela jasná: jedná se o boření mýtů a fyzický pokrok či alespoň modifikace lidského těla, kterou nemůžeme nikdy zcela přesně předvídat.