Drtivé povodně, tmavé černé hlubiny nebo bystřiny omývající unavená chodidla…to vše je jedním a tím samým. Voda nás dokáže zachránit a nebo také zničit. Možná právě proto vyvolává ve většině lidí rozporuplné, ačkoli vždy velmi silné pocity. Fascinace, strach, úzkost, nadšení, vzrušení…Díky takto emotivnímu charakteru jsou vodní masy často užívány ve všech uměleckých odvětvích, ať už v podobě fyzické či pouze v odkazujícím konceptu.
Na stejném základě staví také chicagský sochař Ben Young, který před necelým měsícem představil svůj nejnovější projekt inspirovaný mořským dnem určitých částí Nového Zélandu. Tyto čisté, až designové objekty, sestavené především z dokonale upraveného plexiskla nejrůznějších odstínů modře nám odhalují topografii mořského dna a tak i důvod vzniku nejrůznějších typů ničivých vln. Tento geografický úkaz však není hlavním smyslem představené sochařské práce. Důležité je především odhalení hloubky a následného nehostinného dna v podobě jakýchsi školních modelů, které celý tento fascinující úkaz shrnují do téměř dětské, naivní podoby, ovšem i přes tento posun stále zůstavá nepřekonatelně fascinující.
