Jedním z autorů experimentálně pracujících se svým vlastním tělem je bezpochyby i mladý umělec Davi Catá. Jeho díla ovšem nestojí na mutacích reálného charakteru, jedná se spíše o jakousi intimní interpretaci vnitřních prožitků a myšlenek. Tato témata jsou na jednu stranu vysoce osobní, nicméně realizace, s jakou se s nimi vyrovnává, odkazuje ke globálnímu způsobu přemýšlení nad současnými i nadčasovými otázkami.
O tomto autorovi jsem se zmiňovala před nedávnem v rámci projektu vyšívání portrétů členů jeho rodiny do vlastní dlaně. Fyzické předpoklady lidské kůže ho fascinovaly natolik, že se jejich schopností rozhodl využít i ve svém dalšímu projektu, odkazujícímu nejen k vnitřním otázkám, ale také k širším současným ekologickým hrozbám. Nemyslím si ale, že by se jednalo o jakýkoli druh aktivismu či kritiky, spíše se nevyhnutelně střetla dvě velká témata.
Motiv pěstování jiného živého organismu ve vlastním těle byl rozpracován již mnohokrát, přičemž se často jednalo o opravdový pokus s ambicemi na úspěch. V tomto případě jde spíše o jakousi demonstraci, jemné a milé gesto. Významově se jednoznačně střetává s paralelou díla Petra Štembery, který si v sedmdesátých letech vštěpoval živou větvičku keře do své paže. Fyzicky se jednalo o velice podobný akt, nicméně nelze předpokládat, že by se záměry obou autorů střetly v rámci konceptu-obě díla musíme chápat na pozadí doby jejich vzniku.
Jistá dekadence provedení tvoří protiklad k jemné myšlence splynutí. Na tento akt může být ze stran diváka nahlíženo nejrůznějšími pohledy, což vyvolává diskuzi, kterou by si mohl přát každý podobně tvořící autor.
